Pátý román britského spisovatele japonského původu Kazua Ishigura (1954) Když jsme byli sirotci (When We Were Orphans) z roku 2000 byl v užší nominaci na Booker Prize, stejně jako autorův následující, zatím poslední román Nikdy mě nenech odejít (Never Let Me Go) z roku 2005. Cenu získal Ishiguro v roce 1989 za svůj slavný román Soumrak dne (The Remains of the Day; č. 1997), dobře známý i z vynikající filmové adaptace Jamese Ivoryho z roku 1993, v němž hlavní role vytvořili Anthony Hopkins a Emma Thompsonová. V češtině dále vyšel jeho druhý román z roku 1986 Malíř pomíjivého světa (An Artist of the Floating World; č. 1999), za který autor získal Whitbread Prize. Ishiguro není autor příliš plodný, dává si mezi jednotlivými romány na čas a na jejich kvalitě je to znát. Kritici i čtenáři si je většinou pochvalují.

Román se zvláštním názvem Když jsme byli sirotci patří k těm dílům, které se čtou skoro jedním dechem, ačkoli první třetina se může zdát možná trochu zdlouhavá. Je rozdělen na sedm částí a odehrává se postupně v letech 1931, 1937 a 1958 v Londýně, pak v Šanghaji a nakonec v krátkém epilogu částečně v Hongkongu. Vypravěčem je Christopher Banks, který vyrostl v Šanghaji. V dětství mu za záhadných okolností zmizel nejprve otec a brzy na to i matka. Celý další život pak Banks směřuje k jedinému: objasnit tuto záhadu a rodiče pokud možno najít. A tím i své ztracené dětství. Vyroste u tety v Anglii a stane se uznávaným detektivem. Po letech strávených v Londýně se vrací do Šanghaje vypátrat rodiče.

Mezitím vzpomíná na minulé události, především na dětství a na přítele ze sousedství, japonského chlapce Akiru. Čtenář by možná uvítal více detailů o jeho slavných případech, ale takovou vnější atraktivitu mu autor (místy bohužel) nedopřeje. Zrovna tak není plně vysvětleno, jaké stopy vedou Bankse v pátrání po rodičích. Příznačný je zde symbol staré lupy, na níž je nápis, k jehož přečtení potřebuje detektiv Banks další lupu.

Napětí se zvolna rozjíždí, od chvíle, kdy se děj přesune do Šanghaje, v níž dospělý Banks pátrá po rodičích, se čtenář nemůže od knihy odtrhnout. Jinak se vyprávění nese na vlně vzpomínek. Jednotlivé části jsou sice uvozeny místem a datem děje, ale Banks vždy vypráví ze zpětného pohledu, takže uvedené datace jsou jen vodítkem a přesněji určit, kdy se jednotlivé události (zejména zmizení rodičů) staly, nelze. Vyprávění je navíc znejišťováno tím, že jde právě o vzpomínky; vypravěč se spoléhá na nedokonalou paměť, až máme místy pocit, že tak trochu o minulosti sní. Vzpomíná na ztracený ráj dětství, drasticky přerušený zmizením rodičů. Motiv sirotka zde hraje důležitou roli nejen v případě hlavního hrdiny a vypravěče Bankse, ale i ve dvou ženských postavách: sirotkem je záhadná a ctižádostivá Sarah, kterou Banks platonicky miluje a je jí stále přitahován od prvního setkání a málem s ní později z válečné Šanghaje uteče; sirotkem je i dívenka Jennifer, kterou Banks adoptuje, aby jí nahradil rodiče a umožnil jí lepší život. A Banks sám není jen sirotkem svých rodičů – jeho rodiče jako by byli i sirotky svého syna. Jak se v závěru ukáže, není to nelogické.

V roce 1937 je Šanghaj zmítána válkou a Banks ve svém pátrání, které pečlivě připravoval, neuspěje tak, jak si vždy představoval. Nemůže své životní dílo korunovat vysněným triumfem. Nemůže se opřít o typické stopy, nemůže použít svou lupu, musí se spoléhat spíš na náhodu. Náhodou najde sice Akiru, nyní zraněného japonského vojáka, ale pravdu o zmizení rodičů se dozví až v rozhovoru s jednou záhadnou postavou z dětství. V případě otce jde v podstatě o banální vysvětlení, matčin případ je však mnohem složitější a osudovější pro Christophera i pro ni samotnou.

Závěrečná část, odehrávající se více než dvacet let po událostech v Šanghaji, je smutným dovětkem o matčině osudu, jenž je symbolem právě nespolehlivosti paměti i slabosti lidské psýchy. Útěchou může být jen to, že hluboko uvnitř věřila, že si v zájmu synovy budoucnosti zvolila sice nelehkou, tragickou, ale správnou cestu. A Banks konečně může žít nikoli minulostí, ale přítomností; avšak jako věčný sirotek s hlubokou ránou, jež nemůže být nikdy zacelena.

Příběh, vycházející ve zdařilém českém překladu a ve vkusné, jednoduché vnější grafické úpravě, vypovídá především o osamělosti lidí, o tom, že všichni jsme vlastně sirotky; o tom, jak s námi zacházejí „velké“ dějiny, jaký vliv má na lidské osudy nelehká doba; o tom, že životní poslání, k němuž směřujeme, nemusí být vždy naplněno a nemusí se stát smyslem života; a konečně i o tom, že žádný jedinec nemůže napravit nešvary a problémy doby. Je to román působivý, který zanechá nesmazatelný dojem a vyvolá spoustu otázek. A Ishiguro jím opět potvrzuje svůj vysoký kredit.