„Nechtěl jsem, aby můj román o Bergmanovi připomínal Bergmanovy filmy,“ prohlásil o své nejnovější próze Alexander Ahndoril (1967). Režisér Ingmar Bergman (1918-2007) rozvířil kolem Ahndorilova „indiskrétního“ Režiséra vlnu ostré kontroverze a vzdorovitě o něm do médií prohlásil, že je „naprosto nezajímavý a navíc ponižující“. Patrně už zapomněl, že s vynášením a falšováním vlastního soukromí začal on sám a že umění se beztak řídí vlastními zákonitostmi. Možná je Ahndorilův impresionistický román pro Bergmana ponižující, ale nezajímavý není.

Píše se rok 1961 a Bergman začíná uprostřed jedné ze svých osobních krizí natáčet snímek Hosté Večeře Páně. Žije v komplikovaném manželství s pianistkou Käbi Laretei a ve svých třiačtyřiceti letech stále ještě nedokáže netrpět odmítavým postojem otce. Právě slavný film, v nějž při natáčení nikdo nevěřil, Ahndoril prezentuje jako zoufalý pokus vyrovnat se s otcovou neláskou. Ústřední postava filmu, pochybující venkovský kněz, tu v mírně surreálné literární optice ztělesňuje jak Bergmanovu skepsi, tak skutečnou životní roli jeho otce: Erik Bergman totiž svému synu Ingmarovi nikdy neodpustil, že se nestal knězem jako on. K urážlivě intimním scénám se autor nesnížil, jen se pokusil interpretovat frapantní rozpory mezi dobovými autobiografickými záznamy zúčastněných. A napsal při tom další literární příběh o tom, jak kruté je mlčení otce.

Vyšlo v týdeníku A2 42/2006