Kniha norské novinářky Åsne Seierstadové Knihkupec v Kábulu vzbudila v roce 2002 nadšené reakce čtenářů i literárních kritiků. Dva roky po jejím vydání přichází opožděná vlna pochybností o její pravdivosti. Stejně jako situace v Afghánistánu, kde se kniha odehrává, jsou osudy této zprvu vysoce oceňované knihy velmi spletité.

Novinářka a spisovatelka Åsne Seierstadová (nar. 1970) vystudovala ruštinu, španělštinu a filozofii. Několik let působila jako zahraniční korespondentka v Rusku (1993-1996) a v Číně (1998). Na konci devadesátých let pracovala pro norskou televizní stanici NRK, kde na sebe upozornila především reportážemi o válce v Kosovu. Po teroristických útocích na New York 11. září 2001 se Seierstadová začala zajímat především o situaci v Afghánistánu a Iráku.

Seierstadová zatím knižně vydala tři tituly, první knihou byly reportáže ze Srbska pod názvem Med ryggen mot verden. Portretter fra Serbia. (Zády ke světu. Obrazy ze Srbska, 2000) a autorčinou zatím poslední knihou jsou reportáže z Bagdádu Hundre og én dag (Sto a jeden den, 2003).

Jejím bezesporu nejslavnějším titulem je kniha Bokhandleren i Kabul (Knihkupec v Kábulu, 2002), která vyšla na konci minulého roku v českém překladu. Válečná reportérka Seierstadová byla jedním z prvních západních novinářů, kteří přijeli do Kábulu poté, co představitelé hnutí Tálibán opustili afghánské hlavní město. Brzy po svém příjezdu se seznámila se vzdělaným afghánským knihkupcem, v jehož rodině strávila čtyři měsíce. Knihkupcova početná jedenáctičlenná rodina se stala východiskem knihy, jejíž podtitul česká překladatelka přeložila jako Příběhy ze života, doslovný překlad norského originálu „Et familiedrama“ je však rodinné příběhy.

Od prvních řádků knihy je patrné, že Seierstadová chce ukázat jiný obraz Afghánistánu, než jaký západnímu světu prezentovala média po jedenáctém září 2001. Politická situace je pouze pozadím osudů jednotlivých členů knihkupcovy rodiny. Kromě každodenních rituálů rodinného života jsou čtenářsky nejatraktivnější pasáže líčící vztahy mužů a žen. Podrobně jsou popsány námluvy, jednání o finančních podmínkách sňatku a samotná svatba. Je však nutné podotknout, že knihkupcova rodina není průměrnou rodinou reprezentující afghánskou společnost jako takovou, protože je to rodina poměrně bohatá a vzdělaná.

Svět, který čtenáři kniha otvírá, je světem ponížení a utlačování. Nejvíce prostoru je v knize věnováno ženám. Hlasy knihkupcových manželek a dcer zahalených do tradičních burek promlouvají o nelehkém osudu afghánských žen, které marně touží po vzdělaní, smysluplné práci a svobodném životě. Ani po pádu Tálibánu se neprolomila zeď tradičních předsudků, ženy musí chodit zahaleny, na veřejnosti se nesmí objevit bez doprovodu, nemají právo rozhodovat o vlastní budoucnosti, zaměstnání, a samozřejmě ani o životním partnerovi.

Utlačování však v knize vyvstává jako obecný rys afgánské společnosti. Knihkupec není tyranem jen ve vztahu ke svým manželkám a dcerám, ale i synům, kterým brání ve vzdělání a od útlého věku je nutí pracovat v rodinném podniku. Z pozice své moci a bohatství se stejně despoticky chová i ke společensky níže postaveným lidem. Vzdělaný knihkupec je typický mužský představitel své kultury, jejíž pravidla nechce v žádném případě měnit.

Když kniha v roce 2002 vyšla, vzbudila jednohlasné nadšení a ovace. Jediný z kritiků se nepozastavil nad otázkami, které si položí každý pozornější čtenář. Tyto otázky vzbudil až samotný knihkupec, občanským jménem Shah Muhammad Rais, když v roce 2003 přijel do Norska. Rais obvinil autorku, že v knize podala lživý obraz jeho rodiny a zneužila jeho pohostinnosti, a dokonce se rozhodl, že ji zažaluje. Když o několik měsíců později vyšel Knihkupec v Kábulu v afghánském překladu, Rais prohlásil, že život celé jeho rodiny je ohrožen, protože jisté pasáže knihy by v jeho rodné zemi mohly vyvolat pobouření a touhu po pomstě. Rais se proto rozhodl odjet do Norska, kde chtěl napsat svou verzi Knihkupce v Kábulu. V tomto záměru mu však zabránilo norské ministerstvo zahraničí, které mu neudělilo turistické vízum s odůvodněním, že by Rais zažádal v Norsku o azyl. Přístup norských úřadů vzbudil pobouření a poprvé se začalo spekulovat o pravdivosti knihy. V tomto bodě celá aféra kolem knihy prozatím končí, Raisovi nebylo opětovně uděleno vízum a záležitost utichla.

Vraťme se však k oněm sporným otázkám. Nejproblematičtějším aspektem knihy je postava samotné novinářky. Kromě předmluvy a závěru se Seierstadová zcela upozaďuje, nevyjadřuje své názory, ani dění nijak nekomentuje. Kniha ale přesto nepůsobí jako autentický záznam zážitků, přítomnost novinářky je citelným filtrem, přes který jsou všechny události vyprávěny. Tento filtr je však velmi neprůhledný. Kniha neukazuje jasně, zda se Seierstadová zapojila do chodu rodiny, či byla pouhým pozorovatelem. V předmluvě autorka sice píše, že žila a spala v jedné místnosti s ženami. Na druhou stranu je z textu patrné, že měla přístup i do světa mužů, kam je afghánským ženám vstup zakázán. V knize nenajdeme ani zmínku o tom, jak afghánské ženy Seierstadovou přijaly. Braly ji jako přítelkyni, nebo sokyni? Měly k ní důvěru? Měly vůbec důvod se jí svěřovat? Za stejně zásadní považuji otázku, jak Seierstadová s ženami i muži komunikovala. V textu se nikde nedozvíme, zda znala místní jazyk, nebo měla tlumočníka. Z tohoto důvodu je velmi těžké posoudit, do jaké míry jsou přímé řeči postav autentické.

Nejasná hranice mezi beletrií a dokumentem dává autorce až příliš prostoru pro možnou manipulaci s pravdivostí látky. Knihkupec v Kábulu je jistě dobře napsaná kniha, která poskytuje evropskému čtenáři vhled do zcela odlišné kultury. Zároveň je však kniha příkladem toho, že podobné polodokumenty je třeba číst kritickýma očima.