Chtěli byste se kamarádit s andělem, který vám celé roky jen lže a nikdy po sobě neumyje ani skleničku? Nebo prožívat trampoty v záhrobí, kam se dostávají sebevrazi všeho kalibru? A kdyby to někomu bylo málo, může chodit do muzea obdivovat babiččinu dělohu nebo prožít těžké chvilky nájemného vraha, který má zastřelit nositele Nobelovy ceny za mír, co už nechce žít, protože je pro ten náš svět až moc dobrý. Přesně do takového podivuhodného vesmíru totiž čtenáře zavádí izraelský spisovatel Etgar Keret. Sbírku jeho povídek, které až na jednu výjimku nepřesahují tři čtyři strany, vydalo pod názvem Létající Santini nakladatelství GplusG.

A bylo na čase. Zvykli jsme si, že židovští autoři pravidelně oživují téma holocaustu, ale s Etgarem Keretem k nám přichází zcela nový pohled na současnou izraelskou prózu. Český překlad navíc poprvé - byť s těžko odůvodnitelným zpožděním - umožňuje poznat autora, jehož tvorbu už zná prakticky celý svět. Jeho hořkoveselé povídky plné sarkasmu, vtipu a vyšperkované nečekanými zápletkami byly přeloženy už do desítek jazyků, včetně například i čínštiny nebo korejštiny, více než 40 jeho povídek bylo zfilmováno a v roce 1998 si kreslený film podle Keretova námětu odnesl i cenu MTV.

Harmonická rodinka
Etgar Keret se narodil v roce 1967, v době tzv. šestidenní války, a ani jeho příchod na svět nebyl nijak jednoduchý. Lékaři jeho matce v šestém měsíci těhotenství doporučili potrat, ale ona se rozhodla, že se dítě narodí. Po složité operaci císařským řezem se to nakonec povedlo a chlapec dostal jméno Etgar. "V hebrejštině to znamená ,Výzva'," vysvětluje spisovatel s úsměvem.

"Když k tomu přidáte Keret, což je v překladu ,Město', vyjde vám ,Městská výzva'. To je spíš název pro nějaké kecky od Nike než pro normálního člověka." Oba jeho rodiče přežili holocaust, v němž přišli o celé své rodiny, a tak svým třem dětem vždy připomínali, že nevědí, jak je "normálně" vychovávat. "U nás doma proto nikdy nebyla žádná disciplina. Jediné, co po nás rodiče vždy chtěli, bylo, abychom si šli za svým, dělali jen to, co nám dává smysl, věřili si a byli čestní." A tak se stalo, že Etgarova starší sestra je ultraortodoxní židovka a má jedenáct dětí, zatímco jeho starší bratr je přesvědčený anarchista, stojí v čele hnutí za legalizaci marihuany, pořádá mejdany pro transvestity a bojuje za zbourání zdi, která má židovský stát oddělit od Palestinců. "Jsem si jistý, že naši jsou na nás tři hrdí, neboť jsme - každý po svém - splnili jejich poněkud abstraktní očekávání. Jsme vcelku harmonická rodinka." Matka chtěla mít z Etgara blonďatého pianistu, ale jeho osud se naplnil na povinné vojenské službě. Při jeho přesvědčení, že člověk má dělat jen to, co dává smysl, narazila nutně kosa na kámen. "Snažil jsem se být racionální v prostředí, které je z principu iracionální," vysvětloval Keret letos v rozhovoru pro britský deník Observer. "Armáda vás učí dvě věci -zabíjet, nebo být zabit. Když se nad tím ale zamyslíte, pak nechcete dělat ani jedno, ani druhé." A tak se Keret dostal do role permanentního vzbouřence. "V armádě si o nezabíjení nebo neumírání s někým promluvíte jen těžko. Abych unikl z té deprese, začal jsem psát."

Rourou k sobě
Svou první povídku sepsal na počítači, u kterého v podzemí starého protijaderného krytu držel osmačtyřicetihodinové služby. Jmenuje se Roury a vypráví o osamělém mladíkovi, který pracuje v továrně na potrubí a nedokáže komunikovat s okolním světem. Jednoho dne ale sestrojí vlastní potrubní systém, v němž se neznámo kam ztrácejí kuličky. Aby tomu přišel na kloub, sestrojil obří verzi stejného potrubí, vlezl do něj a dostal se do nebe, představujícího jakýsi azyl pro všechny zoufalce, kteří se nedokázali zařadit. Každý z nich si přitom našel vlastní únikovou cestu: ženy v domácnosti prolezly zadní stěnou kredence, piloti smyčkou v Bermudském trojúhelníku a matematici zase našli v prostoru topologická zakřivení. "Tenkrát jsem si uvědomil, že psaní je pro mě jakousi rourou. Jeho prostřednictvím se dostávám sám k sobě." Povídky mu vynesly nálepku nejbohémštějšího izraelského spisovatele a mluvčího mladé izraelské generace. Pravicoví politici mu ale nadávají do antisemity a učitelky blednou zděšením, když si jejich studenti vybírají k rozborům právě Keretova dílka. Tato aureola se s ním potáhne nejspíš až do stáří, ale sám Keret ji odmítá. "Izraelská společnost je příliš roztříštěná. Lidé stejného věku mohou být vojáky, ultraortodoxními věřícími, izraelskými Araby nebo čerstvými přistěhovalci. Jsme země, která je tak ortodoxní, že o šábesu zakazuje městskou hromadnou dopravu, a na druhé straně tak otevřená, že do pěvecké soutěže Eurovize vysílá transvestity. Tady nemůže být mluvčím celé jedné generace nikdo."