Femme fatale: strana 327–329
Smrt Marilyn Monroe přišla v době, kdy v Americe samo o sobě vznikalo mnoho nejrůznějších konspiračních teorií; zemřela v roce 1962 a John F. Kennedy v roce 1963. O rok později publikoval historik Richard Hofstadter esej nazvanou „Paranoidní tendence v americké politice“ („The paranoid style in American politics“), který zůstává jednou z nejvýznamnějších, i když také nejdiskutovanějších, prací o spiklencích a konspiračních teoriích. Podle Hofstadtera promítá spiklenec své obavy a touhy na svého imaginárního nepřítele; tato definice určitě dobře sedí i v případě života Marilyn Monroe.

Podle badatelů Mark Fenstera a Roberta Alana konspirační teorie, ačkoliv existují už po staletí (vzpomeňte třeba na Illuminati nebo Svobodné zednáře), zažívaly největší rozkvět v době po světových válkách. V těchto letech totiž svět začíná zaplavovat příval informací z globálních mas-médií, zmatení lidé se tedy utíkají ke konspiračním teoriím ve snaze najít rámec, který by pro ně sjednotil, zorganizoval a interpretoval informace, které jsou na ně vrhány.

Existuje další věc, kterou mají všechny konspirační teorie společnou: myšlenka, že Marilyn Monroe byla zavražděna, protože věděla příliš mnoho a musela být umlčena. Měla být připravena promluvit, zorganizovat tiskovou konferenci nebo vydat svou „malou knížku tajemství“. Byla zabita proto, aby nedošlo k prozrazení určitých tajemství, což je ironicky přesně to, co konspirační teorie slibují. Celý příběh Marilyn Monroe odráží způsob, jakými jsou vytvářena tajemství jen proto, abychom jiná mohli objevit: ona je tajemstvím, které jsme vytvořili my sami, a teď zjišťujeme, že tam vlastně celou dobu bylo. Marilynino mrtvé tělo je, na rozdíl od tajemství, to, co je odhalené: její mlčení je symbolem bezmoci jejího těla a smrti samotné.

Konspirační teorie se vždy asociují s politickou nebo ekonomickou mocí: „Konspirační teorie si uvědomují, že moc, ať už v rukách vládnoucí osoby, skupiny nebo koalice, musí být nástrojem plně kontrolujícím všechny aspekty politiky, ekonomiky a společenského dění.“ Samozřejmě že spiknutí obklopující smrt Marilyn Monroe se vždy točila a točí okolo jejích střetů s (vysokou) politikou. Neexistují žádné podobně rozšířené teorie týkající se předčasných smrtí ostatních celebrit, s vyjímkou Diany, princezny Waleské, jejíž život byl propojen s politikou mnohem očividněji (i když o nic méně sexuálně) než život Marilyn Monroe a jejíž smrt do dneška vyvolala vznik více než 30 000 internetových stránek, věnovaných konspiračním teoriím. Legendy o jiných kultovních postavách jako Elvis Presley nebo Jim Morrison jsou spíše než konspirativními teoriemi, vysvětlujícími jejich smrt, příběhy, které jejich smrt úplně popírají a vytvářejí báje o jejich přežívání v temných zákoutích Afriky (nebo Tennessee). Tyto příběhy se nesnaží vysvětlit (zdánlivě) nevysvětlitelné. Oni to jednoduše popírají. Jedna věc, kterou konspirační teorie skutečně odhalily, je, jak moc je postava Marilyn Monroe ve skutečnosti politická, alespoň v záležitostech, kde se politika sexuální mění v politiku vládní – a naopak.

Naše nejstrašnější tajemství bývají sexuální nebo politická, tudíž nejpodmanivějšími příběhy jsou ty, které oba tyto prvky spojují: skandál Profumo, aféra Clinton – Lewinská, Clarence Thomas a Anita Hillová, smrt princezny Diany, Marilyn Monroe a bratři Kennedyovi. To jsou příběhy, které nás pohltily proto, že v mlčenlivosti je síla, je mistrovstvím nesdílených vědomostí. Tajemství potvrzují jedinečnost Marilyn Monroe: byla zvláštní, byla odlišná, byla důležitá. Tím, že se nakonec ukázala nebýt obyčejnou, odměnila veškerou pozornost a zájem, který jsme jí věnovali; „stálo za to“ koupit si životopis a číst 400 stránek o životě ženy, která se stala herečkou a zemřela. Teď jsme totiž také součástí toho tajemství, sdílíme tu moc. Slova uzavírající Leamingův životopis potvrzují názor, že přitažlivost Marilyn Monroe má svůj původ právě v odkrývání tajemství: „Jako symbol nám slibuje, že sex může být nevinný, bez nebezpečí. To ve skutečnosti asi nebude pravdivé, ale je to přesně to, co bychom si přáli. A to je důvod, proč Marilyn zůstává, i dnes, symbolem našich skrytých tužeb.“ Toto vysvětlení je tak typické, jako je nepřesné: co proboha je tajemstvím tužeb, které reprezentuje, kromě tautologické[1] touhy po tajemstvích a zároveň paradoxní touhy po odhalení těchto tajemství. Spiknutí přicházejí, aby oprávnila vznik biografií, aby hledala motivy a činy, které určují běh událostí, aby promítala fantazie a touhy na veřejně známé postavy. Většina životopisů o Marilyn Monroe nejsou klasickými konspiračními teoriemi. Jsou to spíše hybridy, které si z konspiračních teorií půjčují jejich filozofii, perspektivu a závěry. Oatesina Blondýnka je jednou z nejstrašnějších příkladů tohoto faktu, předkládajíc voyerského špiona/odstřelovače/bubáka, který je osamoceným střelcem s vlastními motivy a ambicemi a zároveň loutkou v rukách vlády. Čím je příběh fiktivnější, tím více si může hrát s potěšením z odhalování záhady.

Marilyn Monroe je ideální postava k asociování s konspiračními teoriemi: její život a smrt po nich téměř prahnou. Její příběh byl vždy o střetu touhy a moci, o individuálním vlivu a smyslu pro tajemství, o nejvyšší manipulativní síle – ať už je jí sama Marilyn, filmová studia, americký patriarchát nebo politická moc ve formě bratří Kennedyových (nebo mafie, CIA, FBI, KGB), vše do příběhu zapadne. Někde musí být hybatel událostí, strůjce, a ve většině teorií jím Marilyn Monroe není. Je spíše postavou v příběhu svého vlastního života, vytvořenou jinými mocnými lidmi, kteří jsou sami jen výtvory životopiscovi fantazie. Zběhlý životopisec, slídící po tajemstvích nejen o sexu, ale i politické moci, se nakonec může ukázat jako nejsilnější postava celého příběhu.

Závěr: strana 341–344
Tak jaká ve skutečnosti byla Marilyn Monroe? Kdykoli mi někdo položí tuhle otázku, mám chuť napodobit Trumana Capoteho a říct, že se nad tím musím zamyslet. Řekla bych, že o ní už něco málo vím, i když toho není moc; jednou za čas se na mě z živé anekdoty nebo svěžího slovního obratu najednou vynoří skutečná osoba, a místo plastové figuríny nebo souboru klišé se objeví žena, kterou jsem schopna rozpoznat. Jenže „moje Marilyn“ je jen tím, pouhou představou. A navíc ještě úmyslně nekonkrétní, beztvarou: po všech těch slibech, že jí odhalím, shrnu, odstraním její maskovací vrstvy a připíchnu si jí do alba, po tom všem ji myslím můžu dopřát tu laskavost a zachovat její nepostižitelnost.

Marilyn pro mě poprvé skutečně přišla k životu v Capotově výstředním portrétu „Nádherné dítě“ („A Beautiful Child“). Tato stručná vzpomínka popisuje jeho údajnou konverzaci s Marilyn na pohřbu jejich společného přítele, herečky a učitelky Constance Collierové. Vše se mělo odehrát v dubnu 1955, kdy Marilyn překvapila svět přestěhováním se do New Yorku a skrýváním se před světem v době její největší slávy.

Marilyn přišla pozdě, protože po nalíčení došla k názoru, že falešné řasy a rtěnka budou na pohřbu nevhodné, a tak vše zase smyla. Přichází s vydrhnutým obličejem, s vlasy v černém šifonovém šátku, a vypadá jako „představená kláštera na soukromé audienci s papežem“ (nepočítejme ty „neurčitě erotické černé boty na vysokých podpatcích“). Okamžitě se ptá Capoteho, jestli může jít na toaletu, ale on ji obvinění z úmyslu dát si v soukromí pilulku (drogu) a donutí zůstat po celou dobu obřadu. Po skončení pohřbu ho Marilyn požádá o pomoc při vyhnutí se paparazziům, svěřujíc se, že si nestihla nabarvit vlasy.

Capote na to uštěpačně podotkne: „Já naivní hlupáček, a já celou dobu myslel, že jsi pravá nefalšovaná blondýnka.“ Na což Marilyn odvětí: „To jsem, jenže nikdo není tak dokonalý. A mimochodem, jdi do hajzlu.“

To je moje Marilyn. Veselá, ale dokáže ukázat zuby, chytrá, ale s ostrým jazykem, nepřipouštěla si zármutek a nebrala zajatce. Má Marilyn má vždy na všechno odpověď a nebojí se jí vyslovit. Často sebekritická, ale také si uvědomující, jak odzbrojující to má na lidi účinek; moje Marilyn nenechává ostatní nabýt nad sebou vrchu. Žena z Capotovy vzpomínky dokázala přežívat na hraně nemilosrdného dravčího světa, jakým Hollywood čtyřicátých let byl: necítím žádné nevěřícné naivní zděšení nad představou, jak Pan Z strká svoje „nádobí“ do jejího konečníku. Moje Marilyn ráda vypráví absurdní prostopášné příběhy podobné těm Capoteho:

Už jsem vám někdy vyprávěla o tom, jak Errol Flynn vytáhl svýho ptáka a hrál s ním na piáno? No jistě, bylo to asi před sto lety, zrovna jsem prorážela v modelingu, a dostala jsem se na tuhle uhozenou party, a Errol Flynn tam, očividně se sebou velmi spokojený, vytáhnul svoje péro a hrál s ním na piáno. Bouchal do kláves. Hrál „You are my sunshine“ . Proboha!

Marilyn to všechno viděla; nebylo snadné ji šokovat a ještě těžší bylo udělat na ní dojem. Ale jakmile někdo dojem udělal, vrhla se do akce po hlavě. Její přímočará mluva byla jen ozvěnou zkušeností, její cynismus připomínal frustrovaného romantika toužícího po tom, aby mu někdo dokázal, že se mýlí. Narodila se jako idealista; byl to život, kdo z ní udělal realistu.

Byla, když použiji slova, kterými ona sama popsala postavu Roslyn Taberové, kterou hrála ve filmu Mustangové (The Misfits), „dívka, která ví, jaký může život být“. Marilyn si jasně uvědomovala, a také využívala, své lstivosti – stačí se podívat na scénu ze Slaměného vdovce (The Seven Year Itch), kdy její Dívka vypáčí dveře do Shermanova bytu, prohlásí s veselou bezstarostností: „Tohle můžeme dělat celé léto!“ a potom obdaří Shermana vědoucím pohledem, za který by se ani Mae Westová nemusela stydět. Dalším momentem, kdy se moje Marilyn objeví na scéně je v Autobusové zastávce, kdy její Cherie zjistí, že je polapena kovbojem, který jí otravoval nežádoucími otázkami. Vyzvednul si jí na ramena a když spatřila v davu pod sebou svou kamarádku Veru, dala se s ní do jakési znakové konverzace, ve které jí vysvětluje svou domněnku, že Bo je blázen, a že se snaží utéct. Tahle výměna ukazuje mou Marilyn v nejlepším světle: veselou, pragmatickou, snažící se poradit si se všemi rozmary života, ale zároveň jimi tak trochu zmatenou.

Moje Marilyn byla dospělá a nebyla nikomu pro smích. Což ovšem neznamená, že nemohla být zároveň tak trochu „nezralá“ v mnoha ohledech, na které málokterý životopisec zapomene upozornit. Očividně byla nejistá, snadno zranitelná. Náchylná k sebelítosti, Marilyn měla tenkou kůži někoho, komu ji život zdrásal až do masa a kdo to těžce snáší. Jenže neustálé napětí jí také svým způsobem zatvrdilo, posílilo. „Marilyn byla hráč,“ řekla Lucy Freemanová v jediné větě své knihy, která podle mě Marilyn správně vystihla. Moje Marilyn měla odvahu. Když paní Murrayová naznačila, že její šaty u příležitosti oslav narozenin JFK jsou příliš odhalující, říká se, že jí na to Marilyn poradila: „Buďte statečná, paní Murrayová! Buďte statečná!“

Nebyla jen troufalá, ale také odhodlaná zvítězit. Byla ambiciózní, soutěživá, a pracovala ohromně tvrdě, aby dosáhla svého úspěchu. Emmelin Snively, její první učitelka, řekla:

Byla vyhraněnou, prospěšnou americkou dívkou – trochu moc baculatá, ale svým způsobem krásná. Snažili jsme se ji naučit správnému držení těla, tomu, jak se svou postavou pracovat. Vždy se snažila snížit svůj úsměv, protože se smála příliš vysoko a způsobovalo to, že její nos vypadal trochu moc dlouhý. Ze začátku nevěděla nic o držení těla, postavení, správné chůzi, sezení a pózování. Znala nejméně ze všech dívek, které znám, ale pracovala nejtvrději… Chtěla se učit, chtěla se někým stát, víc než kdokoli, koho jsem kdy ve svém životě viděla.

Její prudkost a síla vůle se brzy staly veřejně známými: slova jako „ocel“ a „železo“ se často používala v souvislosti s popisem jejího charakteru. Byla jak neodolatelnou silou tak neměnou konstantou. Sidney Skolsky napsal: „Vypadala tak trochu něžně, jemně a bezbranně. Téměř každý jí chtěl pomáhat. Marilynina údajné bezbrannost byla její největší silou.“ Její dlouhodobý tiskový mluvčí Rupert Allen jednou prohlásil: „Pod vší tou křehkostí byla ocelová vůle.“ Jeho nástupce, Pat Newcomb, řekl: „V jádru byla velmi silnou ženou… což je něco, na co mám tendenci zapomínat, protože působila tak zranitelně a všichni si vždycky mysleli, že na ni musejí dávat pozor.“ Paula Strasbergová, obyčejně velmi přímočará až hrubá ve svém vyjadřování, prohlásila: „Marilyn v sobě měla křehkost ženy, ale také povahu vola. Byla krásným kolibříkem vytepaným ze železa.“ Ezra Goodmanová, kdy s ní dělala v roce 1956 interview pro Time, řekla: „Pokud je pravda, jak tvrdí jeden můj přítel – Hollywoodský lékař, že všechny herečky jsou z oceli, Marilyn Monroe byla odlita v nějaké ještě daleko pozoruhodnější formě než většina z nich.“

Byla obviňována z bezcitnosti, z toho, že bez výčitek odvrhuje ty, kdo už jsou k nepotřebě. „Nikdy nezapomínejte,“ upozorňovala Amy Greenová, „že Marilyn více než cokoli jiného chtěla být velkou filmovou hvězdou. Udělala by cokoli, odhodila kohokoli, aby se dostala nahoru.“ Ale pro moji Marilyn je bezcitnost špatné slovo; ona nebyla bez výčitek. Dokázala být neúprosná, což je ovšem něco jiného. Byla nekompromisní. Když Weatherby informoval Marilyn na tuhle její reputaci, zamračila se a odpověděla:

Nikdy jsem neodvrhla nikoho, v koho jsem opravdu věřila. Mým problémem je, že příliš věřím lidem. Příliš jim důvěřuji a to i když už se objevují jasné náznaky, že bych neměla. Člověk pak bývá často zklamán.

Doslov: strana 349
Fakt, že zemřela, nesnižuje to, jak moc byla, a vzpomínka na ni stále je, plná života. V jejích nejsilnějších momentech byl její magnetismus naprosto neodolatelný: i v jinak nevýrazném filmu, jakým je Princ a tanečnice (The prince and the showgirl), z ní skutečně prýští nadpozemské charisma; ostatní vedle ní vypadají dřevěně a mrtvě. V Kovbojích jí postava Eliho Wallacha, Guido, řekne, že má „dar života“, zatímco „zbytek z nás se jen snaží někde schovat a sledovat, jak nás život míjí“. „Připíjím ti na zdraví, Roslyn. Doufám, že budeš žít věčně,“ zakončuje. Možná bychom jí neměli zazlívat, že se jí to nepovedlo.

Marilynina sláva byla jejím životním triumfem. A pokud lidi využívala, oni přece také využívali ji. Nakonec, tohle je přece to, co lidé dělají: vždyť čí vztahy jsou naprosto nesobecké? Pro mou Marilyn mluví také to, že, jak řekl Capote, „dřela jako kůň, aby ostatním přinášela radost.“

Poznámky:
[1] tautologický = univerzálně pravdivý, vždy platný

Přeložil Dominik Malý
Text pro zveřejnění na stránkách iliteratura.cz poskytl PWF
Na stránkách iliteratura.cz text neprošel redakční ani jazykovou úpravou