V dubnu 2005 zahájil deník NRC Handelsblad rubriku Leesclub. Cílem prvního ročníku bylo připomenout klasická díla nizozemské literatury. Každý týden vyšla k dané knize recenze některého předního kritika, v níž často bezprostředně reagoval na svého předchůdce. Vznikla tak zajímavá konfrontace odlišných pohledů na stejnou knihu - nejen v závislosti na osobnosti recenzenta, ale i na době. Dnešní ohlas se samozřejmě mnohdy liší od odezvy v době vzniku. Souběžně skýtá list na svých webových stránkách prostor ke čtenářské debatě. Prvním titulem byl román Willema Frederika Hermanse Ik heb altijd gelijk (Já mám vždycky pravdu), následovala díla dalších klasiků, jako je Louis Couperus, Harry Mulisch, Edgar du Perron, Hella Haasseová, Simon Vestdijk atd.

Čtenářský klub je v Nizozemsku poměrně běžný jev: skupina čtenářů si určuje společnou četbu a pravidelně se schází, aby si o přečtených knihách pohovořila. Nápad se zrodil v 70. letech v Nizozemském svazu venkovských žen. Členky narážely na to, že jejich děti začaly číst šokující knihy tehdejších literárních hvězd Jana Wolkerse nebo Gerarda Reve. Starostlivé matky se o této literatuře chtěly dozvědět víc. Tak začaly vznikat ve spolupráci s místními knihovnami první čtenářské kluby. První krajská nadace literárních klubů byla založena v severní provincii Drenthe, kde je dnes na 250 oficiálně evidovaných klubů. Do nadace se brzy zapojily i sousední provincie Groningen a Overijssel. Společná komise vybírá čtyři knihy ročně a sestavuje k nim průvodní dokumentaci. Tyto severní kraje si udržely primát, ale okénko tipů pro čtenářské kluby najdeme často i na webových stránkách knihoven v jiných částech země. Pro potřeby klubů vychází v Nizozemsku také časopis Boek-delen.

Asi 90 procent členů tvoří ženy. Přesto mají kluby rozličný charakter – někde je zřetelná vůdčí osobnost (často holandštinář), která usměrňuje výběr titulů i průběh diskuse, jinde jde o spontánně vzniklou (a neregistrovanou) skupinku – třeba bývalých spolužáků z vysoké školy, kteří tak mají kromě sdílené čtenářské vášně záminku jednou za šest týdnů se sejít. Tato varianta bez vnitřní hierarchie má tu výhodu, že se členové většinou vyjadřují volněji, bez zábran. Nejde tu o odbornou literární analýzu, ale o možnost podělit se o své čtenářské zážitky.

Spojení se svazem venkovských žen dlouho působilo, že kluby nebyly příliš přitažlivé – měly pověst spolků určených hlavně starším ženám, aby se na statku nenudily a přišly trochu mezi lidi, také sortiment probíraných knih tíhnul k ženským románkům. V poslední době se situace mění. Celkový počet klubů v Nizozemsku se odhaduje na pět tisíc. Převaha žen trvá, ale věkový průměr klesá, kdežto úroveň dosaženého vzdělání a zaměstnanosti stoupá. Kluby zakládají na jedné straně mladé pracující ženy, které si tak chtějí pojistit, že přes každodenní shon sáhnou pravidelně po knize, na druhé straně čtenáři, kteří svou zálibu celá léta zanedbávali a po odchodu do důchodu se k ní chtějí vrátit, aby dohnali, co zameškali. Z žebříčků nejpopulárnějších autorů vyplývá, že se tyto nové kluby zaměřují na náročnější knihy. Část z nich využívá internetu.

Na tento vývoj navazuje známé amsterodamské nakladatelství Querido a připravuje vydání „průvodce pro čtenářské kluby“ s recenzemi padesáti románů z Nizozemska a Vlámska, které vyšly v uplynulých letech. Vedle toho chystá zvláštní edici pro čtenářské kluby, v níž budou znovu vycházet známé romány, doplněné doslovem s faktickou informací o knize (např.: „Je to autobiografický román“) a seznamem otázek k rozvinutí diskuse („Čeho chtěl autor napsáním této knihy dosáhnout?“).

Čtenářské kluby navazují na rozvinutou nizozemskou tradici spolkového života a fenomén „kroužků“, což je způsob, jak neztratit kontakt s určitým okruhem lidí (např. bývalými spolužáky, bývalými spolupracovníky apod.). Spočívá v tom, že se taková skupina lidí pravidelně schází např. ke společné večeři v restauraci (pak jde o „eetgroep“, tedy jídelní kroužek) nebo k rozhovoru na dané téma (tedy např. matky dětí navštěvujících stejnou školku/školu založí „praatgroep“, tedy diskusní kroužek, kde probírají třeba výchovné problémy spjaté s věkem jejich dětí apod.). Nám by se pitvání knihy podle předepsané osnovy asi příčilo. Prostor ke sdílení čtenářských zážitků skýtá např. iliteratura - jen je škoda, že se této možnosti nevyužívá víc.