Alain Mabanckou (1966, Brazzaville), ačkoli je už „postkoloniálním“ dítětem, francouzsky se naučil jako malý, a to zejména z knih, které jeho otec nosil domů. „Byly to většinou knížky od Frédérica Darda (San Antonio), mezi nimi občas něco z „vyšší“ literatury,“ říká o svém vzdělání Mabanckou. Ve Francii poté Mabanckou vystudoval práva, jistý čas pracoval v jedné francouzské firmě jako právní poradce. V té době již publikoval první sbírky básní. Uznání se dočkal za první román, Bleu, blanc, rouge (1998) – ovšem ve Spojených státech. Záhy pak dostává pozvání do Michiganu přednášet na univerzitě o frankofonní literatuře. Píše další knihu, velmi satirickou African Psycho (2003), následuje román Verre cassé (2005, česky vyšlo jako Prasklej sklenička). Od roku 2006 Mabanckou přednáší na univerzitě v Los Angeles.

K francouzskému literárnímu prostředí má své výhrady – ve srovnání s anglofonní či hispánskou literaturou totiž podle něho vychází co do přijímání vlivu zvnějšku dosti negativně. Mabanckou se v této souvislosti ohání jmény jako V. S. Naipaul, Salman Rushdie nebo Zadie Smith. Ti všichni jsou podle něho kosmopolitními autory. Mabanckou je velmi vzdělaný (Célina prý četl ve třinácti), patří k nové generaci afrických autorů vychovaných hnutím „négritude“, kteří se ale od svých předchůdců chtějí odlišit. Na své kořeny je přitom pyšný. Tvrdí, že si svůj domorodý akcent zachovává, i když jinak píše „jako Marcel Pagnol“. Ovšem nechce být brán jako autor stojící mimo hlavní proud, jako někdo, kdo čeká na uznání za hranicemi francouzské kultury. „Africký spisovatel, který se zakope ve své chýši, je ztracený. Je nutné se konfrontovat, soutěžit. Otírat se o francouzskou literaturu, ale i jiné světové kultury.“

Za svůj šestý román, Mémoires du porc-épic (česky vyšlo jako Paměti dikobraza), autor získal literární cenu Prix Renaudot 2006. V souvislosti s touto knihou se mu také dostalo označení „africký La Fontaine“.