Malá a sličná knížečka přináší překlad 45 drobných příběhů, které se zachovaly jako dílo autora známého pod pseudonymem Palaifatos (Ten, který vypráví staré příběhy), a 7 byzantských přídavků k Palaifatovým Neuvěřitelným příběhům. Tyto texty jsou doplněny jakýmsi komentářem, v němž překladatelka  podle svých slov předkládá verze jednotlivých bájí tak, jak je „asi znali Palaifatovi součastníci“, tedy pravděpodobně lidé žijící ve 4. stol. př.n.l. To vše doplňuje bibliografický oddíl a jmenný rejstřík.

Je půvabné, jak se zájem překladatelů i čtenářů přesouvá od klasického kánonu ke spisům ležícím za jeho hranicemi, často k dílům, která jsou považována za příkladně špatná, ale přinášejí v sobě vůni dříve nedostupného nebo přímo zakázaného ovoce. Palaifatovo přivádění příběhů na správnou míru by jistě bylo i před léty našlo milost v očích strážců tradic i dohlížitelů nad marxistickým pojetím antického starověku právě pro svou racionálnost, ale autor nebyl prostě vyvolán jménem. Myslím, že své čtenáře najde i dnes, ačkoli ti jsou právě posedlí po pravém opaku a preferují iracionálno. Naštěstí  budou mít „pravdivé“ historky pro čtenáře kouzlo nechtěného a jistě nezamýšlený komický účinek. V tom jistě pomáhá i překlad, protože překladatelka autora respektuje a nepokouší se ho vylepšovat.

Úvod Ireny Radové zůstává striktně na půdě antické kultury, takže pojednává jen o dvou směrech interpretace mýtů – alegorickém (personifikovaným jménem Métrodóra z Lampsaku) a euhémeristickém. Palaifatos tu dostává své čestné místo jako předchůdce Euhémera, jehož dílu Posvátný zápis, kombinujícím  racionální výklad mýtů s utopií a cestopisem, bychom asi dali přednost. Kdyby se ovšem byl dochoval…

Malý rozsah úvodu zřejmě nedával možnosti k serióznějšímu pojednání o mýtu. Nicméně je trošku překvapující, že v bibliografii odkazuje autorka  k dějinám řecké literatury (Lesky, Canfora), v nichž nacházíme o Palafaitovi (a konec konců u Euhémerovi) sotva pár řádek, k řadě velmi speciálních prací, ale nejsou tu žádné podstatnější práce o mýtu  (zkrátka ani Otto, ani Kerényi, abych uvedla zástupce). Jsem proto trochu na rozpacích, jak přijmout komentář, který  rekonstruuje „tradiční znění bájí“ -  a tedy paradoxně uvádí zpátky na pravou míru Palaifata, aniž bere v úvahu proměny mýtických příběhů v čase.