Novodobí kočovníci Cathy Dayové
Nestává se často, aby se v českém překladu objevil román neznámé autorky, jenž při vydání v originále nezpůsobil žádné velké pozdvižení na americké literární scéně. Takový je osud prvotiny Cathy Dayové Cirkus v zimě, který vyšel na jaře roku 2004.
Nestává se často, aby se v českém překladu objevil román neznámé autorky, jenž při vydání v originále nezpůsobil žádné velké pozdvižení na americké literární scéně. Takový je osud prvotiny Cathy Dayové Cirkus v zimě, který vyšel na jaře roku 2004. Přijat byl vcelku vlídně, pochvalnou kritiku mu věnoval i recenzent listu New York Times, avšak v nominacích na prestižní literární ceny se neobjevil a vzhledem k nelítostným podmínkám, které panují na americkém literárním trhu (ročně se na pultech knihkupectví objeví zhruba deset tisíc románů, tedy asi 30 denně), se nad ním brzy zavřela voda. Proto zůstává tak trochu záhadou, jak se titul dostal do edičního plánu nakladatelství Ikar, které překlad Cirkusu v zimě v minulém roce vydalo. A udělalo dobře: Dayová totiž napsala dobrý román.
Na to, že Dayová před Cirkusem v zimě publikovala jen několik povídek v časopisech, má její debut nadmíru vyzrálou formu. Historii Velkého cirkusu Porter, o němž je v názvu knihy řeč, vypráví jedenáct vzájemně propletených a doplňujících se příběhů. Každý z nich má jiného vypravěče, děj tak není vyprávěn kontinuálně a čtenář se mnohdy o podrobnostech toho, co se stalo, dozví až následně, po několika desítkách stran či let; v tomto ohledu se nabízí paralela s Faulknerovým Hlukem a vřavou, i když tak daleko jako geniální spisovatel samozřejmě Dayová v experimentování nedošla. Všechny příběhy v Cirkusu v zimě však mají společného jmenovatele: nějakým způsobem se váží k městečku Lima ve státě Indiana, zimovišti Porterova cirkusu.
Důvody, proč lidé chodí do cirkusu, jsou různé, avšak cirkusové atrakce dokáže vyjmenovat každý: vzdušná akrobacie, klauni a především drezůra koní a exotických zvířat. Kvůli nejmajestátnějšímu z nich, slonovi, se Wallace Porter rozhodl koupit jednoho dne cirkus, který právě projížděl městečkem. Řečeno přímo Porterovými slovy, zavedený, ale nepříliš úspěšný podnik koupil, protože „viděl slona“, což v slovníku cirkusáků znamená, jak se čtenář dozví hned v prvním odstavci, „vydat se někam do neznáma, do nebezpečí, do temné noci, kam nesahají plameny ohně“. Tlustokožec, tentokrát opravdový, také hraje hlavní roli v ústředním příběhu románu, v němž jednoho dne zabije rozzuřený slon svého ošetřovatele. Tragická událost se v knize objevuje v různých podobách: jednou o ní vypráví Gordon, syn černochů Bascomba a Pearly, kteří v cirkusu vystupují jako Špičaté lebky, příslušníci divokého afrického kmene Boelů, podruhé jako senzačním stylem napsaný novinový článek, který zůstane jediným oficiálním, protože tištěným svědectvím o neštěstí. Lebka posléze usmrceného slona je vystavena ve výloze místního muzea a stane se předmětem odplaty Bascombova pravnuka Chucka vůči společnosti. A konečně, tragický výjev smrti Hanse Hofstadtera zdobí stěnu ložnice principála Porterova cirkusu plukovníka Forda.
Na stěnách domu, který patřil Porterovi, než se stal principálem vlastního cirkusu, defilují i další momentky z cirkusového života: parádní akrobatické číslo virbl mortale baletky Jennie Dixianny, která se provdá za Portera a zahyne za povodně v roce 1913, jež je příčinou pádu celého cirkusu, zmíněné Špičaté lebky v africkém pralese, japonská akrobacie Fukino či v minulosti tolik oblíbená obludária, sbírky lidí, kteří trpěli ať už skutečnými či předstíranými postiženími. Podobně různorodý je i seznam vypravěčů Cirkusu v zimě, jimž je však vlastní společný způsob života, totiž kočovnictví. Cirkus a jeho zaměstnanci jsou pořád na cestě: v dřívějších dobách jezdil celý podnik po železnici a domovem byly cirkusákům upravené pullmany; nyní jsou to silnice, maringotky a obytné přívěsy. Bez pevného domova jsou i cikáni, kteří na krátkou chvíli zaplaví kemp, v němž správcuje bývalý nádražák Earl, vypravěč jedné z povídek.
Někteří z hrdinů Cirkusu v zimě odvahu vydat se do světa nikdy nenajdou, jako například matka dvojčat, která se s manželem přistěhuje do bývalého Porterova a Fordova zchátralého domu. Jiní se na svou cestu chystají, jako právě zmíněný Earl, který sní o tom, že až bude v důchodu, prodá dům, pořídí si přívěs a vyrazí směrem k Pacifiku. Většině potomků zaměstnanců Porterova cirkusu však v žilách koluje stejně neklidná krev jako jejich předkům a nedokáží vydržet na jednom místě. Invalida Chuck se tak vydává stopem na Floridu, vnučka nešťastného krotitele slonů Laura opouští rodinu a utíká do Chicaga. Její dcera Jenny, která spletitou ságu lidí kolem Porterova cirkusu uzavírá, učí na univerzitě; i ona je tedy novodobým kočovníkem, trmácejícím se od jedné provinční univerzity a konference ke druhé.
Do rodného města přijíždí Jenny na pohřeb svého dědy, bývalého klauna Ollieho, kterému po otci zbyl jen ankus, bodec na pohánění slonů. Na hřbitově se kruh života Grandcirkusu Porter a lidí kolem něj uzavírá: na deskách vedle náhrobku, který si Ollie nechal vytesat z pověrčivosti vytesat předem, si Laura čte jména ředitele Portera, Jennie Dixianny, Hanse Hofstadtera. Smrt se vine celým románem, ostatně samotná historie cirkusu, jeho počátek i pomalý zánik, je rámována úmrtím dvou osudových žen Wallace Portera. Smrtelná nehoda postihne i jedno z dvojčat, které si hrají v bývalé Porterově stodole. Jennina láska ze střední školy David Lidsey zahynul před lety při dopravní nehodě, její otec Ethan vlastní pohřební ústav. Ale pro Jenny má smrt příbuzného svůj význam. Jen díky pohřbu se vrací zpět do rodného města a znovunalézá svůj domov. Řečeno slovy, které její hluboce lidský a dojemný příběh života jedné cirkusácké rodiny uzavírají, „skutečnost, že dát sbohem Limě nebo Linden Avenue v newyorském Flatbushi nebylo lehké, ještě neznamená, že by se tam člověk nemohl vrátit“.