Narozen 1953 v Polacku. Je zřejmě nejvýraznějším představitelem tzv. „polackého fenoménu“ v běloruské literatuře, ke kterému též patří Pjatro Vasjučenka, Vinces Mudrov aj. Vzděláním je historik.

První básně a povídky uveřejnil za svého studia na Běloruské státní univerzitě v samizdatových časopisech. Pracoval jako učitel dějepisu, zpravodaj a redaktor deníku v Polacku. Od r. 1988 pak působil jako redaktor největšího běloruského nakladatelství Мастацкая літаратура, kde řídil ediční řady Historické památky a Hlasy Bělorusů ciziny. Z nakladatelství byl však v r. 1997 propuštěn s formulací „za vydávání historické a jiné pochybné literatury“. Momentálně je spisovatelem na volné noze. Před krátkým časem také připravoval vlastní pořad Галасы Кліо (Hlasy Clio) v Rádiu Racyja. Víc než deset let od založení Běloruského PEN-Centra vykonával funkce viceprezidenta této organizace.

Uladzimir Arlov píše prózu, poezii, eseje, historické črty a studie, beletrizované cestopisy, scénáře atd. Vydal na dvacet knih, z nichž jmenujeme alespoň následující: Дзень, калі ўпала страла (1988, Den, kdy spadl šíp), Мой радавод да пятага калена (1993, Můj rodokmen až do pátého kolena), Пяць мужчын у леснічоўцы (1994, Pět mužů v hájovně), Фаўна сноў (1995, Fauna snů), Рэквіем для бензапілы (1998, Rekviem pro motorovou pilu), Божая кароўка з Пятай авеню (1998, Slunečko sedmitečné z Páté avenue), Сны імператара (2001, Císařovy sny), Ордэн белай мышы (2003, Řád bílé myši), Адкусі галаву вароне (2003, Ukousni vráně hlavu).

Jeho historicko-populární knihy 10 вякоў беларускай гісторыі (1999, 10 století běloruských dějin; společně s Henadzem Sahanovičem) a Адкуль наш род (1996, Odkud je náš rod; část nákladu prvního vydání byla z ideologických důvodů zabavena) se dočkaly každá již 3 reedic a album Краіна Беларусь (2003, Země Bělorusko; společně s ilustrátorem Zmicerem Herasimovičem) bylo uznáno běloruskými knihkupci za nejprodávanější knihu roku 2003.

Uladzimir Arlov je držitelem několika prestižních literárních cen, např. Uladzimira Karatkeviče (1993), Francišaka Bahuševiče (1996), ceny Kruhu volných literátů Гліняны Вялес (1999), v r. 1993 mu byla udělena medaile Františka Skaryny.

Povídky, básně, novely, eseje Uladzimira Arlova jsou přeloženy do dvaceti pěti světových jazyků. Básně Uladzimira Arlova do češtiny překládá Františka Sokolová. Jedním z posledních překladů z díla Uladzimira Arlova je překlad do čečenštiny: manifest Незалежнасьць - гэта… (Nezávislost - to je…), který několik dní před svou násilnou smrtí dokončil bývalý čečenský prezident Zelimchan Jandarbijev.

Uladzimir Arlov je ženatý, má dva syny. Jeho žena Valjancina Aksaková je básnířka a pracovnice běloruské stanice Rádia Svobodná Evropa.