Když byl v roce 1961 poprvé v češtině vydán slavný román Kůže Curzia Malaparta, autor byl pro svůj kritický pohled na osvobození Itálie americkou armádou v roce 1945 v československém tisku vynášen do nebes jako největší italský spisovatel. Ano, Američané se sice nacházejí v centru Malapartovy pozornosti, ale není to imperialistická armáda, co je kritizováno, proto je komunistická chvála autorova antiamerikanismu značně tendenční a zjednodušující. V souvislosti s reakcí dobové československé kritiky se nabízí srovnání s Pierem Paolem Pasolinim, levicovým intelektuálem, o kterém bylo po jeho smrti v českých novinách napsáno, že se přes svoji roli ochránce a obhájce slabých a chudých nevymanil ze zmateného světonázoru, kombinace marxismu a kritiky komunismu. Curziu Malapartovi náleží výjimečné postavení v italské literatuře dvacátého století už pro jeho původ, charakter jeho próz a prostředí, ve kterém se pohyboval. Jeho životní příběh nepostrádá problematické momenty a piruety názorů a postojů. Narodil se 9. června 1898 v Pratu jako Kurt Erich Suckert italské matce a německému otci. Vzdělání se mu dostalo na Collegio Cicognini a na univerzitě La Sapienza v Římě, kde získal výjimečnou znalost klasické literatury a klasických jazyků. Kromě toho též ovládal řadu jazyků moderních. Umělecký pseudonym Malaparte znamená „na špatné straně“ a je slovní hříčkou k Bonaparte.

Po první světové válce, které se aktivně zúčastnil, se přiklonil k fašismu. Později v knize Technika státního převratu (1931) napadl Adolfa Hitlera a Benita Mussoliniho, což ho stálo členství ve fašistické straně a vyhnanství na Liparských ostrovech, ze kterého byl vysvobozen až na základě intervence Mussoliniho zetě. Malaparte poznal řadu evropských zemí, zejména Finsko, Ukrajinu a Rusko, kde působil jako korespondent v rámci diplomatických služeb. V letech 1943 až 1946 byl styčným italským důstojníkem pro americké vrchní velení v Itálii. Po válce se Malaparte přiklonil k levici a stal se členem komunistické strany a po vzniku Čínské lidové republiky v roce 1949 dokonce horlivým maoistou. Jeho cesta do Číny byla zrušena kvůli vleklé nemoci. Umírá na rakovinu v roce 1957. Zážitky z cest a z diplomackých misí Malaparte využil ve svých nejslavnějších knihách, které kriticky reflektují válečné prostředí, Kaputt (1944) a Kůže (1949).

Druhá ze jmenovaných knih, ve které styčný důstojník Malaparte doprovází tažení amerických vojsk z Neapole na sever k Římu a Florencii, byla těsně po svém vydání dána na Index librorum prohibitorum. Jedinečnost románu tkví v tom, že v celé válečné literatuře není podobná kniha, která by tak věrně a přesvědčivě vykreslovala americkou armádu v roli agresora, která tradičně náleží německé armádě. Autor brilantně popisuje americkou naivitu a nevinnost na pozadí evropských hrůz druhé světové války. Osou románu je zároveň jeho nejkontroverznější moment: kritika osvobození jako přílivu vítězů do poražené země, Itálie, což dává prostor pro všeobecnou prostituci a úpadek hrdosti a mravů. Itálie je v jeho pohledu osvobozena, ale poražena a ponížena. Malaparta tato myšlenka vede až ke konstatování, že „vyhrát válku je ostuda“. K titulu díla se v románu dočteme, že se již neumírá proto, že si člověk chce zachránit duši, ale proto, že si chce zachránit kůži. Nejde mu o ideály, o vítězství a svobodu, ale jen o holou materiální existenci.

Román je prostoupen působivými nádhernými i hrůznými, až apokalyptickými obrazy, čerpajícími z klasické a středověké literatury a z neapolské lidové kultury, již autor velmi obdivuje. Stylisticky Malaparte kombinuje různé typy textů, od deníku k historické fresce, od dokumentu k nadsázce, od historických událostí k ahistorickým obrazům. V některých scénách se mísí sarkasmus se surrealismem a zobrazením předhistorických lidových kultů. Některé jeho scény zase připomínají obrazy Hieronyma Bosche či středověké bestiáře. Autor rád ukazuje na odiv své vzdělání a kulturu, vyžívá se v určité pozici estétství, ale na druhou stranu rád popisuje hrůzné výjevy.

Rád také provokuje své naivní a prosté společníky z americké armády. Americké vojáky lze v románu rozdělit na dva druhy: jedni jsou prosťáčci zděšení scénami úpadku, které jim Malaparte předkládá, a druzí jsou důstojníci, kteří částečně chápou svou ambivalentní roli osvoboditelů a dobyvatelů, kterým se lidé na okraji společnosti za peníze prodávají. Chtělo by se říci podle rčení, že lidé zahnaní do kouta se ohnou, až se zlomí v pase.

Celým dílem prostupuje autorův soucit: se svým psem Febem, který je chycen a využit na vivisekci, připodobněn ke Kristovi, který trpí na kříži pro cizí hříchy; s ukrajinskými civilisty, kteří jsou podél cesty ukřižovaní nacisty, vzdálené echo Spartakova povstání a šesti tisíc ukřižovaných otroků; s neapolskými chudáky, prostitutkami, ale i běžnými ženami, nucenými tíživou existenční situaci řešit prodáváním svého těla; s americkými vojínem, který umírá roztrhán minou.

Přestože se o Curziovi Malapartovi moc nemluví, jeho román vyvolává řadu otázek. Například je velmi diskutabilní, nakolik bylo lze zabránit negativním dopadům pobytu osvoboditelské americké armády na italském území. Nesporná je umělecká kvalita různorodých obrazů, jejichž povaha a počet ovšem způsobují stylistickou přetíženost románu. Z díla vyzařuje jak určitá autorova nadřazenost, tak soucit. Ale jak jsme viděli, i samotná autorova biografie je plná rozporných momentů, a všechny tyto kontrasty jen přispívají k umělecké hodnotě a významu jeho válečných románů, zejména Kůže.

 V upravené podobě vyšlo v Literárních novinách 38/2006, s. 10.