Jedna z u nás doposud neznámých knih slavného romanopisce L. Durrella byla vydána poprvé roku 1953 a přináší autorův popis ostrova Rhodu, kam se uchýlil po skončení 2. světové války z Egypta. Kniha nese podtitul „Průvodce krajinou Rhodosu“, a přestože jde o poněkud starý cestopis, jistě zaujme mnohé příznivce nejen Durrellovy, ale i cest do východního Středomoří. Autor dosti neutříděně vypráví o svém přebývání na ostrově, o svých vesměs anglických přátelích, ale hlavně o ostrově samotném, který byl válkou hodně poničen. Vystřídalo se na něm mnoho okupačních sil, což jen podtrhuje historii ostrova, kterou autor prokládá své téměř deníkové dílko.

Rhodos byl jednou z východních výsep johanitského řádu, předposlední zastávkou západního světa na cestě na Blízký východ. Tím vším je jeho osud poznamenán. Nezapře se Durrellův smysl pro detail a mnohavrstevný text, který nás zvláště v zimním období sladce přenáší do kouzelné slunečné zahrady Dvanáctiostroví, do sladkého dřímání, které nemůže porušit ani poválečná atmosféra pomalé rekonstrukce tohoto řeckého ostrova. Textem se prolínají Durrellova pozorování, popisy přátel, jejich společné dialogy se vsuvkami o historii ostrova, jeho přírodě, obyvatelích.

Zvláště u této knihy je patrná příbuznost psaní L. Durrella a knihy Kolos z Marussi H. Millera. Ne nadarmo se oba spisovatelé ovlivňovali a Durrell získal Millera pro Řecko a cesty po něm. Jde o jakýsi druh novodobého poválečného filhelénismu, který však bere v potaz rozdílnost novodobých Řeků a neklade na ně příliš vysoké nároky, jak tomu bylo u milovníků antiky 19. stol., kteří byli znechuceni, když řečtí venkované nedovedli citovat Homéra a naprosto je nezajímala archeologie.

Škoda, že si překladatelka (popř. redaktor či jazykový korektor) nedala větší práci s přepisem zvláště řeckých jmen a reálií, která se v angličtině přepisují jinak než v češtině, a i když je z textu cítit snaha po jednotném skloňování jmen starořeckých i novořeckých, vyčnívá z textu nejistota, kterou nelze přehlédnout. (Jen namátkou: Kaló taxídi! neznamená Šťastnou plavbu!, ale obecně Šťastnou cestu!, Heraclides apod. netřeba psát poangličtělé s -c-, ale s -k- (jako Héraklés), kapheneion by bylo lépe přepsat jako kafenion, neboť čeština má stejně jako řečtina -f-, název Khalki je správně Chalki (viz Chalkidiki), nejednota panuje i v celkem známých slovech – jednou je loukoumades jindy loucoumades, přestože existuje český ekvivalent lukum, 5. pád některých jmen je vyloženě pomatený – vedle sebe najdeme Pavlosi! Spiro!, kde tvar Pavlosi je vysloveně špatný, neboť právě u tohoto jména se české i řecké zvolání shodují: Pavle!, popř. mohla překladatelka použít jednotné formy pro obě jména: Pavlosi, Spirosi! atd., o nejednotě ve skloňování názvů ostrovů ani nemluvě.)

Bohužel, jako u většiny knih s řeckou tematikou, ale překládaných z jiného jazyka, je znát nedostatečná znalost balkánského a středomořského prostředí a neochota se buď zeptat znalce nebo předpoklad, že je to českému čtenáři jedno. Trpí tím velké množství současných překladů, zvláště klasických děl.