Nový, v pořadí druhý román Savion Liebrechtové nazvaný Tatínkovy ženy měl být původně pouze povídkou. Autorka však sama přiznává, že v určité fázi příběhu o otci a jeho synu si začala klást otázku, jakou roli v celé zápletce hraje matka, protože je-li dítě, musí někde nutně být i matka. Výsledkem těchto úvah je román, který vypráví nejen o spisovateli hledajícím téma pro svou další knihu, ale obecně i o vztazích otců a synů, traumatech z dětství a propojení života s literární tvorbou.

Hlavní hrdina, editor jistých newyorských novin Meir se nemůže pohnout z místa. Jeho první kniha, která vyšla již před třemi lety, se stala bestsellerem a dokonce byla i zfilmována, ale od té doby Meirova autorská představivost spí, a tak se zoufalý spisovatel neustále a na všech možných i nemožných místech pídí po námětu, který by bylo možno zpracovat. Potuluje se po ulicích a kavárnách a jeho jediným cílem je lapat a nasávat příběhy jiných. Až se mu jednoho dne ozve matka, za níž byl v sedmi letech poslán, opustil tehdy svého otce a odešel z Izraele do Ameriky. Matka ho teď prosí, aby za ní zašel.

Při rozhovoru s matkou vychází najevo, že otec, o kterém byl Meir přesvědčen, že již dávno zemřel, stále žije a bydlí v Tel Avivu. Je starý a nemocný, oslabený dlouhým pobytem ve vězení, a přeje si se synem mluvit. Meir v této šokující zprávě vidí nejen možnost opět se vidět s otcem, ale i naději, že objevení dlouho hledané zápletky jeho nové knihy je téměř na dosah ruky.

Meir se tak vydává na cestu ke svému vlastnímu já, ta ovšem vede i do Izraele roku 1990, měsíc před teroristickými útoky, a je také poutí do zapomenuté říše dětství a návratem k psaní. Matčina zpráva v něm probudí dávné vzpomínky, najednou se začnou vynořovat obrazy z dětství i útržky nejrůznějších debat. Ze dvou zásadních rozhovorů vedených s matkou i otcem si skládá mozaiku událostí z vlastního, z paměti vytěsněného dětství. Není to ovšem úkol jednoduchý, poněvadž otec i matka podávají tentýž příběh značně odlišně a navíc se občas naprosto odchylují od jeho vlastních vzpomínek. Meir tak není tím, kdo by se stavěl na stranu jednoho z rodičů, ale vede svůj vlastní boj, sám sobě vypráví příběh, který ovšem může být od toho skutečně prožitého na hony vzdálen.

Kniha je rozdělena do čtyř částí, přičemž každá se odehrává na jiném místě a v jiné době. Podává životní příběh nejen stagnujícího spisovatele Meira, ale i trampoty Meirova otce, jehož jediným talentem bylo umění okouzlovat ženy a který strávil celých osmnáct let ve vězení za vraždu jedné ze svých četných milenek, matčiny strasti samozřejmě nevyjímaje.

Ve svém posledním románu, který je povětšinou napsán v er-formě, užívá Liebrechtová i grafického rozlišení. Každému typu promluvy totiž přiděluje zvláštní font, čtenář se tak postupně setkává se čtyřmi typy písma, které odpovídají Meirovým monologům či dialogům, vzpomínkám, pokusům o psaní a zvláštnímu hlasu (není zcela jasné jde-li o další Meirovu myšlenkovou či verbální aktivitu anebo o projev nějaké další osoby), který celý příběh podává z odlišného úhlu pohledu. Různé „hlasy“ hlavního hrdiny, které jsou v podstatě hlasem jediným, umožňují autorce odkrývat různé roviny vědomí a porozumění. Dalo by se říci, že v podstatě jde o jakousi reflexi možného způsobu vzniku literárního díla a současně i toho, jakými cestami se ubírá lidská paměť, moci zapomnění a síly rozvzpomínání.