Palaifatos, tedy doslova „Vypravěč starých příběhů“, žil ve 4. stol. př. n. l.. Narodil se na pobřeží Helléspontu v Pariu, nebo v Abýdu. Dnešní vědci se shodují na tom, že jej můžeme ztotožnit se třemi spisovateli téhož jména, kteří jsou uvedeni v byzantské encyklopedii Suda. Z rodného města odešel Palaifatos studovat do Athén a náležel zde k peripatetické škole vedené Aristotelem. V Aristotelově škole se pěstoval kromě bádání filozofických, přírodovědných a dalších, také racionalistický výklad mýtů. Palaifatos se této disciplíně věnoval s velkým zaujetím. Sepsal hned pět knih zahrnujících exegesi nejznámějších mýtů. V 9. či v 10. století n. l. ovšem Palaifatovo dílo podlehlo stejně jako mnohá další tzv. epitomizaci. Z rozsáhlého korpusu tak dnes máme v rukou pouze jednu knížečku se 45 příběhy. Kromě nich se dochovalo ještě 7 dodatků, pořízených v byzantské době.

Palaifatova vyprávění se odvíjejí podle jednoduchého schématu. Nejprve je letmo naznačen příběh v tradičním podání. Hlavní částí Palaifatových vyprávění je racionalistický výklad každého mýtu. Palaifatos přitom vycházel z jednoduchého předpokladu, že v dávných dobách nemohlo existovat nic, co by nebylo i dnes. Podivuhodná bájná zvířata, složená z různých živočišných druhů nebo nadaná nadpřirozenými schopnostmi, jsou pro něj jen výplodem lidského nepochopení stejně jako proměny lidí v kámen a jiné podivuhodné věci.