Britští spisovatelé posledního století jsou neodolatelně přitahováni Středomořím. Modernisté jako D. H. Lawrence či E. M. Forster zde hledali kontrast ke strnulé ostrovní morálce, jiní, například Muriel Sparková či Barry Unsworth, zde zase objevili klima a způsob života, které jejich tvorbě vyhovovalo více než klima anglické. Pokud lze však některého britského spisovatele označit za výrazně „středomořského“, pak je to beze zbytku Lawrence Durrell (1912–1990).

Lawrence Durrell byl ještě dítětem britského koloniálního systému a v Británii vlastně nikdy pořádně nežil, vyjma krátkého období studií na střední škole. Narodil se v Indii, pak žil na Korfu, válku strávil v Alexandrii, následně pobýval na několika ostrovech ve Středozemním moři, odkud si nakrátko odskočil jako diplomat do Argentiny a Srbska, přičemž zbytek života strávil v Provence.

Podobně jako modernisté i on viděl ve středomořské kultuře protiklad ke zkostnatělé britské morálce a hlavně možnost, jak anglickou kulturu, jejíž byl navzdory svému životnímu osudu produktem a součástí, regenerovat návratem ke kořenům civilizace. A též mu imponoval jistý hédonismus a silné vášně, což pak naplno zúročil ve svých románech. V dopise Henrymu Millerovi z Alexandrie píše: „Sex je tu zajímavý. Šílený, plný násilí, ale rozhodně ne SLABÝ, romantický nebo obskurní, jak to znáš u anglosaských žen.“

Románové dílo Durrella v podstatě sestává ze dvou velkých cyklů: Alexandrijského kvartetu (1957–1960) a Avignonského kvintetu (1974–1985). Obě pozoruhodná díla jsou produktem této uvolněné, ležérní kultury, čemuž odpovídá i jejich ladění: jsou čtivá, zábavná, místy povrchní, avšak v dobrém smyslu slova. Jsou pravým opakem upachtěných próz, jaké v Anglii vycházely ve čtyřicátých a padesátých letech.

Alexandrijský kvartet do češtiny přeložen byl a dočkal se poměrně značného čtenářského úspěchu. Z Avignonského kvintetu, který je sice složitější, ale v mnohém ještě zajímavější, bohužel vyšel v českém překladu pouze první díl Monsieur aneb Kníže temnot. I proto potěší, že z Durrellova díla dostáváme do rukou další knihu, cestopisně laděný text Setkání s mořskou Venuší (1953), který pro BB Art přeložila Simona Mazáčová.

Podobně jako ostatní Durrellovy knihy i tato je pozoruhodně eklektická. Mísí se tu cestopis, biografie, literární historie, kulturní úvahy, přičemž to vše je vykresleno na pozadí místního koloritu. Dozvíme se tak o poválečné situaci na ostrově, autor nás seznámí nejen s nedávnou historií Rhodu, ale i s příběhy z antických válek, dá nám nahlédnout do soukromí svých přátel a v náznacích i do svého života: mihne se tu i druhá Durrellova žena Eve, která byla v mnohém předobrazem Justiny z Alexandrijského kvartetu. Na druhé straně se mnohé dozvíme i o místních legendách, pověrách, zvycích a na závěr nám autor dá i několik rad z lidové lékárničky.

Žánr cestopisu má v anglicky psané literatuře velice silnou tradici, a i když se Durrell jen stěží může měřit s nejlepšími autory tohoto žánru, jako je například Jonathan Raban, přesto jeho kniha zaujme, a to zejména svým nadšením. Durrell píše o krajině, kterou z hloubi duše miluje, a na jeho psaní je to vidět. Navíc pro milovníky Alexandrijského kvartetu bude mít tento text ještě další rozměr, neboť jim ukáže z jiné perspektivy krajinu, jež se o několik let později stala kulisou tohoto slavného románu.