(Åkerblom zívne a vrhne se na postel. Vogler vyndá tenkou knížečku v červených deskách a pohrouží se do ní. Ticho.)
ÅKERBLOM: Omluvte mou nezdvořilost, ale trpím závratěmi a únavou ze svých léků: TANTOXINU, VERONALU, DYPTERONALU, BROMU, FASALODYLU, AFGANISTÁNU, INZULINU, KAPASIDOLONU. Promiňte, že se ptám, ale co to čtete?
VOGLER: Zpověď hraběnky Mitzi, Vídeň 1909.
ÅKERBLOM: (Se zavřenýma očima.) Ach, povídejte.
VOGLER: Velmi rád, pane inženýre! Ta dívka se tedy jmenovala Mitzi Veithová a narodila se roku 1884 na jednom z vídeňských předměstí. V letech 1904 až 1908 byla v celém městě nejžádanějším – abych tak řekl – předmětem rozkoše. Byla nemanželským dítětem služky, zaměstnané v nejlepší měšťanské rodině. Mitzina matka se později provdala za jistého pana Marcella Veitha a jejímu dítěti se dostalo legitimity. Pan Veith neměl žádné povolání, ale vydával se za římského hraběte. Ve věku čtrnácti let tedy malá "hraběnka" za asistence nevlastního otce vstoupila do divadelního života města, aby se stala herečkou, jenomže pro zamýšlené povolání jí chybělo nadání i peníze. Byla to, to jsem možná zapomněl zmínit, pozoruhodně hezká dívka – kráska z vídeňského předměstí. Nevlastní otec, talentovaně dál hrající svou roli hraběte, toto ještě ani ne patnáctileté děvče uvedl do nepředstavitelně zkažených aristokratických kruhů, které ovládaly divadla, domy, ulice, restaurace a kavárny kolem Hofburgu-Kärtnerringu-Schottenringu a Ringu des 12 Novembre a pochopitelně také Císařskou operu. Malá Mitzi začala hned živit rodiče, přičemž si vedla podrobnou pokladní knihu, kde si zaznamenávala zákazníky, ale i jejich libůstky. Během jednoho roku se stala živě diskutovanou osobou, mluvilo se o tom, že "dělá všechno až na jednu speciální věc". Co by tou věcí mohlo být, nebylo nikdy řečeno. Na konci podzimu roku 1908 sama ukončila svůj mladý život. Zanechala po sobě malý deníček a ten její otec prodal jednomu otrlému nakladateli. (Zamává knížkou.) Z poznámek v jejím deníku vyšlo najevo, že to ubohé dítě neustále trápila úzkost a nesnesitelná nuda. Příčinou její zoufalé sebevraždy byla hlavně její vášnivá, ale neopětovaná láska k chudému studentovi teologie. Když byla podrobena pitvě, zjistilo se, že je dosud panna. Vy spíte, pane inženýre?
ÅKERBLOM: Ano. Ale každopádně vás velmi dobře slyším.
VOGLER: "Spím, ale poslouchám." Výborně! Říkal jsem vám, že moje žena je hluchoněmá? Ale umí dobře číst ze rtů. Doufám, že se s ní někdy setkáte. Moje žena je nesmírně zámožná, žiji z jejího bohatství. O čem jsme to mluvili?
ÅKERBLOM: Asi o tom, o čem jsme mluvili.
VOGLER: Stává se, že se setkám se Swedenborgem, vypráví mi o andělech a jejich nesmírné kráse. V andělech se odráží Boží tvář a Swedenborg se na mě dívá usměvavýma očima a říká: "Věřte mi, profesore, já jsem je viděl." A to pak dostanu odvahu vydat se do záhadných světů, do světů za jinými světy, a v mém univerzu se odráží věčnost. A zatímco cestuji, sílí ve mně poznání, že já, Osvald Vogler, mohu kdykoli spatřit Hospodina jako v zrcadle!
ÅKERBLOM: (Se zavřenýma očima.) A jak vypadá?
VOGLER: Aha. Ne. Konečné zjevení mi ještě nebylo dopřáno, ale ta chvíle už není daleko. Takto praví Swedenborg: "Čteme, že člověk byl stvořen k obrazu Božímu, aby se Mu podobal. 'Obrazem Božím' se tu myslí Boží moudrost a 'podobou' je míněna Boží láska."
ÅKERBLOM: Ale jak vypadá?
VOGLER: Je mým obrazem nebo já jeho obrazem.
ÅKERBLOM: (Opatrně.) Nejste náhodou Bůh vy sám?
VOGLER: To by mě nepřekvapilo. (Chytne se za hlavu.)
ÅKERBLOM: Takové podezření vás musí – abych tak řekl – tížit.
VOGLER: Moje nejistota může samozřejmě být sžíravá, ale hned za rohem čeká jistota. Jak jsem již podotkl: zjevení mi ještě nebylo dopřáno, ale ten okamžik je už blízko.