Jaký význam mají „národní“ literatury Evropy počátku 21. století, do kterých přispívají čím dál mohutněji spisovatelé, kteří žijí a pracují v Evropě, ale pocházejí z různých koutů světa? Jak vypadá tvůrčí reflexe rostoucí kulturní rozmanitosti v Evropě, ať už si o ní myslíme cokoliv? Jak se proměňují evropské literární kánony díky těmto „novým“ Evropanům? Podobné otázky zazněly na letošním Světu knihy, jehož hostem byl i norský spisovatel pakistánského původu Khalid Hussan. Autorův připravovaný román nese pracovní název Tre veier (Tři cesty) a  pojednává o třech generacích přistěhovalecké rodiny v Norsku.

Tři cesty
Uklízel po nocích v kancelářích, které patřily jisté redakci. Přestože na některých místech v budově bylo stále živo, tato část nakladatelství byla přes noc téměř liduprázdná. Připadal si jako král, který se mohl v noční tmě producírovat mezi drahými stroji a štosy papírů. Byl to nádherný pocit, být sám, chráněn tou budovou, její tmou, jako v nějaké jeskyni, chráněn před sněhem, rozprostírajícím se do nekonečna, obklopen teplem. Poprvé v životě cítil, jak si lidé z přírody dělají blázny. Sám dělal totéž. Jako by promlouval s bohy přírody a vysmíval se jim. Nemohli mu zkřivit ani vlásek. Byl tak pohroužen do svých myšlenek, že se vyděsil pokaždé, když někde bouchly dveře nebo když nějaký telefon začal zvonit. Těsně před koncem úklidu si všiml, že ho někdo sleduje. Na druhém konci velké místnosti stála žena a dívala se na něj. Znervózněl, jelikož se domníval, že ho přišla zkontrolovat, zda dělá svou práci pořádně. Pro samou nervozitu přešel k místu, kde už jednou uklízel. Několikrát se podíval jejím směrem, aby dal najevo, že o ní ví a že už tam nemusí stát, ale ona ne a ne odejít. Naopak, začala se k němu přibližovat. Táta, který uměl norsky jen málo, začal cítit, jak mu vrstva potu pomalu prosakuje skrz oblečení. Pozoroval ji, jak se nebezpečně blíží. Aby se vyhnul případné diskusi o kvalitě své práce, rozhodl se jí říct, že právě začal. Zastavila se jen kousíček od něj. Až teď si ji mohl pořádně prohlédnout. Stála opřená o stůl, v ruce šálek kávy. Na hlavě měla obrovské brýle. Pozorovala ho se stále stejným výrazem. Její polo­dlouhé vlasy na něj působily velmi uměle, jako nějaké nudle.

„Ahoj,“ řekla. Bylo zřejmé, že neví, jak se s ním začít bavit. Otec odpověděl, jak nejlépe uměl. Zkomoleně, něco norsky a něco anglicky. Otipoval ji tak na pětatřicet.

„Jmenuju se Vibeke Engqvistová. Jsem novinářka, pracuju tady v novinách. Píšu,“ dodala na vysvětlenou. Tátovi přišlo, že mluví norsky nějak zvláštně. Trvalo chvíli, než pochopil, že je to Švédka. I když se na něj snažila mluvit po slabikách, nerozuměl jí. Uvědomil si, že s norštinou to bude beznadějné, a tak přešel do angličtiny. Tou se mohl aspoň nějak dorozumět. Jak si ji tak prohlížel, usoudil, že má dobré postavení. Žena, která se vypracovala. Ambiciózní a úspěšná kočička.

„I was wondering about someting...“ řekla zamyšleně, spíš pro sebe. Pak se zarazila. Otec tiše stál a díval se na ni. Po chvilce si to celé promyslela až do konce.

„Chci napsat článek o imigrantech.“ Aha, proto ho tak dlouho pozorovala. Čistě pracovně. Chtěla ho použít do novin. Nechat barevně natisknout jeho fotografii, aby lidé viděli, jak je snědý.

Domluvili se, že se sejdou příští den v jedné malé kavárně. Ze začátku si dělala nějaké poznámky a pak se otce zeptala, jestli se mu v Norsku líbí. Na chviličku si vzpomněl na Jasmínu, ale přisvědčil, což nejspíše chtěla. Postupně navázali bližší kontakt. Bylo jasné, že ji angličtina otravuje, proto se ho snažila učit norsky. Táta byl ale od přírody ostýchavý a takhle otevřeně vlastně dosud ani s žádnou jinou ženou nemluvil.

Další den ho pozvala k sobě domů. Nechtělo se mu, ale jelikož to slíbil, nemohl už odmítnout. Byl nervózní a nevěděl, co má dělat. Cítil se jako nějaká hračka. Jako věc, která má jeden nevyhnutelný cíl – dostat se k ní domů, na Gro/nerlo/kku.

Uvařila večeři. Snědl ji, ani se neodvážil zeptat, co vlastně jí. Řekla mu, co to je, ale komunikace se nepohnula. Po jídle se necítil zrovna nejlépe. Když ho dostatečně unavila svým norským tlacháním a nalila do něj několik sklenic vína, byl už zcela v její moci. (Ani se ho neptala, jestli víno chce. Nalévala mu stále dál. Nechtěl se s ní sblížit. Střet kultur. Bang.) Začala ho hladit po stehnech a skončilo to tím, že byl otec konfrontován se zážitkem, na který už nikdy nezapomněl. Poprvé cítil, co to je, plout v oblacích. Labužnicky se vznášel, klidně a absolutně pohroužen, jako reinkarnován, do svého životního středobodu, odkud není návratu. Po tomto večeru se začala odvíjet jeho nová životní etapa. Vše staré zmizelo a on se sám v sobě rozložil. Přesně tak. Otcova osobnost se rozložila, všechny nitky se zpřetrhaly, ztratil veškeré zábrany. Jako kdyby z koše stoupajícího balónu odhazoval pytle s pískem. Neměl jinou volbu. Byl zcela ovládán. Musel ty pytle vyházet všechny, přestože nevěděl, jestli se ještě někdy dostane na zem. Že i muže lze znásilnit, pod to by se rozhodně mohl podepsat.

Ona si ho vybrala.

Co se vlastně stalo tu noc, která se do jeho života zapsala jako mezník? Ostatně, to není tak úplně přesné označení. Nemohlo to být nic menšího než úplné vyvrcholení, neboť na nás děti to doléhalo ještě po dvaceti letech.

Otec se přetavil do úplně jiné formy. Našel klid a jisté teplo. Ona byla nejraději nahoře a nikdy neměla dost. Nedokázala odtrhnout zrak z jeho snědého těla, které jí připadalo jako lákavá čokoláda. Osobně si myslím, že orální sex ho vždycky dostal nejvíc. Vznášel se nízko na obloze, opitý štěstím, o kterém se mu ani nesnilo. Jen zavřít oči a padat. Věděl, že ona si ho pohlídá. Postupně mu začala chybět, když byla pryč. Z logických důvodů mu nedovolila, aby se k ní nastěhoval. Přesto u ní mohl spát, jak často chtěl. Bála se pouze o svou samostatnost.

Chtěla mít všechno pod kontrolou. To ho fascinovalo. Chodila v kalhotách, opíjela se, spala, s kým chtěla. Táta si během dětství na vesnici navykl, že muži jsou dominantní a vládnou, ale tady to bylo úplně naopak. On k ní musel vzhlížet, ptát se, prosit. Líbilo se mu zápasit s ní ve svých představách, třebaže pokaždé vyhrála ona. A když se její tělo v okamžiku vyvrcholení pod ním prohnulo, bral to jako odměnu za svůj zápas. Její otěhotnění rozhodně nebyla náhoda. Jako by si to přála od prvního okamžiku, aby tak mohla demonstrovat svou svobodu a nezávislost. Chudák táta, nemohl nic dělat, nic říct. Byl v Norsku…

Když překonal šok z její gravidity, začal se na dítě těšit. Byla to holčička. Nikdy jsem nepochopil, proč ji pojmenoval Jasmína a proč mohl rozhodnout zrovna o jménu holčičky, když všechno ostatní bylo v její režii. Pečlivě zvažovala návrh: Jasmína, to znělo jak exoticky, tak norsky (tedy pro ni), a tak nechala alespoň toto „malé“ rozhodnutí na něm. Je přeci normální snažit se překonat přitažlivost starých citů, tak proč se tím trápit?

Když se děda dozvěděl o narození nemanželského dítěte, byl jeho vztek tak veliký, že by se dal měřit na Richterově stupnici. Přesto byl ochoten tátovi prominout. Pod jednou podmínkou. Že se vrátí a vezme si sestřenici. Vypadalo to, že čím víc se táta provinil, tím jistější si byl jeho otec ve svém rozhodnutí. Sestřenice tátu nenáviděla a přála mu jen to nejhorší. Byla to otázka nutnosti a jakési cti. Ničeho, co může dva lidi spojovat.

A tak nastalo u nás doma peklo. Dvě osoby, které spolu válčí čtyřiadvacet hodin denně. Vymýšlejí nové strategie a plány, jak oslabit a zničit protistranu. Žádné východisko na dohled. Matka vybuchla vždy, když přišel pozdě z práce, pokaždé si našla nějakou tu záminku, aby ho mohla seřvat: „Byl jsi zas u té své gori (bělošky)? Proč to neděláš s gori? Gori sem a gori tam.“ Proč se měl snažit s matkou vyšplhat na kopec, když s Vibeke dosáhl až na Mount Everest? Připadal si jako porouchané auto, které se točí v kruhu. Lak se olupoval, rez se pomalu rozlézala. Byla to troska, vrak. Jak uvnitř, tak navenek.

Kdyby otec nepřistoupil na matčin kompromis ohledně Jasmíny, znamenalo by to krvavý boj. Ani já, ani bratr Imran jsme se s naší sestřičkou, vlastně nevlastní sestrou, nemohli nikdy setkat, matka to nedovolila. Do jaké míry se s ní stýkal otec, jsem se nikdy nedozvěděl. Vždycky jsem ji chtěl spatřit, poznat. Říct, že jsem její bratr, ale uvnitř jsem se bál. Naštvalo by mě, kdybych poznal, jak moc je norská.

Z norštiny přeložila Helena Benýšková.

Vyšlo v týdeníku A2 č.18/06.