Rozhovor s Pavlem Pečem
v Soutěži Jiřího Levého odměněným 1. cenou za překlad prózy Tequila polského autora Krzysztofa Vargy

Pavel Peč se narodil roku 1977 v Olomouci, v roce 2003 absolvoval na FF Univerzity Palackého v Olomouci studium anglické a polské filologie, v současnosti je postgraduálním studentem anglické literatury a vyučujícím na Katedře anglistiky a amerikanistiky FF UP. Spolupracoval a spolupracuje při organizaci různých filmových akcí na rozličných postech (AFO 2001-2002 - tiskový mluvčí festivalu, lektor Filmového klubu v Olomouckých kinech, tlumočník - MFF Karlovy Vary, Letní filmová škola Uherské Hradiště, Pastiche filmz, kino Aero Praha atd..) Věnuje se překladu současného dramatu, spolupracuje s agenturou Dilia Praha a.s., divadelními režiséry a dramaturgy.

- Otázka první: Co tě přivedlo k překládání, k tomu, abys okusil řeholi překladatele?
- V mém případě nejspíš platí přísloví o tom, „jak slepý k houslím přišel“, ale možná ne tak docela... K serióznímu překládání a tlumočení jsem se dostal prostřednictvím svých dvou lásek – filmu a divadla. Začínal jsem s překlady divadelních her, filmových titulků a tlumočením filmových projekcí. Jsem velice rád, že v tomhle všem můžu pokračovat dodnes a věnovat se tak profesně svým koníčkům. Ačkoli se dnes překládáním částečně živím, doufám, že ještě dlouho nevyrostu z toho, že všechno stále považuju jen za hru...

- Otázka patriotická: Jsi z Olomouce, absolvent a doktorand UP. Mělo olomoucké prostředí, lidé kolem tebe přímý vliv na tvé překladatelské snahy?
- Olomoucká polonistika na mě měla jistý tvořivý vliv, i když během studia jsem k překladatelství jako takovému „přičichnul“ jen okrajově. Bylo to spíše podnětné prostředí mimo školu nebo se školou částečně spojené a hlavně setkání s několika nadšenci, kteří na mě měli čistě osobní vliv a inspirovali mě k zájmu jak o čtení (každý překlad koneckonců začíná četbou a tvůrčím výběrem textu), tak v další fázi k samotnému překládání. Rád s nadsázkou říkám, že v Olomouci narazíte na největší hustotu polonistů na metr čtvereční za hranicemi Polska, takže na tom nakonec asi něco bude.

- Otázka priorit I: Proč právě překlad z polštiny, a ne z druhého jazyka tvé kombinace, tj. angličtiny?
- Myslím, že u mě jde o čistě podvědomé, nevysvětlitelné rozhodnutí. Ale snažím si namlouvat, že dobrých překladů současných polských autorů je málo a překladů současného dramatu je dokonce zoufale málo. Je-li v mé soukromé „dramaturgii“ ukryta kapka filantropie, exhibicionismu či něčeho úplně jiného, to ať posoudí čtenáři a diváci. U polské literatury (ale i filmu, divadla...) máte také daleko větší pravděpodobnost osobního setkání s autorem, což může být pro překladatele inspirující. Angličtina je pro mne často velmi programovou a odosobněnou „linguou francou“, u níž má spousta lidí dojem, jak ji dokonale ovládá. Ale velice rád v angličtině čtu i tlumočím a před časem jsem dokonce přeložil divadelní adaptaci románu Misery Stephena Kinga, ač rozhodně nepatřím mezi jeho fanoušky. Pak si vyberte...

- Otázka priorit II: Proč právě Tequila?
- Všechno začalo tím, že jsem kdysi v jednom olomouckém antikvariátu objevil – zachovalý a opoznámkovaný! – paperbackový výtisk Tequily za 20 Kč. Od té doby se pídím po původním majiteli knížky (v Polsku ji pořídil/a za 18 zlotých). Už jsem bezvýsledně pátral po nejbližším polonistickém okolí a vrtá mi to hlavou, tak bych chtěl této příležitosti využít k výzvě: Milý neznámý nebo neznámá, ozvi se mi, prosím, prostřednictvím redakce a pomoz mi odhalit tohle velké tajemství! Chceš-li však zůstat v anonymitě, knihu po přeložení klidně vrátím do téhož antikvariátu a Ty si ji zas v klidu vyzvedneš. Vargovu knížku jsem vlastně ze všeho nejdřív celou simultánně přetlumočil své přítelkyni a oba jsme se u toho svíjeli smíchy, až jsem místy se slzami v očích a bolavou bránicí nemohl pokračovat... Podle mě jde o nedoceněný klenot žánru punkového memoáru! Ale především jde o velkou výzvu, legendární překladatelský oříšek.

- Otázka privátní: Co pro tebe osobně znamenalo ocenění Jiřího Levého? S jakým záměrem jsi svůj překlad do soutěže zasílal a co jsi od soutěže očekával?
- Nejvíc ze všeho mě potěšil i rozesmál lektorský posudek k mému překladu Tequily. Potěšil proto, že v něm nešetřila chválou Helena Stachová, která se s mým překladem potýkala, no a rozesmál hlavně proto, že v něm skloňuje (v životném rodě) mé anonymní heslo do soutěže, které znělo „Titanic“. V souvislosti s tím nečekaným úspěchem tak zapracovala prapodivná souhra náhod a hříčka asociací.
Tequilu jsem do soutěže poslal částečně z recese (zvlášť zvýšená dávka vulgarismů se mi zdála malinko přehnaná), ale zčásti taky z pocitu podělit se o potěšení z té optimistické, i když občas sladkobolné nálady, kterou vás tahle knížka dokáže naplnit. A taky se mi často nestává, abych se „prosmál“ v podstatě celým překládáním, přestože jsem na některé pasáže narážel snad postopadesáté...

- Otázka proradná: Co si myslíš o ocenění samém? Má podle tebe prestiž, a vůbec jak si podle tebe stojí v porovnání s jinými cenami za překlad? Ovlivnilo nějakým způsobem další práci na překladu?
- Podle reakcí ze svého okolí (většinou známí do 35 let, což je horní věkový limit soutěže) bych mohl usuzovat, že tato soutěž má poměrně zavedené jméno a odborný „věhlas“. Těžko však říct, zda její sláva nekončí na prazích filologických kateder, kam se nejčastěji dostávají výzvy k přihlášení příspěvků do soutěže – to je ale spíše otázka celkového zaměření onoho klání. Také mě osobně těší, že soutěží za její nedlouhou existenci prošla řada mých přátel, a tak na ni jednou můžeme se slzou v oku zavzpomínat jako na kus společného mládí...
Ze srovnání s jinými – nejen překladatelskými, ale i s literárními a obecně uměleckými – cenami mi Soutěž Jiřího Levého vychází jako příjemně neformální dýchánek se zkušenými lidmi, kterých si člověk váží a kteří rozhodně vědí, o čem mluví.

- Otázka potměšilá: Zaznamenal jsi zvýšený zájem o svou osobu po udělení ceny za překlad?
- Odpověď ještě potměšilejší: To opravdu ne, nepočítám-li zájem žen (ale u něj si zase nejsem jistý, jestli to má něco společného s oceněním...).

- Otázka předběžná: Co bude dál s Tequilou (co se stalo s překladem Nowakowského, byl uvedený?)? Vyjde na českém trhu? Případně kdy?
- Úspěch v jakékoli soutěži není rozhodně jediným činitelem, který by automaticky vedl k uplatnění na „trhu“. Já osobně o něj kdovíjak nestojím a zastávám naopak spíše staromódní názor, že dobré dílo si cestu ke čtenáři najde samo, klidně i krkolomnými a alternativními cestami. Především bych měl Tequilu dopřeložit a pak se ji teprve pokusit nabízet. Ale myslím, že i autor by měl radost, protože česká punková komunita s podobnými zážitky a poetikou snad ještě nevymřela, soudě podle starého dobrého hesla „Punk’s Not Dead“.
Hru Tři ženy kolem mé postele Przemysława Nowakowského zatím žádné divadlo neuvedlo. Škoda, je to roztomilý textík o jednom všedním, zamotaném životě a jedné posteli, s příjemně komorním obsazením. Mimochodem, autor je dnes úspěšný filmový scenárista.

- Otázka palčivá: Co z polské literatury podle tvého názoru a vkusu v českých knihkupectvích chybí nejvíce?
- Asi se budu opakovat, ale ze všeho nejvíc mi chybí nové polské drama na českých jevištích, i když v poslední době se pár vlaštovek objevilo. V současnosti je totiž polská dramatika na velmi dobré úrovni a přinesla spoustu nadějných autorů, a to nejen jako součást populárního „Pokolenia Porno“, na které navázalo mnoho často ještě zajímavějších následovníků. Jinak mi osobně nic nechybí, dosyta se zásobuji v krakovských knihkupectvích a antikvariátech. Spíš považuji nabídku u nás za nevyváženou: polská literatura je v obecném povědomí Čechů tradičně synonymem dvou nepochopitelných protipólů – sci-fi a školní četby Sienkiewicze. Rád bych alespoň trochu přispěl k tomu, aby se toto vnímání změnilo a obrátilo se k nové, svěží literatuře. Ale samozřejmě ani tady není tak zle, v posledních letech se situace díky několika pilným překladatelkám začala měnit k lepšímu.

- Otázka polsko-česká: Jak si podle tebe vede polská překladová literatura na českém knižním trhu ve srovnání s jinými také teprve „objevovanými“ literaturami např. maďarskou, ukrajinskou, slovinskou... Je o polskou literaturu v Čechách zájem? A jak si podle tebe vede česká literatura v Polsku?
- Nesmíš se na mě zlobit, ale první část otázky nemohu při nejlepší vůli posoudit, je to spíš dotaz na knihkupce. O české literatuře se v Polsku ví: na jedné straně se čte hvězdná klasika v podobě Havla, Kundery a Hrabala, na straně druhé často narazíme na autory, kteří mají k Polsku osobní vztah – to je třeba případ Jáchyma Topola. Osobně mě těší a zajímá sílící zájem o maďarskou a slovinskou literaturu u nás.

- Otázka plánovací: Jaké máš další plány, co se týče překladů z polštiny?
- Právě pracujeme s Petrem Mikešem na překladu historické studie o katyňském masakru. Těší mě, že se už druhou sezónu ve Švandově divadle uvádí monodrama Andrzeje Maleszky Jašek v mém překladu a v hlavní roli s Annou Šiškovou. Nedávno jsem dokončil jazykovou redakci překladu povídkového souboru Andrzeje Stasiuka Svět pod Duklou od Jolky Kamińské. Překlad je dokonalý, ba přímo úchvatný – už se těším, až vyjde (v nakladatelství Periplum), a všem ho samozřejmě vřele doporučuji! A k tomu všemu mi na stole leží pár úžasných her...

- Otázka pokoutní: Máš svůj vzor, co se týče překladatele, či překladového díla? Nebo se raději neinspiruješ?
- Vzory pro mě nepřekonatelnými jsou: „kaplanovská“ série Leo Rostena v překladu Antonína Přidala a v tlumočení lehkost, vtip a osobní kouzlo Dany Hábové. Obojím se rád nechávám unášet, ale spíš si to užívám, než abych se inspiroval, i když právě Dana dokáže nenuceně předávat spoustu svých cenných zkušeností dál. Mám ještě takovou úchylku: při čtení výtečného překladu se občas přistihnu při povzdechu, že takhle lehce a s přehledem bych to nejspíš nezvládl...

- Otázka plačtivá: Považuješ práci překladatele za nedoceněnou?
- Odpověď zní ano, ale možná překvapivě více v duchovním než ve finančním smyslu slova. Spousta lidí si myslí, že za nás překládá jakýsi software, který však k mému zděšení přednostně používá i řada překladatelských agentur a nutí jej i překladatelům. Nic proti technice, ale měla by spíš sloužit než člověka zotročovat. Není totiž nic humánnějšího než skutečně dobrý překlad.

- Otázka předpojatá: Zdají se ti být tištěná média přístupná k překladové literatuře a jejímu publikování? Myslím teď např. literární, kulturně-literární časopisy, týdeníky.
- Obávám se, že ne. Stojí-li o něco, rozhodně to podle mé zkušenosti není beletrie, ale nejčastěji jakési popularizační socio-politologicko-kultorologické „cosi“, co se vyskytlo za přičinění ďábelských globálních syndikátů a bylo přeloženo snad do všech myslitelných jazyků. Ale možná bude problém v tom, jaký tisk čtu.

- Otázka prazákladní: Co považuješ za nejproblematičtější na práci překladatele? (Samotný překlad, hledání vydavatele...)
- Hmm... To je asi nejsložitější otázka. Ale nejspíš to bude výběr textu, jakkoli nenápadně může tato fáze působit. Na ní totiž závisí všechno ostatní. Pokud se na daný překlad (nejen beletristický, ale především odborný) necítím, prostě ho odmítnu, než abych s ním zoufale zápasil a snažil se o upachtěný výsledek. Snad je to pohodlnost, snad uspokojení z práce, která mě baví a které mám zatím zaplaťpánbůh dost. Takže za rozhodující pro vše, co následuje, považuju právě ten první okamžik a odhodlání přijmout danou věc za svou, abych se do ní mohl vrhnout po hlavě.

- Otázka přízemní na závěr: Dá se literárním překladem uživit?
- Odpověď realistická: materiálně ne, duchovně na několik životů dopředu.