Connanghíbské náměstí kolem něj doslova pulsovalo životem. Lidé z kanceláří, zahraniční batůžkáři, kurýři i obědvající dámy odstrkovali žebráky, vyhýbali se projíždějícím autům a pobíhali po tržišti Palika, až připomínali hráče nějaké dementní hry. Váhající Ardžún Mehta byl na okamžik jedinou nehybnou postavou v davu. Bylo ho vidět už z dálky: vytáhlý, hubený kluk, který se musel shrbit, aby ze své výšky ubral několik tak nápadných centimetrů, a pak vešel do domu. Na tváři, kymácející se nad tělem, se rozprostíral mírně zmatený výraz, který ovšem částečně zakrývaly brýle s kovovou obrubou a skly umaštěnými od prstů. Jisté autority měl jeho výrazu dodat chmýřovitý knírek. Když si upravoval límeček u košile, knírek se mu nervózně zachvěl, jako nějaký malý savec překvapený na mýtince.

Nakonec, když měl pocit, že je tak malý, jak jen to je možné, přitiskl si k hrudi desky se svým vysokoškolským diplomem a vrátnému vysvětlil, proč přišel, a ten mu ukázal cestu po schodech do klimatizovaného vestibulu.

Pod nohama měl mramor. Hluk dopravy najednou utichl.

Za pultem seděla recepční. Za ní na zdi visel jako pozůstatek optimistických šedesátých let řada hodin, které ukazují čas v nejvýznamnějších světových městech. Podle těch hodin to vypadalo, že nové Dilí je pouze dvě hodiny před New Yorkem a hodinu za Tokiem. Ardžún začal v duchu automaticky vypočítávat, o kolik se v důsledku této chyby smrsknul svět, nicméně vzhledem k tomu, že některé z proměnných nedokázal odhadnout ani přibližně, brzy toho nechal. Přesto mu na okamžik utkvěl v mysli jeden obraz: obraz světa smrskávajícího se jako vyfouklý plážový míč.

Ten míč propíchl mop, kterým mu uklízeč přejel přes špičky bot. Na muže se podrážděně ušklíbl, ale ten mu opětoval pohled bez známky omluvy a dál se sunul přes vestibul. Recepční u stolu ho nasměrovala k výtahům. Vystoupil v osmém patře, chodil po chodbě sem a tam a se vzrůstající panikou hledal kancelářské prostory E. Zrovna když už si myslel, že mu dali špatnou adresu, narazil na dveře, na nichž byl přes štítek přilepen ručně psaný nápis: POHOVORY ZDE. Zaklepal a když se nikdo neozýval, zaklepal ještě jednou a pak chvíli nervózně přešlapoval. To přešlapování na místě však podle všeho nemělo kýžený úspěch, tak poklekl a přejel si boty kapesníkem.

„Dovolíte?“

Vzhlédl a uviděl škrobenou mladou ženu v broskvových šatech.

„Ano?“

„Uhnul byste mi prosím z cesty?“

„Promiňte.“

Energicky prošla kolem něj, rázně otevřela dveře do čekárny plné nervózních mladých lidí posedávajících na oranžových plastových židlích a vyzařujících onu zvláštní ztuhlost, jež je společná lidem u pohovorů, obžalovaným a pacientům na venerologii. Žena rázně vkročila do místnosti a ohlásila se úředníkovi, který zkontroloval její jméno na seznamu a přidělil jí číslo. Ardžún , užírající se vlastní neschopností, se vydal za ní.

Kandidáti se ošívali na židlích. Pokašlávali a nervózně si mnuli ruce. Předstíraně si prohlíželi časopisy a uhýbali před sebou očima. Všechny židle byly už obsazené, a tak si Ardžún vybral místo u okna, kde si stoupnul, přešlapával z nohy na nohu a snažil se dostat do pozitivní nálady. Mehto, poslouchej. Vždyť vůbec nevíš, kolik míst Databodies nabízejí. Třeba vezmou víc lidí. Američani maj nouzi o kvalifikovanou pracovní sílu. Programátory berou všema deseti. Ale tolik lidí? Vždyť v té místnosti jich bylo snad padesát.

Klimatizace vrčela a neúspěšně se snažila bojovat proti žáru, který vydávaly desítky těl dychtících po práci. Uchazeči se ovívali vyplněnými dotazníky. Židle vrzaly pod propocenými zadnicemi. Rozhovory s uchazeči se konaly ve třech místnostech současně; zatímco jedni byli voláni do místností, druzí přicházeli do čekárny, a tak měl Ardžún dojem, že se ocitl uprostřed série snímků zachycujících nějaký přírodní proces, který však není ani vznikem ani zánikem. Vždy, když se uvolnilo nějaké místo, v duchu si přál, aby si na něj sedl někdo jiný a kdesi uvnitř mu rašila nesmyslná naděje, že když bude takto stát bez hnutí a potichu, možná se zachrání a nebude muset vstoupit do jedněch z těch tří skleněných dveří.

„Mehta A. K.?“

Upřeně se díval ven z okna.

„Mehta A. K.?“

Nebylo to k ničemu. Ta žena se seznamem v ruce mluvila přímo na něj. Chabě se tedy přihlásil a nechal se uvést do místnosti, kde mu pokynula, aby se posadil na židli před stolem z borovicové dýhy. V křesle naproti němu se s nohou přes nohu okázale rozvaloval muž, který vypadal ani ne jako lidská bytost, ale jako nějaké komunikační médium, kanál pro přenos vzkazů týkajících se životního stylu spotřebitelů. Od nagelovaných vlasů až po naleštěné mokasíny, každá částečka jeho vzhledu byla obdařena souborem exkluzivních asociací, z nichž některé byly explicitní (značka na tričku s límečkem, přezka na pásku, logo na nožičce slunečních brýlí), jiné implicitní (mohutnost jeho švýcarských hodinek, ba dokonce „švýcarskost“ těch hodinek) a některé další byly pouhými jemnými náznaky, závan zprostředkované touhy ve vůni toaletní vody, záhyby na volných khaki kalhotech.

Ardžún si rukou uvolnil límeček.

„Sunny Srínívásan,“ řekl muž, naklonil se před stůl a potřásl Ardžún ovi rukou. „Jak se dnes máte?“

Sunny Srínívásan měl pravidelné a výrazné rysy. Měl zdvořilý, přesto však agresivní výraz muže, který miluje soutěživé pálkové sporty. Při rozhovoru jeho slova rezonovala rozhodností a energií, protáhlé samohlásky a kolébavé souhlásky vracely posluchače zpět ke zdroji všech jeho ostatních znaků bohatství: Amrika. Země, kde žije tenhle Ind-emigrant.

„Ardžún Mehta,“ představil se Ardžún a okamžitě si v duchu vynadal za to, že zapomněl na zámořský způsob oslovení. „Chci říct, že dobře. Hezký den.“

Sunny Srínívásan otevřel ústa a odkryl úsměv bělostných zubů. „To rád slyším, Ardžún e. Všichni by se měli mít fajn. A nejen dnes.“

Ardžún vážně pokynul a zajel ještě o něco hlouběji do křesla. Poradci v personalistické agentuře NOIT mu ostatně nejednou vytýkali, že mu chybí pozitivní myšlení. Sunny Srínívásan jím naopak doslova oplýval. Ardžún měl před sebou muže, který ve svém životě zažíval jeden příjemný den za druhým a tato šňůra se podle všeho táhla až daleko do oparu krásného dětství. Když Sunny natáhl ruku pro dokumenty, Ardžún se bezděky užasle zahleděl na jeho pleť. Každá částečka těla tohoto muže, kterou zrovna nepřikrývala bavlna luxusního ležérního oblečení, doslova vyzařovala obraz honosného života, jako by mu někdo pod pokožku zasunul nějakou optickou membránu. Ardžún pohlédl na své paže a ruce, obyčejné a nezajímavé. Vypadaly jako nějaký z těch snímků „před“, které se objevují na inzerátech kosmetických přípravků.

Zatímco Ardžún přemýšlel o péči o pokožku, Sunny procházel jeho osvědčení a diplomy, přičemž jeden nebo dva si přidržel proti světlu. „Nuže, tohle vše vypadá naprosto skvěle,“ dospěl k závěru. „Teď jen potřebuji vědět, kolik sis toho vymyslel.“

„Vy... Co tím chcete říct?“

„Řeknu to takhle: Ardžún Mehta, bakalář věd, diplom získaný na Technologickém institutu v severní Okhle, to všechno vypadá na papíře dobře. Ne úplně výborně, ale dobře. Otázka je, zda je tenhle diplom pravý.“

„Naprosto. Stoprocentně.“

„To rád slyším. Polovina těch chudáků v čekárně si koupila diplomy na černém trhu. Další čtvrtina absolvovala nějaký večerní počítačový kurz, který vydává za vysokoškolské vzdělání. Ale ty, Ardžún e, ty mi říkáš, že ty jsi skutečně tu školu vychodil. Je to tak?

„Ano. Opravdu. A s dobrými výsledky. Jak jsem uvedl na své žádosti, můžu předložit reference. Zvládám všechny důležité oblasti: sítě, databáze...“

„Dovol, abych tě přerušil,“ zvedl Sunny svou jemnou, pečlivě pěstěnou ruku. „Zbytečně by ses mě tu snažil ohromit. Povím ti jedno tajemství, Ardžún e: já osobně ani nevím, jaký je rozdíl mezi SQL a HTML. A je mi to jedno. Pro mě jsou to jen písmena. Mně jde o zadky, poctivé kvalifikované indické zadky sedící na poctivých amerických židlích a vydělávající slušné dolary pro Databodies a mě. Je ti to jasné?“

„Naprosto,“ zamumlal Ardžún . Sunny Srinivasan vypadal minutu od minuty impozantněji.

S rukama za hlavou se Sunny opřel v křesle. „Takže já teď udělám tohle,“ oznámil Ardžún ovi, jako by ta myšlenka byla plodem bůhvíjak dlouhého přemítání. „Vezmu tvou žádost, nechám si tě proklepnout svými lidmi a jestli mluvíš pravdu, pošlu tě do Ameriky a začnu pracovat na tom, aby se z tebe stal bohatý člověk.“

Ardžún nevěřil svým uším: „A to jen tak?“

„Jen tak, Ardžún e. Když je člověk IT konzultantem u Databodies, dějí se věci. Život se ti najednou začne hýbat vpřed a ty se najednou stáváš tím, o čem jsi vždycky snil. To je naše poslání, Ardžún e. Pomáhat lidem splňovat si sny. Proto tady jsme.“

„A vy mi dokážete zaručit práci v Americe?“

„Chlapče, dobrých programátorů, jako jsi ty, tam mají jak šafránu. Všichni přece ví, že američtí vysokoškoláci jen hulí trávu a jezdí na skateboardu. Jen to nech na mně. Jestli mluvíš pravdu, tak se budeš koupat v dolarech hned, jak ti obstaráme letenku.“

Ardžún jen stěží skrýval vděčnost. Naklonil se přes stůl a vřele stiskl Srinivasanovi ruku. „Děkuji vám, pane! Děkuji! Přeji krásný den!“

„Ne, my děkujeme tobě, Ardžún e. Jsme rádi, že jsi k nám přišel.“

O několik tisíc mil dál, v malebné a přesto přístupné oblasti rezervace Masai Mara, se indická kráska křečovitě držela okraje koše, zatímco se balón odpoutával od pevné země. Propanbutanový hořák burácel a pilot se „podle pokynů režisérových“ přikrčil do koše, aby nepřekážel záběru. Dívka ucítila prudké trhnutí, vítr ji vehnal vlasy do obličeje a ona se snažila usmívat do skleněného objektivu kamery, která se jí neustále vzdalovala a teď byla nějakých patnáct, pětadvacet, třicet metrů pod ní. Za chvilku už neviděla ani štáb s jeho změtí kabelů. Z těch všech na zemi teď byla jen další temná skvrna zdobící step. Jakmile si dívka uvědomila, že už se může přestat usmívat, uvolnila svaly v obličeji a požádala o vodu.

Ardžún Mehta vyšel z domu a široce se usmíval na taxikáře opírající se o své vozy na stanovišti. Amrika! Stane se tím, o čem vždycky snil! Tahle fráze mu utkvěla v paměti víc než celé setkání, dokonce ještě víc než Sunnyho sluneční brýle. Jeho aktuální vzdušný zámek se nacházel v nákupním centru, jeskyni z průzračného skla, kterou obrovskou rychlostí projížděla po širokém černém eskalátoru budoucí verze jeho já. Budoucí Ardžún , v košili a baseballové čapce s logem významné softwarové korporace, se držel za ruku s mladou ženou, která se mírně podobala Kajol, jeho současnému filmovému idolu. Když se na něj Kajol usmála, kompaktní sluchátka v uších se rozezněla dalším módním milostným songem, další to položkou z nekonečné knihovny hudby, již měl uloženou v paměti malinkatého MP3 přehrávače připnutého k opasku.

Zatímco autobus přejížděl po mostě přes Jamunu kolem obrovských nábřežních slumů vypouštějících veškerý svůj odpad do řeky, několikrát si tuto základní iluzi přehrál v hlavě, mírně vylepšil detaily oblečení a místa, stejně jako osobu partnerky a hudební doprovod. Hluk hromadné dopravy ustupoval do pozadí. Ardžún byl zcela pohroužen do svého konzumního snu, bez výrazu zíral z okna a sotva registroval nízké doškové střechy, modrý polyetylen u kraji cesty či otrhané děti postávající pod změtí ilegálně nataženého elektrického vedení. Vysoko na obloze za sebou zanechávalo bílou stopu tryskový letoun, civilní letadlo směřující přes indický vzdušný prostor do Singapuru. V něm seděl na sedadle první třídy další cestovatel, který ovšem cestoval poměrně pohodlněji než Ardžún , jenž se na sedadle tísnil s mužem v propocené polyesterové košili. Pociťoval Guy Swift nějaké okultní spojení s chlapcem v autobuse deset kilometrů pod ním? Pocítil snad škubnutí, předtuchu, prostě nějaký z těch nevysvětlitelných fenoménů, jejichž doprovodným znakem je zimnice nebo husí kůže? Ne. Nic z toho. Na své kapesní konzole totiž hrál Tetris.

A právě překonal svůj rekord.