Podstatou každého interaktivního diskurzu je společný kulturní kontext, chtělo by se říci slovy antropologa či sociologa. Tím spíše je zde potřeba tuto tezi zdůraznit, děj knihy Ojciec odchodzi se totiž odehrává pouhých několik desítek kilometrů od našich severních hranic. Kdo však nikdy nebyl na Velikonoční neděli v Częstochowě, kdo nikdy nezažil masovou akci s rozvěšenými amplionky na stromech v podobě fingované Kristovy křížové cesty w Kalwarii Zebrzydowské, asi jen stěží pochopí, co to znamená, když v Polsku zemře papež.

Tuto událost lze v dějinách XX. století přirovnat snad jen ke smutě po smrti vůdce Velké říjnové revoluce – po ní se do Moskvy šinula procesí prostých občanů, kteří se chtěli s otcem „šírého národa“ rozloučit. S tím ovšem rozdílem, že z takové Kamčatky do Moskvy se putuje měsíce a hrozí zde velké nebezpečí, že se vytoužené ruské „stolice“ vyčerpáním nakonec nedočkáte. Polští občané to měl loni v dubnu ke svému duchovnímu a mravnímu guru podstatně blíže – do Vatikánu se s ním jely rozloučit desítky tisíc věrných, „wiernych“ čili věřících. Co se však dělo první dubnový víkend roku 2005 na polském území od Zhořelce, přes Varšavu po Krakov, Lublin a Białystok nevyjímaje?

Život plynul po Velikonočních svátcích (během nichž bylo po vystoupení Jana Pavla II., který sotva mohl promluvit jediné slovo, více než jasné, že papežům v Polsku je konec) pomalým a ospalým krokem dále. Lidé se v časoprostoru nastávajícího jara přesouvali z místa na místo a vše bylo při starém, pouze konverzační pauzy naši severní sousedé nevyplňovali větičkami o počasí, ale o tom, „Jak mu je? Žije ještě? A co tvrdí lékaři?“ V nejistotě, leč v přesvědčení, že je vše v pořádku („Kdyby umřel, tak bych přece dostal esemesku“), potom následovali vůli boží – spali, probouzeli se do nového dne a nadále plnili své pozemské povinnosti.

Ani bloger, internetový performer, informatik a student Piotr Czerski (1981) se nenechal událostmi mezi nebem a zemí vyvést z míry. V rodném Gdaňsku se rozloučil se svou dívkou a přáteli a vydal se „na zkušenou“ do vzdáleného Krakowa. Do hlavního zřídla uměleckých dýchánků, performancí, do uzavřené komunity tamní literární smetánky. A tak hned zákonitě potkal kritika Frytku, vydavatele Mara, bohéma Kaczku, což dopodrobna, faktograficky líčí i v knize (kterou bychom díky autenticitě de facto mohli považovat za tištěný, méně bulvární doplněk blogu www.kumple.blog.pl).

Sto čtyřicetistránkový text zpočátku vypadá jako maturitní písemka na téma „Jak jsem prožíval smrt polského duchovního vůdce posledního čtvrt věku“ a odpovídá tomu i stylisticko-kompoziční plán, tedy především ničím neozvláštněný postup vypravěčova alter ega v ich-formě. Czerski není anarchistou, nesnaží se provokovat ani bořit společensko-religiózní úzus, pouze konstatuje, co se v onom „podivném bezčasí“ den po dni, hodinu po hodině, minutu po minutě dělo. „K dobru“ přidává i své vzpomínky z náboženské výchovy v dětství. Nastalou situaci nehodnotí, nekritizuje fanatismus, který povstal okolo papežovy smrti. Nezasvěcený čtenář si však místy může připadat jako v Zamjatinově antiutopickém světě či v Gilliamsově filmu Brazil – podprahové zaklínadlo P.A.P.E.Ž. se objevuje všude – na všech TV kanálech, na všech rozhlasových stanicích, v uhýbavých pohledech kolemjdoucích, dokonce i v bublinkách točeného żywce, v siláckých řečech zjihlých fotbalových fanoušků – dresiarzů či v textech hip-hoperů.

„Co teď s námi bude, když výraz polský papež přestane být stejnou samozřejmostí jako bílý orel nebo Baltské moře? Co teď s námi bude, když slůvko papež bude náležet někomu jinému, jiné tváři, a nenastane náhodou to, že výraz dřevo už nebude znamenat dřevo, ale pouze dům, řeka nebo mrak, jiného papeže přeci neznám, “ uvažuje autor v rámci existenciálního diskurzu „po papeži zbývá už jen potopa, žid a hip-hop“. Kontroverzními názory odlišnými od většiny společnosti s ním polemizuje výše zmiňovaný bohém Kaczka. Ten je ve svém postoji na rozdíl od druhých aktérů asi nejvíce nad věcí – dokáže předvídat skutečných status quo, on jediný si totiž narozdíl od „mládežníků“ dobře pamatuje rok, kdy byl papež zvolen.

Podtrženo sečteno – kniha Czerského není postmoderním experimentem, ale především pokusem o dokumentární, reportážní výpověď několika dní, které si nejspíš každý Polák bude pamatovat do konce svého života. Je výstižným polohopisem krakovských knajpek a význačných míst, místy monotónním a uspávajícím monologem afektovaného literáta, místy vtipným a inteligentním filozoficko-teologickým rozjímáním jednoho z davu nově vznikajícího pokolení „džej pí tú“ (v němž nesmí chybět ani v Polsku natolik ožehavá problematika homosexuality, abortů či antisemitismu, které s papežovým skonem znovu vyplouvají na povrch). Závěrečná bílá holubička „míru“, která vyletí nad polský stadion do vzduchu společně s očišťujícím deštěm jsou potom příslibem nové, daleké budoucnosti – prostoru k novému přehodnocování hodnot, tradice, patriotismu a křesťanství jakožto symbolu polskosti, čili náboženství a společenské morálky jako takových.