Koroner hvězd: strana 302–304
V roce 1983 publikoval Thomas T. Noguchi knihu Koroner hvězd (Coroner to the stars), ve kterém mimo jiné (coby koroneru okresu Los Angeles prošla Noguchiho rukama také těla Roberta F. Kenndeyho, Janis Joplinové, Johna Belushiho, Natalie Woodové a dalších) přiblížil soudní důkazní materiál popisující ohledání těla Marilyn Monroe. Nogushiho kontroverzní důkazní materiál a jeho ještě diskutabilnější interpretace byly vodou na mlýn všem konspiračním teoriím. Nogushiho kniha mohla být částečně odpovědí na události z roku 1982, kdy Los Angeleská dozorčí rada (Los Angeles Board of Supervisors) žádala kancelář státního návladního o otevření případu smrti Marilyn Monroe, především kvůli obviněním tehdejšího koronerova asistenta Lionela Grandisona, který tvrdil, že byly zničeny nebo ignorovány klíčové důkazy. Zpráva asistenta státního návladního tehdy „označila Grandisona za nedůvěryhodného“ a oficiálně rozhodla, že „vzhledem k dostupným materiálům se nezdá býti potřebné dále vyšetřovat případ smrti paní Monroe“. Když Marilyn Monroe zemřela, bylo jí při pitvě nalezeno 8 mg chloral-hydrátu a 4,5 mg pentobarbitalu (Nembutal) v krvi a 13 mg pentobarbitalu v játrech, což všechno Noguchi označuje jako „masivní“ dávku barbiturátů, schopnou zabít kohokoli několikrát dokola. Její žaludek byl prázdný, jeho stěny krvácející, a její tlusté střevo vykazovalo „znatelné překrvení a červenavé zbarvení“. Kromě toho Noguchi nenašel žádné stopy po injekcích; vysvětlil, že bude později kvůli jejich absenci dotazován, protože se vědělo, že Marilyn Monroe dostala den předtím od doktora rutinní injekci; řekl, že obvykle jsou patrné jen velmi čerstvé stopy po vpichu injekce. Noguchi poslal vzorky krve, žaludku a jeho obsahu, střev a dalších orgánů včetně jater k dalším testům na toxikologii, ale obdržel jen zprávy týkající se krve a jater, což vysvětlil jako zvláštní selhání, netypické pro tuto laboratoř. Mnozí lidé toto „selhání“ považují za velmi podezřelé a věří, že vzorky byly ve skutečnosti úmyslně zničeny.

Tyto polemiky se točí okolo tvrzení, že podle pitvy k předávkování nemohlo dojít orální formou (což silně podkopává teorii o sebevraždě). Nogushi tvrdí, že krvácení výstelky žaludku odpovídá požití barbiturátů ústy; také přesvědčivě odpovídá na otázku, proč nebyly v žaludku Marilyn objeveny žádné zbytky tablet, přestože jich řadu požila. Vysvětluje to tím, že systém silně závislého člověka, jakým Marilyn Monroe byla, vstřebává drogu daleko rychleji než je obvyklé. Poté vyvrátil i názor těch, co tvrdí, že v jícnu nebo krku měly zůstat stopy po žlutém barvivu z kapslí barbiturátů, tvrzením, že Nembutal obvykle žádné stopy po zabarvení nezanechává. Poté, co Noguchi prozkoumal malou modřinu na spodní části zad Marilyn, došel k závěru, že byla pravděpodobně způsobena pádem na kus nábytku, a vzhledem k jejím rozměrům a umístění její souvislost se smrtí odmítl. Noguchi nakonec prohlásil, že na „základě své účasti na případu považuje teorii o sebevraždě Marilyn Monroe za velmi pravděpodobnou“. (Na druhou stranu některé z důvodů, proč došel k tomuto závěru byly značně zpochybněny, jako například tvrzení, že dveře byly zavřené zevnitř a musely být vyraženy).

Životopisci v době po Noguchim (konkrétně Summers, Spoto a Wolfe) věnovali mnoho stránek rozkreslování a - odlišné - interpretaci těchto důkazních materiálů. Summers celkem rozumně pátrá po potvrzeních Noguchiho závěrů, konzultuje „soudní lékaře z šesti amerických měst, dva britské patology, dva toxikology a jednoho gastroenterologistu“, aby mohl interpretovat výsledky pitvy. A potom nám sdělí, že oni došli k rozdílným závěrům. Spoto jednoduše čtenáře informuje, co vlastně důkazy znamenají, stejně jako Wolfe; jejich výklady si však navzájem odporují. Stav jejího střeva podle Summerse a Spota odpovídá podání drogy klystýrem; oba navíc shodně dodávají, že Marilyn měla zvyku pravidelně brát klystýry kvůli snižování váhy. Wolfe navíc tvrdí, že měla hnisající tlusté střevo, což by vysvětlovalo jeho překrvení a nesprávné zabarvení. Samotný fakt, že se tyto interpretace téhož důkazního materiálu navzájem neshodují způsobuje vznik dalších příběhů, snažících se vyřešit rozpory a uspokojivěji vysvětlit celou záležitost.

Nicméně to však nejsou jen neshody v interpretaci výsledků pitvy, co vyvolává pochyby ohledně údajné Marilininy sebevraždy. Mnohé otázky způsobil i zjevný nesoulad mezi výpověďmi Murraye, Greensona, Lawforda a dalších klíčových svědků posledních hodin Marilyn Monroe. Nemůžeme se proto životopiscům divit, že u nich nesrovnalosti tohoto měřítka způsobují údiv – a možná dokonce paranoiu. Podobné mezery v důkazech a výpovědích jsou potom zákonitě vodou na mlýn veškerým nechvalně známým konspiračním teoriím ohledně smrti Marilyn Monroe.

Poznámka pod čarou o záznamech FBI: strana 310
Na internetové adrese http://foia.fbi.gov/foiaindex/monroe.htm uveřejnila americká FBI původně přísně utajované dokumenty ze spisů této tajné služby o Marilyn Monroe. „Tyto materiály,“ tvrdí úvodní strana, „obsahují údaje o domnělých milostných vztazích paní Marilyn Monroe a spekulace týkající se okolností její smrti.“

Femme fatale: strana 318–319
V roce 2000 napsala Joyce Carol Oatesová příběh, ve kterém je Marilyn Monroe zavražděna jakýmsi „Ostrostřelcem“, který ji pronásledoval na popud „Úřadu“ a informátora známého jako „R.F.“. Přestože byla Oatesové Marilyn v krizi po potratu „Dítěte“ a rozpadu manželství s „Dramatikem“, přestože právě prožívala období jakéhosi „narkotického volného pádu“ (v čemž se Oatesová shoduje s dalším životopiscem, Summersem), přes to všechno, podobně jako Summers, Oatesová příběh nezakončí sebevraždou, ke které očividně všechno spěje, ale úkladnou vraždou. Oatesové Ostrostřelec je samozvaný americký „vlastenec“, oponent komunistického spiknutí, který je odhodlán Marilyn zabít kvůli její levicové orientaci (a také kvůli údajného poměru s indonéským prezidentem Sukarnem v dubnu roku 1956, o němž je Ostrostřelec přesvědčen). V této zápletce je obsažena nejedna ironie: za prvé, Oatesin „Ostrostřelec“ zabije Marilyn smrtící injekcí místo toho, aby ji zastřelil. Její rozhodnutí pojmenovat ho „Ostrostřelec“ naznačuje spojení se spiknutím okolo Kennedyových. Navíc, přestože to je Ostrostřelec, kdo se Marilyn neustále drží za patami, Oatesové hrdinka vysloví jistotu, že je neustále pod dohledem, pouze v momentu, kdy ji při milování ublíží Jack Kennedy. Závěrečná ironie je ve faktu, že tento příběh považuje „levičácké“ Kennedyovi a silně pravicové anti-komunisty za naprosto zaměnitelné. Oatesové zápletka byla totiž původně vymyšlena Capellem, kterého jeho pravicový „patriotismus“ nabádal vinit Kennedyovi z Marilyniny vraždy; ve verzi Oatesové je pravicovým vlastencem sám vrah. Pravdou je, že Marilyn Monroe může být teoreticky obětí kteréhokoliv politického systému, a to z prostého důvodu, že její příběh se politiky dotýká jen velmi zběžně. „Politici“ a spiklenci v závěru Marilynina příběhu plní stejnou úlohu jako filmová studia na jeho začátku. Bude pozorována, bude šoustána a nakonec ji moc mužů, ať už ve formě smrtící injekce nebo ne, oddělá.

Případ číslo 81128

Když Marilyn Monroe zemřela, zůstalo její tělo po prvních pár hodin v márnici, aniž by o ně nějaký příbuzný, nebo kdokoli jiný, jevil zájem. Jen pár životopisců nechává tento fakt bez komentáře; závěrečné ponížení mrtvého těla Marilyn Monroe se stalo nedílnou součástí příběhu. Každý autor sleduje stejný rétorický vzorec:

V devět hodin přivezla ambulance tělo Marilyn Monroe do kanceláře koronera. Po pitvě dokončené v 10:30 leželo na desce ve skladovacím trezoru, nikým nežádáno, coby koronerův případ číslo 81128. O mrtvou Marilyn nikdo nejevil zájem, její život skončil tak, jako začal.

Tělo, po němž toužily milióny, teď nepatřilo nikomu: 6. srpna v pondělí ráno ležely ostatky Marilyn Monroe v Los Angeleské okresní márnici aniž by o ně kdokoli stál.

Marilyn se stala statistikou - koronerovým případem číslo 81128.

Přeložil Dominik Malý
Text pro zveřejnění na stránkách iliteratura.cz poskytl PWF
Na stránkách iliteratura.cz text neprošel redakční ani jazykovou úpravou