Kniha s názvem Nudo di madre, což znamená matčin akt, ale může to znamenat v kontextu knihy i oproštěný od matky – má podtitul „Příručka dokonalého Spisovatele“. Dala by se nazvat souborem esejů a krátkých próz s rámcovým tématem „psaní a literatura“, ale takový popis by formu i obsah této knihy vystihl opravdu jen rámcově - jde tu totiž o vše jiné než o uspořádaný soubor kontemplativních esejů.

Na 158 stranách zde nacházíme 62 krátkých textů – od již zmíněné převažující esejistické linie přes autobiografické momenty, absurdní povídky (navazující na ústřední téma více či méně volnými asociacemi), až po neméně absurdní dialogy a anekdoty. Tato žánrová různorodost má jednak odlehčující charakter (dalo by se říci, že text je záměrně posouván někam mimo intelektuální diskurz, protože zde vlastně jde o hledání úniku ze zaběhlých stereotypů), ale místy tu jde i o určitou provokaci, což u tohoto autora není nic nového.

Provokativní je ostatně i ústřední opozice knihy, která je naznačena již v podtitulu a probíhá mnoha texty: jedná se o protiklad mezi (průměrným, polovičatým) „spisovatelem“ a (opravdovým) „Spisovatelem“ (asi v jedenáctém eseji najdeme v závorce omluvu za velké „S“, které, jak se dozvídáme, je užíváno jen pro přehlednost a k vyhnutí se přívlastkům typu „pravý“, „skutečný“). S jistou nadsázkou by se dalo říci, že toto rozdělení určuje i dvě základní polohy této knihy, které procházejí jednotlivými texty: jednak zajímavé a invenční pokusy o definici umění a role Spisovatele a vedle toho ironické, až velmi kritické (a místy velmi vtipné) narážky na spisovatele, které pak nenápadně ústí i v popis současné literární a kulturní situace v Itálii.

Začněme – podobně jako autor - u problematiky Spisovatele. Busi se pokouší poukázat na autonomii literární tvorby - z níž především vyzdvihuje románový útvar – a staví se proti exhibici znalostí namísto literární invence: „Když je některý spisovatel vzdělaný a cítí se tak, hned z něj ucítíte zatuchle-knižní puch písmáka.“ (s. 16)

Jak se dále dovídáme v eseji s názvem Kdo neumí psát, píše „dobře“ (Chi non sa scrivere, scrive «bene»), „je dokázáno, že kdo neuvažuje, uvažuje podle určité logiky, a kdo neumí psát, píše ,dobře‘. [...] Každá logika jako taková – dnes už to vědí i mnozí dospělí – je perverzním plodem toho, kdo čte Aristotela či Huma nebo Kanta s koncentrací vyšší než je třeba k četbě pohádek bratří Grimmů.“ (s. 67)

Autor se těmito principy často sám řídí a leckteré jeho argumentace mají logiku „ryze literární“ - jako např. v eseji O psaní: cena za skok do tmy (Dello scrivere: il prezzo del salto nel buio): „Pro mě psaní není práce, a tudíž nemá cenu, a má-li nějakou, je to cena symbolická, a jestliže je symbolická, pak je vždy brána ve smyslu toho nejnižšího možného: a právě proto, poněvadž si nejsem jistý svou tržní cenou, tak abych se náhodou nezmýlil, jsem raději finančně náročný a spíše nekompromisní než skromný a přizpůsobivý. Protože psaní v mém případě patří mezi výkony artisty, jenž absolvuje trojité salto mortale bez záchranné sítě: není možné nalepit na ně adekvátní cenovku, není-li poměřována mírou arogance.“ (s. 18)

Metafora artisty, který provádí trojité salto bez záchranné sítě či skáče do tmy, pak prochází spoustou esejů (jakožto příměr k počátečnímu kroku začínajícího Spisovatele) a často se nese v duchu úvodního citátu ke knize (z autorova díla Sodomie v těle 11): „Buď sebevražedný: zbytek přijde sám.“

Autor dává občas nahlédnout do vlastního způsobu tvorby (spíše ovšem zkratkovitě a humorně), jistě netřeba dodávat, že sám sebe nazývá Spisovatelem. V eseji Ještě kousek a byl ze mě Kafka (Ancora un pelo ed ero Kafka) hodnotí svou dosavadní tvorbu - zmiňuje přitom díla Prodej nosnic 2 km (Vendita galline km2) a Byzantská následnice (La delfina bizantina), jakožto „nejneprodyšnější, nejnečitelnější a nejkrásnější hned po díle – došel jsem k tomu právě v tomto okamžiku, nikdy jsem o tom předtím nepřemýšlel – Sodomie v těle 11, díle absolutním, extrémním, jemuž podobné dosud nespatřilo světlo světa.“

„Kdybych měl být někdy vzpomínán jen pro jedinou knihu, chtěl bych, aby to byla ta posledně jmenovaná a ne tolik opěvovaný Seminář Mládí, který považuji za dílo celkově nižší úrovně (přestože tvoří mou osobní pentalogii), protože je příliš příjemné – příliš strhující, příliš dojemné, příliš smyslné […].“ (s.144)

Je třeba dodat, že z autorových děl dosud v českém překladu vyšly pouze romány Seminář Mládí (Seminario sulla gioventù, Praha 1994) a Standardní život občasného prodavače punčocháčů (La vita standard di un venditore provvisorio di collant, Praha 1994), oba v překladu Zdeňka Frýborta.

Ale přejděme k problematice spisovatele. Při jeho „definici“ si Aldo Busi nebere servítky. Takový konformní spisovatel je mj. (parafrázuji) ve správnou chvíli na správném místě, občas podepíše správnou petici ve správném salonu, spolupracuje se správným deníkem a má vždy ohledy a připravený bonbon pro děti, postižené a úplatné soudce…(s. 75). V poznámce pod čarou (tvořící odkaz ke slovu „děti“) pak nacházíme dvě varianty vtipu o pedofilovi a hezké holčičce.

Některé texty přirozeně reflektují italskou literární scénu, ale nehodnotí explicitně současné autory - jmenovitého rozdělení italských literátů na S/spisovatele se nedočkáme. Snad proto, že autor považuje Itálii za zemi, která nemá pro Spisovatele podmínky ani tradici:

„Když jsem se narodil já, Země byla zcela nepřipravená. A Itálie dokonale připravená, ale na někoho úplně jiného. […] Itálie mi nenabídla taková velká díla vypravěčského ducha, jaká bych nalezl v jazyce francouzském, anglickém a, ač méně, německém. Itálie hledala kleriky, s nějakým Spisovatelem nevěděla co si počít a možná proto žádného v podstatě ani nikdy neměla. Měla obrovskou literární tradici oproštěnou od jakékoli literatury: od chvály Pána přistála přímo u skandálních historek pro scénáře rodící se křesťanskodemokratické televize, k čemuž přešla skrze skládání balkónových proslovů papežů, králů a diktátorů. Dějiny italské literatury nejsou nic jiného než dějiny její na povel vychytračené literárnosti: kdo četl věnování tomuhle velebnému Pánu či onomu Mocipánu, četl všechno.“ (s. 145 - 146)

To, co Busi v rámci italské literární tradice nejvíce kritizuje, je především absence kvalitní prózy, jak se dočteme v eseji s názvem Staletá dubiska a keříky z Arkádie (Querce secolari e cespuglietti d´Arcadia):

„Pro začínajícího spisovatele byla italština (a dějiny italské literatury bez literatury […]) terén zcela neprozkoumaný, jazykově a historicky bohatý pouze na poetický podrost, nikde žádné prozaické dubisko. V této kulturní oblasti nebylo vytvořeno nic – až na Dekameron a i ten jen zčásti: kdekoli jsi otočil stránku, našel jsi nějaké Srdce nebo nějakého Nejmenovaného, poselství pro humánní lidstvo, hodnoty hodné zachování, pastýře pro ztracené ovečky […]“ (s. 88)

Autor reflektuje též novinářské prostředí, ovšem jen letmo (protože, jak sám poznamenává, se s ním naštěstí setkal jen málo) a jeho hodnocení je jak jinak než kritické. A tak se zde hovoří o denících, které jsou kupovány „ne kvůli novinám, nýbrž pro jejich absenci a pro fotogeničnost jejich prázdnoty ilustrované slogany“. (s. 56)

Také krátce nahlédneme do zákulisí knižní produkce – jedná se o autorovy zkušenosti s kritiky či jeho počáteční peripetie s vydáváním knih. Je třeba si přitom uvědomit, že Aldo Busi čekal na vydání svého prvního díla dvacet let.

Busiho „příručka“ sice z každého čtenáře Spisovatele neudělá (a ani to nemá v úmyslu), nicméně nabízí zajímavý pohled na svět umění a naznačuje, že ani postmoderna se neobejde bez určitých hodnotových premis. Tato knížka je zajímavá a výjimečná i tím, že její literární metajazyk má opravdu literární charakter.

Aldo Busi: Nudo di madre. Manuale del perfetto Scrittore. Bompiani, Milano, 1997, 160 s.