Obloha se zhoupla dozadu. Blank zavřel oči, ale stále viděl kus oblohy. Zhoupl se zpět jako kyvadlo. Otevřel oči. Žádný rozdíl. Modré kyvadlo začalo kroužit. Čím byl kruh užší, tím rychleji se točil. Týpí se změnilo v káču, která vířila jako z kontroly vymknutá pouťová horská dráha. Odstředivá síla ho tiskla na stěnu týpí. A bubnování pokračovalo, bobtnalo, vzedmulo se, bobtnalo. „Stop!“ chtěl vykřiknout. Nevydal však ani hlásku. Káča se točila, točila, točila.
Najednou se vše zastavilo. Všichni ve stanu podivně strnuli, bubnování umlklo. Blankovi se udělalo zle. Chtěl ven, ale nemohl se pohnout. Ochrnul. Cítil pouze nepřekonatelné nucení zvracet. Dávil se. Najednou byl venku. Pozvracel se. Tráva se nad ním zavřela, louka ho spolkla.

Uprostřed nápřahu přestal Blank bubnovat. Na okamžik zkameněl a pak se začal komíhat. Jako socha Lenina po převratu, napadlo Lucille. Tahle představa byla tak komická, že se o ni musela podělit. „Jako socha Lenina po převratu,“ řekla a ukázala na kývajícího se Urse. Všichni se smáli.
Urs si lehl a pevně se chytil spacího pytle. Oči měl vytřeštěné. Doplazil se ke stěně týpí a stočil se jako embryo. Válel se na břiše a roztahoval všechny čtyři. Začal se dávit.

Edwin se zájmem pozoroval, jak se Blank rozjíždí. Znal to z jiných workshopů, na něž ho Pia dotáhla, protože si myslela, že mu tak pomůže proti depresím, jež ho trápily od té doby, co došlo k fúzi. Ve skupince byl vždycky někdo, kdo se dral do popředí.
Když se Blank začal dávit, vstal. To by ještě chybělo, aby to tu celý poblil.

Joe konečně dosáhl na odrazový můstek k nirváně, když zaslechl zvuky dávení. Otevřel oči a viděl, jak Blank leží na zemi. Za chvíli se pozvrací.
Namáhavě vstal a šel k němu. Naštěstí se i Edwin ještě držel na nohou. Měl stejný nápad. Chytili Blanka podpaží a vytáhli ho ven. Na louce, v bezpečné vzdálenosti od týpí, ho nechali ležet. Když se vrátili, přivítal je aplaus a smích.

Blank byl uvnitř louky. Bylo tam světlo jako v jádru slunce. Světlo se tlačilo skrze víčka a měnilo se ve skvrny, jež explodovaly v zuřivých barvách. Proměnil se ve skleněnou nádobu, která se při každé explozi naplnila jinou barvou. Žluťáskově žlutou, červení malinového sirupu, pistáciově zelenou.

Lucille si pokusila uvědomit, kde Urs zůstal. Pokaždé, když si ho představila, musela se smát. Nevěděla proč, ale věděla, že se směje jemu. Když na něj nemyslela, byla úplně vážná. Sotva si na něj ale vzpomněla, válela se smíchy. Mohla to nastartovat a vypnout, kdy chtěla. Nevěděla, jak dlouho už to dělá. Určitě hodinu. Nebo dva dny.
Pak ji napadlo, že už Urse neviděla aspoň týden. Zase ji přepadla vlna veselí, kterou představa Urse vyvolávala. Vstala, zvedla tamburínu a vyšla z týpí. Skutečně tu předtím byla louka?
Po několika krocích o cosi zakopla. Byl to Urs. Ležel s roztaženýma rukama na slunci a měl zavřené oči. Začala se hrozně smát.
„Psst,“ řekl. „Zaženeš luční skřítky.“
Musela se smát ještě víc. „Luční skřítky? Luční skřítky?“ smála se a bubnovala do taktu na tamburínu.
Uhodil ji.

Louka Blanka zase vyplivla. Ležel znova nahoře. Stále se ale nemohl pohnout. Připadal si jako Guliver připoutaný tisíci malými provazy; dílo lučních skřítků, malých, ježatých, svítivě zelených bytůstek s přísavkami na tlapkách.
Zrovna se s nimi chystal dát do řeči, když o něj někdo zakopl a začal se hlasitě smát a hlučet. Luční skřítci se rozprchli.
Hluk přestal teprve, když se vytrhl z drobných pout a praštil tam, odkud se nesl.
Vstal a šel za hlasem, který na něj volal.

Když se Lucille vrátila do týpí, krvácela z nosu. Vypadalo to tak komicky, že se Susi musela hlasitě smát.
Když ostatní viděli, čemu se směje, přidali se. Smáli se a smáli, až se musela Lucille přidat. Jen tlustý Edwin se nesmál. Vstal a strčil do Shivy. „M
yslel jsem, že jste průvodkyně. Jeden z turistů se ztratil, poslouchejte.“ Při slově „průvodkyně“ se začali smát ještě víc. V tom tlustý Edwin vykřikl: „Ticho!“
Všichni poslechli.
Zvenku byl slyšet zvuk tamburíny, který se pomalu vzdaloval.
„Nemá vůbec smysl pro rytmus,“ zamumlal Benny, pouliční hudebník. Všichni znovu vybuchli smíchy.

Lesem se valily vysoké vlny. K Blankovi se vzedmula i lesní půda. Nevyvedla ho však z rovnováhy. Ani když se její barvy změnily. Za neonově zelenou vlnou následovala fosforově žlutá, safírově modrá, karmínově červená. Stromy tančily jako bójky v rozzuřeném moři. Blank se nenechal vyvést z rytmu. „Čirtamtam, čirtamtam,“ hrála tamburína.
Mechové vlny jeho rytmus přijaly, jedle a smrky se kývaly podle něj. Měnily svůj tvar. Rozpínaly se, smršťovaly, byly hranaté i kulaté, prostorové i ploché. Podle vlastního přání. Ne. Podle Ursova přání. Nutil je, aby měly tvar, který jim vymyslel. I barvu. Krčily se v růžové a nadouvaly se akvamarínovou. Měnily se v ještěrčí žáby, srnčí zajíce, vlaštovčí šneky a liščí kamzíky.
Les se Blankovi podrobil.
V týpí hrála Dark Side of the Moon. Lucille Davida Gilmoura nejen slyšela, ale dokonce i viděla. Mluvil s ní. Pohyboval se jako tekutina.
Vzpomněla si na Urse Blanka a jeho chybějící smysl pro rytmus. Místo záchvatu smíchu ji však přepadl hluboký smutek. Dala se do pláče. „Ursi,“ zajíkala se mezi vzlyky. „Ursi.“
Kdosi se k ní připlížil a objal ji. Do výstřihu jí zajela čísi dlaň.

Edwin pociťoval jediný účinek, totiž že mu bylo jedno, že nic necítí. Všichni ostatní odpadli. Pia se blaženě usmívala se zavřenýma očima a stále opakovala „podívej“. Stará Shiva hladila mladého Bennyho. Susi se chichotala. Joe se pustil do psychedelické hudby. Právník naštěstí zmizel. Hezká Lucille začala plakat.
Edwin se k ní přiblížil.

Urs Blank seděl na měkkém zeleném trůně. Kolem něj se seskupilo lidstvo. Přivolal jej. Každý a každá, koho znal, na sebe brali nový tvar. Podobu, jež si on přál.
Stačilo mrknutí oka a doktor Fluri poblíž chrochtal jako prase. Nádech a Halter + Hafner se před ním třásli jako rosol. Přeměnil Antona Huwylera v paviána, Ruth Zoppovou v kozu, Christopha Gerbera ve sliz, Niklause Haltera v hroudu těsta. Vyzkoušel rostliny: Lišejník místo svého partnera doktora Geigera, kapraď místo Evelyn Vogtové, jedli místo Alfreda Wengera. Zkoušel také přírodniny: Hans-Rudolf Nauer se změnil v půdu, Pius Ott v kámen, Lucille v horký vzduch, chvějící se nad sluncem rozpálenou asfaltkou.
Všichni skuhrali o život. Ale všechny smazal. Bez soucitu, bez potěšení. Bez nejmenšího pohnutí.
Urs Blank vstoupil do nové dimenze. Všechno mu najdou bylo jasné. Získal osvícení.
Vše, co doposud udělal, co si myslel, co se naučil a co cítil, byla jedna jediná ohromná chyba. Dobro, zlo, špatně, správně, hezký, ošklivý, já, ty, můj, tvůj: Všechny hodnoty na téže stupnici pomíjely jedinou největší pravdu: Neexistuje srovnání. Protože nic neexistuje. Existuje jen jediná skutečnost: Urs Blank.
Tohle zjištění bylo tak ohromující a přece tak jednoduché. Těžko uvěřit, že mu to trvalo tak dlouho.