Sylvie Germainová dostala téměř na počátku své spisovatelské dráhy, v roce 1989 cenu Femina za román Dny hněvu, který napsala ještě za svého pobytu v Praze. Její nový román kritika nazývá soucitným žalozpěvem (René Ceccatty, Le Monde 12/9/02).

Je právě před vypovězením druhé světové války, když náhodný chodec nalezne v košíku malin holčičku. Položí ji na práh kláštěra těsně předtím, než se začnou sloužit laudy. Dítě je navíc albínka, proto mu jeptišky dají jméno Laudes-Marie Neigedaout (Srpnový sníh)… O šedesát let později Laudes-Marie přemýšlí o svém osudu – je vypravěčkou románu, jenž má podobu pohádky či podobenství. Od autorky získala vypravěčka dar dobré povahy, zalíbení v liturgiích a srdnatost.

Dívka odmalička není jako ostatní, je jí souzeno zůstávat vždy v koutě, v pozadí. Nadané dítě, jež v důsledku mnoha traumatizujících zážitků v dětství – zažitých buď na vlastní kůži, anebo jichž se stalo němým svědkem – své vlohy nerozvine a ztrácí je. Plahočí se z jedné rodiny do druhé, za celý život projde desítkou rolí a povolání: pracuje jako služka, pomocnice na farmě, pokojská, pouliční zpěvačka, sekretářka, společnice… Procestuje zemi od Pyrenejí po Paříž a zase zpátky. A čtenář ji ve vzpomínkách na její pouť doprovází, poznává defilé jejích zaměstnavatelů, mužů i žen, dobráků i mizerů, postav na první pohled fiktivních i jako vystřižených z reality. Zažívá její lásky a poblouzení včetně špatných konců.

Germainová jako vždy hýří představivostí, kniha obsahuje tolik literární matérie, že by to vydalo na desítky povídek – některé by se daly připsat Maupassantovi, jiné jak z pera Mauriakova (přirovnání J.-M. de Montremy, Magazine littéraire 9/2002). Rukopis Germainové rezonuje odlesky světla i vůní, rozehrává se prožitkem úzkosti či štěstí. Laudes-Marie jako pokorná šedá myš má tisíc tváří (ať už předčítá postarší slepé dámě z díla Berbey d'Aurevilly či Lautréamontova, působí jako asistentka fetišistického romanopisce, octne se ve staré zpovědnici, kde zastává úlohu kněze, matky i psychoanalytičky).

Síla románů Sylvie Germainové vyvěrá z jejího stylu (krásný, košatý jazyk), zcela osobité schopnosti imaginace a temperamentu naladěného na mystickou notu. Přestože Germainová vidí svět v nebývale krutém světle a ráda množí důkazy lidských špatností, čtenáře kupodivu neodradí. Její knihy zkrátka fascinují.

jš 30/9/2002