Na příběhu protagonistů druhého románu Kena Kalfuse A Disorder Peculiar to the Country (volně přeloženo Problém vhodný pro Ameriku) Marshallovi a Joyce Harrimanových by v zásadě nebylo nic podivného: mají dvě děti, už pěkných pár měsíců se rozvádějí, přičemž ani jeden nehodlá tomu druhému darovat nic bez boje. Komunikují spolu minimálně, zato se o všechno hádají: o děti, o psa, o byt a především o peníze. Potud celkem normální historie jednoho nepovedeného manželství. Jenže to by nesměla kniha začínat 11. září 2001 ráno, Marshall by nesměl pracovat ve WTC a Joyce by onoho rána nesměla mít letenku na nechvalně proslulý let číslo 93.

Kalfus však čtenářsky atraktivního data nezneužívá k nějaké senzaci, či snad nedejbože k manželskému usmíření. Hned v první scéně tak vidíme Joyce, která společně s kolegy z práce sleduje, jak druhé letadlo narazí do jižní věže. Zatímco všichni kolem jsou v šoku, Joyce poskočí srdce radostí („a pang of pleasure“ – str. 3), když si uvědomí, že touhle dobou by Marshall už měl sedět ve své kanceláři v 86. patře WTC. Jenže stejně jako ona nestihla osudný let z Newarku, i Marshall si zachránil život tím, že ráno flirtoval s učitelkou z mateřské školky, kam odvedl jejich dvě děti, čtyřletou Violu a dvouletého Victora. Stihne vyjet jen do zhruba čtyřicátého patra, odkud běží společně s ostatními po nouzovém schodišti dolů a ven z budovy. Po cestě natrefí na muže jménem Lloyd, který je v šoku; když však přecházejí prostranství před budovami, Marshallova souputníka zabijí padající trosky. Marshalla ona příhoda pronásleduje po dlouhé týdny: hledá sebe i Lloyda na fotografiích z místa neštěstí, pátrá po něm v seznamech pohřešovaných, avšak nikde nic. S příhodou se ani nemá komu svěřit, prožité trauma – vzhledem k tomu, že valná většina jeho kolegů zahynula v troskách – ani nemá s kým sdílet. Když přijde 11. září odpoledne domů, jediné, co si s manželkou řeknou, je: „Takže ses nakonec dostal ven?“ a „Takže jsi nakonec to letadlo nestihla?“ (str. 25).
V dalších dnech nemá Marshall kde pracovat (nadnárodním firmám trvalo přibližně týden, než se přesunuly do náhradních prostor a konsolidovaly zaměstnanecký sbor z přeživších, lidí z jiných poboček a nově příchozích), a tak bloumá bez cíle ulicemi města. Oproti tomu Joyce má jiné starosti: pouhých pár dní po útocích propukne naplno aféra s antraxovými dopisy, přičemž jeden z nich dorazí i do její firmy. Když pak ukazují inkriminovanou obálku v televizi, Joyce má paranoidní pocit, že adresu nadepsal její manžel. V podezření se utvrdí, když zjistí, že Marshall si koupil dětský zásyp, který nikdy předtím nepoužíval – ten samý, který FBI nalezla v dopise místo antraxu. Jen čtenář ví, že Marshall si jej pořídil na vyrážku, která se mu objevila na noze, zřejmě jako přímý následek 11. září.

Boj na život a na smrt se odehrává v bytě i u soudu; na obou bojištích Marshall nakonec prohrává, ovšem nebere to jako tragédii. Ta se koneckonců mohla odehrát už dřív, když si napůl šílený manžel podomácku sestrojí bombu, kterou se chce společně s celou rodinou vyhodit do vzduchu. Scéna, v níž mu Joyce pomáhá zjistit, proč bomba nevybuchla, je úchvatná zvláštním, hysterickým napětím, v němž jsou oba ochotni obětovat všechno, jen aby už bylo po všem.

Po tom všem psychickém vypětí tedy Marshall bere pro něj nevýhodné vypořádání spíše jako šanci na nový začátek. V tom jej utvrzuje i sám autor, který na posledních pěti stranách zfalšuje historii irácké války, nechá chytit a popravit nejdříve Saddáma a posléze i samotného Usámu (!!!), a vymodeluje neuvěřitelně kýčovitý happyend, jemuž snad schází jen to, aby se Marshall a Joyce v davu oslavujících usmířili, nastěhovali se znovu k sobě a krizi i knihu ukončili vášnivou scénou ve znovusjednocené ložnici.

Odhlédnuto od samotného konce, Kalfusův román je jedním slovem výborný. V katalogizačním systému Knihovny Kongresu USA je zařazen pod hesly: „teroristické útoky z 11. září 2001“, „manželská krize“ a „New York – romány“, což věrně vystihuje celý příběh. Autor oba své hrdiny nahlíží s notnou dávkou ironie: Joyce nechá nazývat svého brzy již exmanžela Usámou (str. 74), Marshalla pro změnu fantasticky zkazit svatbu Joyciny sestry se sekulárním Židem Nealem, jemuž vyfoukne jedinou čupu (svatební baldachýn) ve státě Connecticut, takže nešťastný ženich musí jako rukojmí jet se svým nábožensky horoucím bratrem až do Brooklynu a na vlastní obřad přijede o více než hodinu pozdě.

Oba manželé touží po jediném: co nejvíce toho druhého poškodit, co nejvíc mu ublížit, což jim nemilosrdný Kalfus povolí jen zřídka. Joyce se třeba vyspí s Marshallovým nejlepším kamarádem Rogerem, jenže ve chvíli tichého triumfu, kdy zanechává stopy na Marshallově novém prostěradle, z Rogerovy poznámky zjistí, že akt nevěry byl spíše pomstou jeho ženě. Investiční bankéř Marshall se zase snaží získat finanční prostředky na akciovém trhu – na vlastním účtu mu to nejde, i když se snaží sebevíc, ale u Joycina konta aktiva utěšeně rostou, i když jí nakoupil samé propadáky.
Kalfusovi se také věrně povedlo vystihnout nervózní atmosféru, která v New Yorku první měsíce po útocích (ale koneckonců dodneška) panovala. I banální incident, například špatně zajištěné dveře náklaďáku, které s rachotem sjedou dolů a ozve se prásknutí (str. 177), se v manhattanských ulicích mění ve skrytou hrozbu, při níž se obyvatelé instinktivně přikrčí a hledají sebevražedného atentátníka. Kalfusův styl je poměrně civilní, v dějových pasážích se však mění v jednolitý tok vět, jímž čtenář bez dechu proletí. Kniha je občas náročná, co se newyorských a amerických reálií obecně týče, avšak pomocí dobrého překladu lze českému čtenáři neznámá místa a termíny jistě přiblížit.

Shrnuto jednou větou, Kalfusův román je opravdu skvělou studií rozpadajícího se vztahu dvou lidí, jejichž neshody nedokáže překlenout ani největší tragédie v moderních amerických dějinách. A nic na tom nemění ani fakt, že z konce je kritikovi i soudnému čtenáři kvůli přemíře „americkosti“ dost nevolno.

Richard Olehla
Nakladatelství Euromedia–Odeon plánuje vydání Kalfusova románu na sklonku roku 2007.