Když v roce 1979 vyšly v New Yorku Paměti Dmitrije Šostakoviče, jak je zaznamenal muzikolog Solomon Volkov, okamžitě se objevilo množství hlasů zpochybňujících jejich věrohodnost. Někteří tvrdili, že Svědectví je – eufemisticky řečeno – text apokryfní; jiní podezírali Volkova, že skladateli svévolně připisuje myšlenky a věty, které ve skutečnosti nikdy neřekl a ani říct nemohl. Spor je živý dodnes a se zvyšujícím se zájmem o Šostakovičovo dílo v řadách historiků a muzikologů je otázka pravosti Pamětí vždy příležitostí k ostrému vymezení se vůči nim. Šostakovič je tak jedněmi hodnocen a interpretován jako břitký ironik, oběť ideologizovaného vidění umění socialistického realismu a mnohdy dokonce uctíván coby bezmála disident. V této souvislosti bývá zmiňována zejména symfonická tvorba – 5. (1937), 10. (1953) či 13. (1962) a problémy, lépe řečeno profesní likvidace Šostakoviče po odsuzující reakci na operu Lady Macbeth Mcenského újezdu v neblaze proslulém článku Chaos místo hudby, otištěném v Pravdě (1936)

Druhými je naopak vnímán jako značně rozporná osobnost, jež neváhala vytvořit celou řadu prorežimně orientovaných a v tomto smyslu také řemeslně vykalkulovaných a tudíž umělecky značně sporných děl jako revoluční symfonii Rok 1917 (1961), kantátu Nad naší vlastí slunce září (1952), apoteózu Stalinovy zemědělské politiky Píseň o lesích (1949) nebo hudbu k propagandistickým filmům jako Pád Berlína (1950). Nejedna výčitka pak také směřuje k skladatelovu angažmá v KSSS a Svazu sovětských skladatelů.

Paměti sepsané Volkovem berou argumenty jedněm i druhým. Odhalují Šostakoviče coby unaveného, leč rozhořčeného umělce-génia, který zná a uznává mnohé své chyby, a současně nepřestává trvat na svých zásadách; zmiňuji např. tezi o neopravitelnosti uměleckého opusu, s níž odmítal měnit své skladby na příkaz Strany: „jsou-li v díle nějaké chyby, napravím je v díle příštím“.

Šostakovič ve svých Pamětech také vyvrací některé zažité interpretace svých skladeb. Kupříkladu kategoricky odmítá označení Sedmé symfonie (1941), zvané Leningradská jako symfonie válečné. („Nejde v ní o blokádu. Jde o Leningrad, který zničil Stalin. A Hitler mu zasadil poslední ránu.“) Celým textem se prolíná odpor k jakékoli formě totality, od jejích nejbrutálnějších podob až po drobné diktáty a šikany bezejmenných úředníčků Strany. Občanská statečnost a svoboda, to je ústřední šostakovičovské téma.

Značná část knihy je věnována skladatelovým inspiračním zdrojům, obšírně popisuje zejména svůj blízký vztah k Musorgskému a svému učiteli na petrohradské konzervatoři Glazunovovi. Nezdráhá se přiřazovat konkrétní události ke konkrétním lidem, což leckoho v sovětských uměleckých kruzích muselo zákonitě pobouřit, především mluví-li velmi otevřeně o zbabělosti, intrikánství, prospěchářství a šplhounství, nebo když odhaluje případy nestydatého epigonství.

Ze vzpomínek vychází Šostakovič jako geniální umělec (o své genialitě byl přesvědčen a nikdy se jí netajil), který se právě kvůli své výjimečnosti stal jakýmsi rukojmím sovětského režimu. Na jedné straně se jím Strana potřebovala před Západem chlubit a vystavovat jej jako zářný příklad sovětského umělce, na druhé straně chtěla ovlivňovat, ba dokonce určovat, v čem má umělcova genialita spočívat, a hlavně, jak se má projevovat. A toto paradoxní postavení Šostakovičovi současně ničilo i zachraňovalo život. Osud skladatele navíc potvrzuje, jak děsivý byl osobní vliv Stalina na životy tisíců jednotlivých konkrétních lidí, přičemž případy umělců jsou asi nejzřetelnější.

Spor o autenticitu Šostakovičových Pamětí dostal novou dimenzi poté, co se k nim vyjádřili lidé, kteří jej znali důvěrně – potomci Maxim a Galina, Mstislav Rostropovič, Galina Višněvská nebo Vladimír Aškenazy (v doslovu pro české vydání) svorně ujišťují, že je-li někde vykreslen skutečný Šostakovič, je to právě v textu Svědectví. České vydání knihy je proto bezpochyby významným a důležitým edičním počinem. V rámci šostakovičovské literatury v češtině se totiž jedná o první opus, který skladatele nelíčí jako vzorného umělce socialistického realismu, přesvědčeného komunistu a funkcionáře Svazu sovětských skladatelů, nýbrž představuje umělce-génia žijícího a hlavně tvořícího v podmínkách snad nejzrůdnějšího totalitního systému. Doufejme, že na Svědectví brzy naváže vydání některé z aktuálních šostakovičovských monografií s podrobnější muzikologickou analýzou.