Kapitola první
Prolog hrnčíře İskendera
Lidé, co tu zůstali, se často v duchu vraceli k tomu, proč İbrahim přišel o rozum. Vím to jen já, ale zavázal jsem se o tom navždy pomlčet. Úpěnlivě mne tenkrát prosil, abych ctil jeho smutek, anebo se ustrnul nad jeho vinou, jak tomu také říkal. Dnes už je šílený, slunce dávno vysušilo déšť, jenž smyl krev na kamení, a takřka nikdo si již nepamatuje na rozkošnou Filotheu, takže se mi zdá, že nikoho nezradím, když o tom řeknu světu pravdu. Bylo tu prolito tolik krve, že se to z dnešního pohledu zdá neuvěřitelné, a jistě již příliš nesejde na tom, když vypovím o poslední ráně osudu, která dopadla na líbeznou křesťanku Filotheu, marnivou a krásnou.

Dožijete-li se vysokého věku, od jistého okamžiku si začnete připadat jako duch, který zapomněl v pravý čas zemřít. Většina z nás byla také v mládí mnohem zábavnější, skoro jako by nám ve stáří zkornatěly nejen tepny, ale i srdce. Někteří z nás kráčejí jako náměsíčníci a sní o minulosti, a jiní si zase uvědomují, že neumíme stát na slunci, že jsme zapomněli, jak na to. Mnohé z nás pomyšlení na budoucnost spíš popouzí, než aby nás napájelo optimismem, jako kdybychom už toho nového měli plné zuby a přáli si jen dlouhý spánek, jenž lemuje okraje našich životů. Sám tuto únavu cítím.

Na každý pád tu žijí vážní lidé. Dokud tu mezi námi bydleli křesťané, život byl radostnější, v neposlední řadě proto, že takřka každý jejich den byl svátkem nějakého svatého. Moc práce se sice neudělalo, ale jejich veselí se šířilo přímo nakažlivě. Z nás naše náboženství dělá lidi vážné a zamyšlené, důstojné a těžkomyslné, zatímco jejich nevyžadovalo příliš mnoho kázně. Možná to mělo co do činění s vínem. Pro ně bylo cenné a svaté, poněvadž ho považovali za něco na způsob krve Boží, zatímco nám potěšení z něj navždy ztrpklo, neboť ho Prorok Boží zakázal. Mír s ním, ale často jsem si přál, aby se tenkrát býval rozhodl jinak. Někdy jsme se napili s našimi křesťany a nakazili jsme se od nich dobrou náladou úplně stejně, jako se člověk nakazí malárií z mrazivého nočního vzduchu, ale když jsme tu teď zůstali sami, z kamenů poloopuštěného města prosakuje smutek.

İbrahim Šílený byl v mládí jedním z nejzábavnějších obyvatel našeho města. Říkalo se, že úsměv mu v koutcích úst hraje již od narození, a od raného chlapeckého věku vynikal v nemístných poznámkách. Přesněji řečeno, dokonale zvládl široký repertoár mečení, který přesně napodoboval hloupé komentáře kozy v mnoha jejích rozpoloženích; překvapené kozy, kozy hledající kůzle, protestující kozy, hladové kozy, udivené kozy či kozy v říji. Největší obliby došlo ovšem mečení kozy, která nemá co říct. To zamečení bylo dokonalou parodií hlouposti, dutosti, jalovosti a neškodnosti. Pokud chcete vědět, jak znělo, zajděte si kolem dávných hrobek k jámě na louhování usní. Poblíž v divočině İbrahim Šílený dál pase kozy, i když už není příčetný. Měli byste si dát pozor na jeho velkého psa. Jde o skvělé zvíře, které každý večer odvede všechny kusy zpátky k jejich majiteli, aniž musí İbrahim Šílený hnout prstem, ale nezdráhá se kousnout a cizího člověka ihned pozná podle pachu. Pokud se vám tam İbrahima nepodaří najít, zaposlouchejte se, odkud se nese melodie kavalu, a vydejte se za ní. Píská na něj tak smutně, že člověk zůstává stát a začne truchlit. On sám už nemečí, ale poslechněte si kozy bloumající od keře ke keři a brzy poznáte mečení kozy, která nemá co říct.

İbrahim uměl zamečet zcela nečekaně uprostřed rozhovoru, nebo ve slavnostní chvíli při obřadu, a když byl ještě malý kluk, jeho otec ho za to bil. Jednou dokonce skočil do řeči imámovi Abdülhamidovi hodžovi, jenž donekonečna objasňoval nějaký sporný bod zákona, jak bylo jeho dobrým zvykem, nechť spočine v ráji. Došlo k tomu pod platany, kde staří muži sedávají na meydanu. Každopádně İbrahim se připlížil za strom – bylo mu zhruba osm – a zcela nečekaně zamečel, když všichni ostatní tiše a uctivě naslouchali. Rozhostilo se pohoršené ticho, pak se İbrahim zahihňal a utekl. Shromáždění muži se zadívali jeden na druhého a İbrahimův otec vyskočil, tvář rudou hanbou a vzteky. Ale Abdülhamit byl dobromyslný člověk nadaný přirozenou důstojností, tudíž se ho něco takového nemohlo dotknout. Položil İbrahimovu otci ruku na rameno a řekl mu: „Nebij ho. To já sám jsem mečel a někdo další by teď měl dostat příležitost promluvit.“ İbrahimovu otci se říkalo Ali Zlomený nos.

Imámova shovívavost k takové zjevné neúctě přítomné udivila, brzy se však rozneslo, že chlapcovu neuctivost pokládá imám za zásah Boží prozřetelnosti, takže od té doby brali lidé İbrahimovo rošťáctví jako jedno z rizik, s nimiž se v životě musí nějak vyrovnat. Tenkrát se İbrahim kamarádil s mým synem Karatavukem a můžu vám tu ve vší vážnosti potvrdit, že nebyl šílený, jen od Pánaboha dostal do vínku velké komediální na­ dání. Když o tom tak přemýšlím, vlastně za ním nemusíte k hrobkám, jestli ho chcete vidět v jeho dnešním stavu. Stačí počkat, až se vrátí s kozami a ten velký pes je zažene na noc domů. İbrahim Šílený zná všechny kozy jménem, ale jinak má hlavu tak prázdnou, že by ji mohl pronajímat.

Říká se, že pro blázna je každý den svátek, jenže taky se říká, že šílenství má sedmdesát bran. Pravda, mnoho bláznů je šťastných, i takových v našem městě pár máme, sedí na zdech, kření se a pomočují se, ale já vím, že İbrahim prošel branou nepřekonatelného smutku a že jeho mysl dodnes svlažuje vodopád žalu. Myslím, že tenkrát mnohým z nás kvůli válce s Řeky zatemnila rozum nenávist, a já se mezi ně upřímně počítám, zato İbrahim zešílel láskou.

İbrahim to kladl za vinu sobě, a kdybych byl Filothein bratr nebo jiný její příbuzný, vrátil bych se z vyhnanství a zabil bych ho. Příznačné na tom je, že Filotheji by se vůbec nic nestalo, kdyby se venku ve světě neděly jiné věci. Jsem tedy toho názoru, že vina nepadá jen na İbrahima, ale i na nás místní a taky na hlavy krvežíznivých a ctižádostivých lidí v jiných částech světa.

Tenkrát jsme se doslechli o mnoha cizích zemích, které předtím v našich životech nehrály žádnou roli. Bylo to překotné vzdělávání a mnozí z nás jsou dodnes zmatení. Věděli jsme, že našim křesťanům se někdy říká „Řekové“, ačkoli my jim často přezdívali „psi“ či „nevěřící“, ovšem čistě formálně nebo s úsměvem – a oni nám opláceli stejnou mincí. Když nás chtěli urazit, říkali nám „Turci“, ovšem my sami jsme se tenkrát označovali za „Osmany“ či „Osmance“. Později se ukázalo, že jsme skutečně „Turkové“, a začali jsme na to být hrdí, asi jako na boty, které jsou zpočátku nepohodlné, ale nakonec padnou na nohu jako ulité a vypadají prostě náramně. Tak či onak, jednoho dne jsme zjistili, že vskutku existuje země zvaná „Řecko“, která to tu chce zabrat, zlikvidovat nás a vzít nám naši zem. Z jiných válek jsme už znali Rusy, ale co byli zač třeba Italové? A co ty další národy ze západní Evropy? Zničehonic jsme se doslechli o nějakých „Němcích“ a „Francouzech“ a o jakési Británii, která vládla polovině světa, aniž bychom o tom věděli, ale nikdo nám už nevysvětlil, proč je napadlo přijít zrovna k nám a zapříčinit takové utrpení, hladomor, krveprolití a nářek, proč si s námi hráli a proč nám vzali klid.

Vyčítám to těmhle Evropanům, vyčítám to potentátům a pašům, jejichž jména se nejspíš nikdy nedozvím, obviňuji duchovní obou náboženství a obviňuji všechny, kteří svým vojákům dovolili chovat se jako vlci a řekli jim, že je to potřebné a ušlechtilé. Vzhledem k tomu, co jsem udělal svému vlastnímu synovi Karatavukovi, jsem se do jisté míry stal jedním z těchto vlků a teď mě spaluje hanba. Za dlouhých válečných let se tu příliš mnoho lidí naučilo, jak svá srdce otrávit nenávistí, jak zradit sousedy, jak znásilňovat ženy, jak krást a vyvlastňovat, jak se dovolávat Boha, když konali dílo ďáblovo, jak se rozlítit a zahořknout a jak páchat ukrutnosti i na dětech. V mnohém šlo prostě o pomstu za stejná zvěrstva, ale řeknu vám, že i kdyby byla vina kožich ze soboliny a zem byla zavátá sněhem, raději bych umrzl, než bych si ho vzal na sebe.

Neobviňuji ale jen sebe či mocné, nebo své krajany Anatolce či kruté Řeky. Vyčítám to i nešťastné náhodě. Osud se mazlí s hrstkou vyvolených, ale s většinou vydrbe, stejně jako každá ovce bude nakonec viset za nohu na řeznickém háku a každé zrnko nakonec semele mlýnský kámen.

Je skutečně zvláštní, že pokud vám mám vylíčit, jak v téhle ničím nepozoruhodné vesnici přišla jedna mladá křesťanka nešťastnou shodou okolností o život, musím vám rovněž vyprávět o velikánech jako Mustafa Kemal i o lidičkách jako já a budete si muset taky vyslechnout vyprávění o převratech a válkách. V povaze osudu je nejspíš něco zvráceného a my lidé rovněž v sobě máme zvrácenost hluboce zakořeněnou.

Občas mě napadá, jestli někdy Bůh třeba nespí nebo neodvrací zrak, nebo jestli existuje něco jako nebeská zvrácenost. Kdo ví, proč se jednoho dne člověk utopí, když zapadne do díry vyhloubené v brodu, kudy lidé po staletí přecházeli a kde předtím žádná díra nebyla.

Sobecky musím říct, že když nechám stranou vzpomínky na krutost a nerozum, zůstává a trápí mě bolest z toho, že jsem zmrzačil svého nejmilejšího syna Karatavuka. Vždycky mě bude bolet, jak došlo k tomu zraně­ ní – přivodil jsem mu ho totiž svou zbrklostí, a to po osmi letech ve válce, za nichž neutrpěl ani škrábnutí! Žasnu, že jsem se na rozdíl od İbrahima nezbláznil. Neustále na svého syna myslím, na jeho slušnost, velkou věrnost a skvělý smysl pro humor a jsem pyšný na to, že si dokázal najít poctivé zaměstnání, když už se teď na rozdíl ode mě nemůže živit jako hrnčíř.

Mnozí tu říkají, že je nám bez zdejších křesťanů lépe, ale mně se stýská po starém životě v městečku a křesťané mi scházejí. Bez nich je náš život méně pestrý a zapomínáme, jak se dívat na druhé a vidět sebe. A protože si s sebou vzali ikonu Bohorodičky, někteří si tu myslí, že nám už nebesa nepřejí tolik jako dříve.

Jsem hrnčíř, ale rovněž jsem proslul jako člověk, který vymýšlí přísloví. Povšiml jsem si, že dokud tu křesťané byli, vymýšlel jsem přísloví veselá, a teď když jsou pryč, vymýšlím už jen vážná.

Od těch zvichřených časů se svět znovu a znovu poučil, že z ran předků krvácejí jejich děti. Nevím, zdali bude někomu kdy odpuštěno ani jestli to zlo bude někdy odčiněno. Ale to už stačí. Příběh začíná a člověk, který si dá sám facku, by neměl řvát.

Kapitola druhá
Hrnčíř İskender vzpomíná na narození Filothey
Imám navštívil Filotheu ještě prvního dne, co se narodila, k čemuž došlo na počátku léta třináctistého a osmnáctého roku po Prorokově odchodu do Medíny, čemuž by v křesťanském kalendáři odpovídal rok 1900, pokud počítám dobře.

Filothea platila ve městě za velkou krásku a za jejího krátkého života to nadělalo víc potíží, než to přineslo prospěchu. Někdy mě napadá, že Bůh obdaří výjimečnou krásou pouze ty, jež chce stíhat ranami osudu.

Samotný porod nebyl nejspíš ničím pozoruhodný. Matka pila z misky, na níž byly vyryté verše z Koránu a do níž byly čistě pro jistotu vhozeny verše další, a přinejmenším týden spala s křížem na břiše. Nějaká žena navíc zavčasu zašla pro Mihrimah. To byla tenkrát naše porodní bába a nikdo se v porodnictví nevyznal tak jako ona. Jak se říká, měla už svoje roky, byla vysoká a tlustá, nad horním rtem jí rostly chloupky a její matka i babičky byly odnepaměti našimi porodními bábami. To díky nim jsme všichni přišli na svět živí a zdraví.

Kdykoli se objevila ve městě s holí svého úřadu a za ní dvě pomocnice s porodnickou seslí, věděli jsme najisto, že někde je porod na spadnutí. Já sám jsem přišel na svět skrz tuhle stolici stejně jako moje děti a odvážím se tvrdit, že dá-li Bůh, budou se skrz ni rodit děti tisíce dalších let. Vyrobena byla z mimořádně vhodného dřeva ořešáku a okraj měla pevný, byť vyleštěný tolika ženskými stehny. Mnoho mužů trousilo sprosté poznámky o tom, co ten okraj už viděl. Ta sesle měla silné opěrky, protože ženy mají při porodních bolestech stejnou sílu jako muži a prokazují překvapivé znalosti sprostých nadávek.

Filothea přišla na tento svět, když k nám jižní vítr nesl z Arábie necudné myšlenky a nespavost. Vzpomínám si na to, protože jsem sám nedokázal usnout, zčásti proto, že manželka a děti se na podlaze a na dívánech neklidně převalovaly, a zčásti proto, že psi venku vyli jed­ nohlasně s výkřiky Filotheiny matky. Neusnul jsem ani na dvorku, zabalený v plášti, díval jsem se na hvězdy a nakonec jsem se rozhodl projít se po ulici.

Té noci se zdálo, že k výtržnostem dochází i v koutech, kde se nic nedělo. Cítil jsem ve vzduchu zlobu, jako by z džehenny povstal šejtán a rovněž obcházel městem. Spousta lidí tu zemřela, aniž splnila své závazky; jsou jako stíny, které se bezvýsledně vlečou sem a tam.

Neodolal jsem, vydal jsem se blíž k místu, odkud se ozývaly výkřiky zvěstující porod. Cestou jsem prošel kolem okna křesťanského učitele Leo­ nida efendiho, který ve smradu ze zapáleného knotu plovoucího v misce olivového oleje cosi zuřivě škrabal. Tenhle učitel byl špatný člověk, pořád vyvolával konflikty. Tenkrát jsme všichni mluvili turecky, ale gramotní lidé psali řeckou alfabetou. Leonidas však patřil k těm, co pořád povykovali a agitovali, že křesťané by měli mluvit řecky, a ne turecky. Nutil děti, aby se učily řecky, což jim bylo stejně příjemné jako žvýkat kameny, a rozdmýchával v nich zášť příběhy o tom, jak jsme my Osmané sebrali půdu Řekům a jak ta půda byla právem jejich. Já jsem ale slyšel, že to tu kdysi všechno patřilo národu zvanému Lyčané a že jim to všechno sebrali Řekové, tak proč ten učitel dětem neřekl, že veškerá půda je původně ukradená? Proč neřekl: „Pojďme najít Lyčany a vraťme jim ji“? Kantor se podobal tolika jiným v té době, co lili vodu do pánvičky s kouřícím olejem, aby se ostatní popálili stejně jako oni. Připomíná mi to příběh o Nasreddinu hodžovi, který měl buvola s ohromnými rohy. Vždycky si chtěl mezi ty rohy sednout, říkal si v duchu, že by to bylo jako sedět na trůnu, ale pokaždé se ovládl. Když však jednoho dne to zvíře odpočívalo v trávě, už se neudržel a přemluvil svou ženu, aby mu pomohla nasednout na rohy. Buvol vstal, vyhodil ho do vzduchu a Nasreddin tvrdě dopadl, ovšem na svou nešťastnou manželku, takže k úhoně přišli oba. Nasreddin jí tenkrát řekl: „Někdy, ženo moje, musíme za moje touhy trpět oba dva.“

Tenhle buřičský kantor byl kost a kůže, pocházel ze Smyrny a nebyl jeden z nás, nosil brýle, dělal ze sebe něco lepšího a nikdy se neoženil.

Měl bych se ale vrátit k Filotheji. Shodou okolností jsem byl před domem jejích rodičů s mnoha dalšími zvědavci, když jekot ustal a dítě přišlo na svět. Mihrimah přestřihla pupeční šňůru a hlubokým triumfálním hlasem, ve kterém byla znát úleva, vykřikla: „Bůh je velký, Bůh je velký, Bůh je velký.“ Měli jsme ve zvyku pojmenovat každou čerstvě narozenou holčičku nejdřív po první ženě, která byla s Adamem v ráji, takže když zvolala, že dítěti dává jméno „Havva“, věděli jsme všichni, že dítě je holčička, podle některých ovšem jen „další pár rukou k motyce“.

Přísahám, že v tom okamžiku, kdy Mihrimah vykřikla, celá noc se najednou proměnila. Psi přestali výt, zpoza mraků vyšel měsíc, ve vzduchu zavoněl šafrán a olibán – a bulbul se rozezpíval na platanu uprostřed meydanu, kde za dne sedávají starci. Byl jsem spokojený, že tento nový život začal tak dobře, přiznávám však, že jsem zároveň nemohl zahnat myšlenky na to, že vše se rodí, jen aby opět zemřelo. Přemítal jsem, jak dlouho bude tahle osůbka žít a jak zemře, když tu otec dítěte, jenž se jmenoval Charitos, vyšel ven vydechnout si. Popošel jsem k němu, poklepal mu na rameno a dal mu cigaretu, kterou jsem si popravdě řečeno zrovna ubalil pro sebe. „Selâm aleyküm,“ pozdravil jsem ho a podal mu křesadlo.

„I s tebou,“ odpověděl a pak dodal, skoro jako by ho to trápilo: „Je to to nejhezčí dítě, jaké jsem kdy viděl.“

„Z toho vzejdou potíže,“ pokýval jsem hlavou.

„Ženy věší Bible a Korány a modré korálky a stroužky česneku po celém domě,“ zašklebil se Charitos, „ale já počítám, že potíže s ní budou tak jako tak. Nazar deymesin.“

„Bůh nás chraň před uhranutím,“ řekl jsem.

Později, když muezzin za rozbřesku zanotoval azán a všichni se pomodlili, se městem začaly šířit zvěsti, jako když se do rybníku hodí kámen a od něj se rozběhnou vlnky. Brzy se shromáždil další houf zvědavců, kteří ji chtěli vidět, přinést jí dárky a popřát matce k čerstvě nabyté svobodě, ale rovněž pokochat se krásou dítěte, o níž se už doslechli. Bylo to jedno z těch městeček, kde si všichni vidí do talíře, kde si ženy vyměňují drby u studní a po kuchyních a kde muži dělávají totéž v kavárnách.

Filotheina rodina byla křesťanská, ale tenkrát jsme byli hodně promíšení, a když pomineme nabubřelé žvanění pár horkých hlav, jejichž žaludky byly plné rakije a ďábla, žili jsme spolu víceméně v souladu. Nebylo se tedy co divit, když nejrůznější lidé začali nosit dárečky jako kávu, lokum, nové koření a tabák v naději, že aspoň koutkem oka zahlédnou to dítě, které se stávalo legendou ještě dřív, než poprvé rozlouplo víčka.

Jak jsme už věděli z matčina kvílení, nebyl to úplně snadný porod, ale i tak už byla v selamlıku ustlaná bohatě zdobená postel a matka Polyxeni se opírala o polštáře, usmívala se a držela miminku v puse svůj malíček, protože ho momentálně nemohla uspokojit prsem.

Oblékl jsem se do svých nejlepších šatů, přinesl zlatou minci a něco čaje okořeněného bergamotem, který osobně nastrouhala moje žena. Řádně jsem si dítě prohlédl, popil šerbetu a zavtipkoval s otcem dítěte Charitem, jenž byl po noci tak ohavné úzkosti pořádně unavený. „Bůh požehnej matčino mléko,“ řekl jsem a znovu mě napadlo, jak žena může projít takovým peklem a mít z toho potom radost.

„Dáme dceři jméno Filothea,“ poznamenal Charitos.

„A to znamená?“

„Je to řecky,“ odpověděl Charitos, „a pokud vím, znamená to ,Bohu milá‘ nebo ,Miláček Boží‘ nebo tak něco. Každopádně je to moc hezké jméno a já si tak připomenu svou matku, která se jmenovala stejně.“

„Budeš se muset zeptat učitele Leonida efendiho, který tak rád mluví řecky,“ podotkl jsem. „Ten ti řekne, co to jméno znamená.“

„Ne, zeptám se kněze,“ prohlásil Charitos, jenž stejně jako já nemohl vystát neústupné knihomoly s povislými rameny, kteří by si nedokázali ani utrhnout jablko. Charitos na mě upřel unavené oči a velice vážně se zeptal: „İskendere efendi, mohu tě o něco požádat? Vezmeš hadřík a uvážeš ho za mě na borovici?“

„Chceš, abych si za tebe něco přál?“

„Ano. Nebylo od tebe úplně hezké, když jsi o tom mém dítěti…“ a kývl k miminku, „řekl, že ho čekají potíže, protože je tak krásné. Doufám, že to satanáš neslyšel a že si nic neusmyslel, i když popravdě řečeno jsem sám měl obavy. Prosím, jdi uvázat hadřík na borovici a popřej mému dítěti snadný život, ať můžu klidně spát.“

„To samozřejmě udělám, Charite efendi. Uvážu dva hadříky a budu si totéž přát dvakrát. Nejdřív si ale musím dítě trošku lépe prohlédnout.“

Polyxeni poodhrnula svůj šátek, pod nímž se ukázala malá Filothea, a já řekl: „Skutečně, velice krásná.“

Musím ale říct, že vydávat děti za ošklivé, pěkné nebo zrovna takové jako jejich táta nebo tetička, mohou jen otravní bloudové s bujnou fantazií. Všechny děti vypadají stejně a obzvláště tohle dítě na mě působilo velmi dětským dojmem. Sám jsem měl děti a nedokážu si vybavit, jak které vypadalo, když přišlo na svět, tedy až na to, že vypadaly jako děti a jako nic jiného a nikdo jiný.

Právě v tu chvíli, kdy jsem se snažil upřímně se vyjádřit ke kráse toho dítěte, které vypadalo úplně jako dítě, vešel do domu imám.

Náš imám byl tehdy na vrcholu svých značných sil. Bylo mu kolem pětačtyřiceti, byl velmi rychlý a energický, bradku měl dlouhou, prošedivělou a pečlivě učesanou a pronikavé černé ptačí oči vhodně doplňovaly zakřivený arabský nos. Pořád ještě měl většinu zubů a rty tenké, přičemž ten spodní mu vystupoval víc než horní. Hadž absolvoval dvakrát, tudíž byl dvojnásobný hadži, a v istanbulské škole ukončil studium sunnitské tradice jako softa. Rovněž uměl Korán zpaměti, a tudíž nebyl jen hadži, ale i háfiz. Jako by tohle všechno nestačilo, byl dále zasvěcencem ne méně než čtyř súfijských bratrstev, takže měl prakticky zajištěno, že se jednou vrátí k Bohu a splyne s ním. Vzato kolem a kolem šlo o výjimečně učeného muže, který znal víc arabských a perských slov než všichni Arabové a Peršané dohromady. Někdy jste se však museli smířit s tím, že mu nebudete příliš rozumět, a jindy dokázal mluvit pět minut, prokládat své věty samými „ovšem“, „nicméně“ a „na druhou stranu“, ale dokud nezavršil svůj proslov posledním slovem, stejně jste nevěděli, kam míří. To je výhoda vzdělanosti.

Nikdo z nás nevěděl, proč se imám rozhodl být pouhým imámem, když se mohl stát kádím u soudu, mollou nebo âlimem. Spekulovalo se, že mohl pochytit myšlenky, které nevyhovovaly tvrdým starcům ve školách, ale podle mě se rozhodl vést naše modlitby prostě proto, že chtěl většinu svého času strávit s rukama v hlíně. Byl to zapálený pěstitel zeleniny.

Jmenoval se Abdülhamit hodža a dvěma radostmi jeho života byl jeho kůň a jeho manželka, ačkoli by bylo těžké říct, čeho si cenil více. Co se manželky týče, rád citoval příběh o Nasreddinu hodžovi, kterého se zeptali, kdy přijde konec světa, a on odpověděl: „Svět skončí nadvakrát: poprvé, když zemře moje žena, a podruhé, když zemřu sám.“ Nemohu říct, že bych jeho ženu znal, protože nepocházela odsud. Tenkrát ještě zvyk zakazoval třebas se jen poptat po zdraví ženy jiného muže, nebo jeho příbuzných ženského pohlaví, a tudíž o nich nikdo nic nevěděl, pokud mu to dotyčný sám neřekl. Teď se všechno změnilo, a ne vždy k lepšímu. Když dnes ženám nehalí hlavu çarşaf, nemohou se již muži vychloubat v kavárně krásou ošklivé manželky. Tváře křesťanských žen přirozeně odjakživa nehalilo nic, a tak jejich manželé nikdy nedostali příležitost se chvástat a mnohé křesťanské dívky se nikdy neprovdaly.

Ovšem imámův kůň bylo uhrančivě krásné stříbrné zvíře, jemuž Abdülhamit dal jméno Nilüfer a zahrnoval jej velkou péčí. Daroval mu malý mosazný prsní pancíř, který leštil a do něhož byly vyryty verše z Koránu. Zaplétal té klisničce hřívu, svazoval ji zelenými stužkami s drobnými mosaznými zvonečky na koncích a měl pro ni vysoké, bohatě zdobené sedlo, které koupil od yörückých kočovníků, kteří putovali přes Bejské hory. Imám to zvíře myl a hřebelcoval, mazal jej vonnými látkami, aby od něj zapudil hmyz, a často ho vídali, jak koně objímá, s jednou rukou kolem jeho krku mu šeptá do ucha něžnosti a druhou rukou mu hladí sametové chřípí. Následkem toho se kůň choval stejně vrtošivě a neskromně jako čerkeská milenka. Nás ale stejně vždy potěšilo, když jsme na něm viděli imáma cválat, s bílým turbanem obtočeným kolem fezu a s vlajícím zeleným pláštěm. Byl to jezdec hodný našich předků, kteří přišli z východu. Říká se, že muž je nejvíc muž, když sedí v sedle svého koně nebo když si nasedne na svou manželku.

Jak jsem říkal, imám se znenadání objevil ve dveřích, nechal boty tam, kde je nechali všichni ostatní, a vešel do místnosti, energicky a důstojně jako vždycky. „Selâm aleyküm,“ pozdravil nás a my bez přemýšlení sborově odpověděli „Aleyküm selâm“.

Přirozeně přišel z téhož důvodu jako všichni ostatní, tedy proto, že přinesl dar a byl zvědavý na to krásné dítě. Sklonil se a vzal dítě do dlaní, podržel ho vysoko ve vzduchu a studoval jeho rysy, jako by z nich chtěl něco věštit. Nakonec si šťastně oddychl a zarecitoval první verše Koránu, které jsem poznal, protože jsem se je kdysi naučil sám, ačkoli arabsky neumím. Pak Filotheu položil, obrátil ji, zvedl její ručku ke svým rtům a políbil ji. Matka později našla malou karmínovou skvrnku na její pravé ruce, přesně na místě, kde podle ní spočinuly imámovy rty. Jak vidíte, i křesťané považovali imáma za světce. Rozhodně byl trpělivý jako světec, neboť nikdy nezasáhl proti těm sprostým a bezohledným křesťanům, kteří neměli špetku rozumu ani slušnosti, opovržlivě po něm házeli citrónovou kůru a schovávali se, ještě než je stihl poznat. Kdyby chtěl, mohl je dát pověsit, ale on je místo toho trestal tím, že si jich nevšímal. Ve své moudrosti nahlédl, že nejhorším trestem je, když jste pro ostatní neviditelní.

Ještě před odchodem z Charitova domu řekl: „Přeji vám, ať jste s tímto dítětem šťastní,“ a pak vyšel ven, nasedl na svého stříbřitého koně a vyrazil, až za ním barevné stužky vlály a od uzdy se ozývalo cinkání mosazných zvonečků.

„To by mě zajímalo, co viděl,“ pronesl Charitos a já pokrčil rameny. Pomyslel jsem si, že ho třeba napadlo totéž co mě, a sice že každé zrození v sobě nese zárodek smrti.

V přeplněné místnosti začínali lidé vyfukovat z vodních dýmek oblaka kouře a dělat hrozný randál, aby zahnali zlé duchy. Tenhle hluk a kouř jsem vždycky nesnášel, a tak jsem se omluvil Charitovi, lépe řečeno jsem mu musel do ucha zařvat: „Mám práci, musím smísit spoustu jílu, už bych měl jít. Udělám ti džbán na vodu.“ A pak jsem si vzpomněl: „Ale nejdřív přivážu na borovici dva hadříky.“

Tou dobou se už město probudilo a já se musel plahočit nahoru do kopce dlážděnými uličkami, které byly široké sotva pro osla. Jako by to všechno postavili ještě předtím, než vynalezli káru. Kdo ví, kdy se to stalo? Každopádně jsem se musel prodírat mezi ženami, jež na hlavě nosily džbány s vodou, mezi psy, kteří uprostřed toho chaosu drze pospávali na dlažbě, mezi kramáři, obchodníky, žebravými mnichy a řemeslníky a klopýtat přes nohy žebráků, jejichž jediným úkolem v tomto životě bylo vnášet slunce do duší lidí, kteří je almužnami udržovali naživu a tím je podporovali v zahálce. Dlaně natahovali s očima upřenýma k zemi, protože pro nás pro všechny je lepší, když takové dary zůstanou anonymní. Zašel jsem do své hrnčířské dílny a sebral jeden hadřík, jímž jsem vždycky ke konci pracovního dne umýval kruh.

Borovice rostly ve skupince o pěti stromech na půli cesty směřující strání k hraně útesu, poblíž místa, kde se těžil vápenec používaný do malty. Byly to krásné stromy s bohatou kůrou a větvemi, které se vějířovitě rozprostíraly, jako by toužily poskytnout lidem dole co nejvíc stínu. Baví mě čas od času vymýšlet přísloví, a když jsem tenkrát vzhlížel nahoru do větví, napadlo mě tohle: „Člověka, jenž vyhledává stín borovice, poserou holubi.“ Na těch stromech vždycky sedávalo kolem tuctu malých šedých holubů s černým kroužkem na krku, velmi hezkých, ovšem rovněž velmi velkoryse roztrušujících výkaly. Dobré věci se v životě vždycky snoubí s nějakou tou újmou.

Nižší větve byly bohatě ověšené hadříky představujícími přání celého města za mnoho let, a tak bylo pokaždé velmi náročné najít nové místo, kde by se takový cancour dal ještě uvázat. Když se přání splnilo, dotyční si občas pro svůj hadřík přišli, aby ho ještě někdy mohli použít na jiné přání. Podle mě tím však tak trochu dávali na odiv svou ubohost, protože přece není nijak těžké obstarat si nový hadřík.

Tenkrát jsem ještě dokázal mrštně šplhat a dostal jsem se až na vrcholek nejvyšší borovice, kde jsem hadřík uvázal tak, aby se třepetal ve větru jako plamenec na lodním stěžni. Jasné slunce už pěkně připalovalo a z kůry stromu mámilo vůni pryskyřice. Dlaně jsem měl celé černé a zasmolené od větví, které jsem při šplhání svíral. Zlobilo mě to, ale pak jsem si uvědomil, že až zasednu k hrnčířskému kruhu, brzy se to obrousí. Zvedl se větřík a já si přitáhl turban těsně na temeno. Zahlédl jsem děti, jak si hrají ve vodě v troskách chrámu. Bezpochyby mučily žáby.

Chvíli jsem tam zůstal, vyslovil jsem jménem Filothey pár přání a mezitím se kochal pohledem na městečko. Když člověk vidí takové osídlení seshora, obzvláště pokud má hezkou mešitu a kostel, hned se mu připomene, že v uspořádání věcí je něco zázračného. K večeru jsem proto tehdy chodíval na vrcholek útesu, kde země končí a moře začíná, protože v karmínovém světle vrhala zlatá kupole mešity odlesky a s kouřem se ze všech kuchyňských ohňů nesla libá vůně opékaného masa.

Cestou dolů z koruny jsem vzal ženě čtyři holubí vajíčka, každé za jednoho syna, a doufal jsem, že jsou čerstvě snesená.

Když o tom teď přemýšlím, připadá mi pozoruhodné, že se kvůli Filotheji samojediné a už kvůli žádnému jinému miminku ženského pohlaví nadělal takový neskutečný povyk, aspoň co já pamatuju.