Salman Rushdie vyrůstal v rodině, kde bylo zvykem líbat knihy a chléb. Kdykoli někdo doma upustil knihu nebo trojúhelníkový, máslem pomazaný krajíček kvašeného chleba, musel upuštěný předmět zvednout a na omluvu jej políbit. Salman Rushdie nebyl v dětství příliš šikovný, upouštěl kde co, a proto líbal chléb a knihy neobvykle často.

A líbal všechny knihy bez rozdílu, nejenom knihy svaté, jak se to dělávalo v jiných indických rodinách. Líbal slovníky, atlasy, laciné románky i seriály comics. Dokonce připouští, že by políbil i telefonní seznam, kdyby mu náhodou vypadl z ruky.

Toto vše a mnoho dalších věcí zmiňuje Salman Rushdie v eseji Což nic není svaté? (Is Nothing Sacred?), který za něj 6. února 1990 přečetl Harold Pinter. Salman Rushdie se tou dobou již musel skrývat, protože nad ním byl islámským fundamentalistickým vůdcem vynesen rozsudek smrti.

*

Chléb a knihy. Rituál líbání. Akt posvátné úcty k něčemu, co živí tělo, a k něčemu, co živí duši. Posvátná úcta se však u Rushdieho vždy mísí s jistou komičností, ba profánností. Líbat svaté knihy, prosím, ale líbat seriály comics a telefonní seznamy? Není sama všeobsáhlost Rushdieho lásky ke knihám tak trochu travestií?

Nejsou snad travestie a blasfémie podstatným rysem každé Rushdieho knihy, nejen Satanských veršů?

*

Blasfémie a víra spolu vždy úzce souvisejí. Jung pronikavým způsobem rozpoznal v Joyceových blasfémiích, v jeho jazyce kloaky, religiózní impuls. A T. S. Eliot v eseji o Baudelairovi napsal, že „opravdové rouhání, je-li míněno vážně a nestane-li se pouze prázdným slovem, je produktem částečné víry a je stejně nedostupné úplnému ateistovi jako dokonalému křesťanovi.“

James Joyce nebyl ani ateista, ani dokonalý křesťan a své rouhačství myslel velice vážně. Bylo produktem oné částečné víry, jíž může být schopen Ir, který, ač odešel z Irska, zůstal Irem, a katolík, který, ač se zřekl víry, zůstal katolíkem.

Rouhačství Salmana Rushdieho je produktem částečné víry, jíž může být schopen Ind, který, ač odešel z Indie, zůstal Indem, a nábožensky cítící člověk, který, ač nikdy nepřijal žádné náboženské dogma, zůlstal religiózním člověkem.

*

V téže síni, v níž Harold Pinter četl v únoru 1990 Rushdieho esej Což nic není svaté?, hovořil koncem šedesátých let Arthur Koestler o totemizaci jazyka. Jedním z jeho posluchačů byl Salman Rushdie. Koestler hájil tezi, že jazyk, nikoli snaha získat území, je hlavní příčinou agrese. Jakmile jazyk dosáhne úrovně, kdy je schopen vytvářet abstraktní pojmy, získává schopnost totemizace a celé národy pak jdou do války hájit své totemy. Aby podpořil svou tezi, uvedl Koestler příklad dvou kmenů severojaponských opic, žijících v lese poblíž nějaké říčky. Jeden kmen opic si vyvinul zvyk banány před jídlem mýt, zatímco opice z druhé skupiny pojídaly banány suché a nemyté. Přes tento rozdíl v chování žily spolu oba kmeny opic v míru a pohodě, a to právě proto, tvrdil Koestler, že jejich primitivní jazyk jim neumožňoval totemizovat ani akt mytí banánů, ani akt pojídání banánů suchých a nemytých. Kdyby tyto opice disponovaly vyspělejším jazykem, mohly by se ze suchých a mokrých banánů stát posvátné předměty, způsob jejich konzumace pak náboženským rituálem, a než by se nadály, ocitly by se takové jazykově a intelektuálně kultivované opice ve svaté válce.

*

14. ledna 1989 byly výtisky Rushdieho knihy Satanské verše spáleny v severoanglickém městě Bradfordu, v němž žije silná pákistánská menšina. Líbání knih, pálení knih. Kulturní obřady konce dvacátého století?

*

„Přece víte, že ten Bruno byl strašlivý kacíř,“ říká otec Artifoni Štěpánovi Dedalovi v Joyceově románu Štěpán hrdina. „Ano,“ odpoví mu Štěpán, „a byl strašlivě upálen.“

*

Jedním z nejzajímavějších aspektů eseje Což nic není svaté? je, že Rushdie v něm nemluví jenom sám za sebe, ale bezděčně předvádí a analyzuje duchovní, kulturní i politické drama konce dvacátého století, doby, které se, ať již právem či neprávem, říká postmoderní. Salman Rushdie je jedním ze světově známých autorů, kteří slova „postmodernismus“ vědomě používají a pokládají se za postmodernisty. Cituje v eseji Lyotarda, Rortyho a Foucaulta a celý jeho esej se stává vyjádřením postmoderního myšlení a cítění a manifestem kulturního pluralismu.

*

Zatímco ještě v padesátých letech mohl například Kingsley Amis hájit britskou ostrovní izolaci a takzvané „malé angličanství“ (little Englandism), to jest názor, že Anglie patří Angličanům, a vše, co přichází zvenčí, je cizí, nevítané a zbytečné, kulturní pluralismus současné doby vede k postoji právě opačnému a lze ho pokládat za jev nejen postmoderní, ale v britském kontextu také postkoloniální.

Nová situace současné britské prózy značně komplikuje otázku literární národnosti. Velká většina současných nebritských představitelů britské literatury – patří k nim Kazuo Ishiguro (narozen v Japonsku), Timothy Mo (narozen v Hongkongu), Abdulrasah Gurnak (narozen v Zanzibaru) a mnozí jiní – má britský pas a britské vzdělání, žije v Británii, hovoří a píše anglicky, ale zároveň v sobě mají svou kulturu domácí a jejich jazykem často probleskávají kadence jejich mateřských jazyků.

*

Salman Rushdie se narodil v Bombaji v červnu 1947. Protagonista a vyprávěč románu Děti půlnoci Salím Sináí se narodil v Bombaji v srpnu 1947. Anglický román se zrodil v osmnáctém století a za jeho otce bývá všeobecně pokládán Daniel Defoe – o matce se doposud nic bližšího neví.

*

„Narodil jsem se roku 1632 ve městě Yorku v dobré rodině, která však odtud nepocházela, můj otec, rodák z Brém, se usadil nejprve v Hullu. Obchodováním se vzmohl natolik, že později zanechal své živnosti a přesídlil do Yorku, kde se oženil s mou matkou, dcerou z tamější velmi vážené rodiny Robinsonů, od nichž jsem zdědil jméno Robinson Kreutznaer.“

Těmito slovy začíná román Daniela Defoea Robinson Crusoe a jistě není náhodné, že u kolébky anglického realistického románu osmnáctého století stojí věcné konstatování týkající se narození hlavního hrdiny.

Román se skutečně zrodil jako příběh o člověku a každý lidský životaběh skutečně začíná narozením.

*

Román Salmana Rushdieho Děti půlnoci (Midnight´s Childern,1981) začíná, jak se sluší a patří, také narozením: „Narodil jsem se v Bombaji... za onoho času. Ne, to nepůjde, tomu datu se nemohu vyhnout: narodil jsem se 15. srpna 1947 na soukromé porodnické klinice doktora Narlíkara. Ráno, nebo večer? Doba je také důležitá. Tak tedy: v noci. Ne, musím být mnohem... Ve skutečnosti s úderem půlnoci. Ručičky hodin mě při mém příchodu na svět uctivě pozdravily sepnutými dlaněmi. Ale no tak, prosím tě, ven s tím, jen to vyklop: přesně v okamžiku, kdy Indie získala nezávislost, vyhrnul jsem se já na svět.“

Daniel Defoe napsal Robinsona Crosoea v roce 1719. Salman Rushdie Děti půlnoci v roce 1981. Mezi oběma románovými začátky stojí více než dvě stě padesát let a na první pohled se může zdát, že rozdíly mezi nimi jsou minimální. V obou případech románový vypravěč uvede datum narození a svoje jméno – Robinsonovi Kreutznaerovi se říká Robinson Crusoe, protože Angličané většinou komolí cizí jména, a Salímu Sináímu se také říká rozličnými jmény – Utřinos, Strakoš, Pětichlup, Čumák, Buddha či Měsíček.

Zatímco Defoeův vypravěč uvádí fakta a jeho vyprávění nikdy nevybočí z racionálního, věcného tónu, je Rushdieho vypravěč mnohem nejistější a rozkolísanější. Salím Sináí vlastně hovoří sám se sebou, klade si otázky a vybízí sám sebe a z jeho promluvy nezaznívá jeden, ale mnoho svářících se hlasů.

Nejen Rushdieho román jako celek, ale i jeho věta je debatním či dialogickým prostorem. Rushdieho vypravěč nemá onu samozřejmou autoritu, kterou v každé větě dokazuje Robinson Crusoe, nedominuje své promluvě, není jejím pánem. Navíc se hned na první řádce Rushdieho románu střetávají přinejmenším promluvy dvě – diskurs realistického románu („narodil jsem se v Bombaji“, „narodil jsem se 15. srpna 1947“ apod.) naráží na diskurs pohádky („za onoho času“, anglické „once upon a time“, je jednou z formulí, kterými začínají pohádky).

Pohádka vtrhne do realistického vyprávění, vypravěč se zarazí a chce ji vyhostit („ne, to nepůjde“), ale příliš se mu to nedaří – hodiny způsobně pozdraví půlnoc sepnutými ručičkami a Rushdieho román se již z tohoto drobného, zvláštním způsobem křehkého požehnání nevzpamatuje. Roku 1632, kdy se narodil Robinson Crusoe, se v mlhavých náznacích rodil velký projekt britského impéria, jehož je Robinson Crusoe předobrazem. V roce 1719, kdy Daniel Defoe svůj román napsal, byl již tento racionální projekt, který lze vidět jako svébytnou součást evropského projektu osvícenství, realitou. Sebevědomý, racionální, věcný hlas Robinsona Crusoea má v sobě optimismus doby úsvitu. Jeho liduprázdný ostrov je ideálním prostorem laissez faire, rájem, v němž se z pracovitého, podnikavého Angličana středního stavu stane úspěšný kolonizátor.

Pátka ani nenapadne snít o nezávislosti.

*

15. srpna 1947 o půlnoci velkolepý projekt britského impéria skončil. Zároveň začal neméně velkolepý projekt indické nezávislosti.

Sepnuté ručičky hodin Salmana Rushdieho mají v sobě něco posvátného i profánního, jsou modlitbou i travestií. Čas člověka se v nich protne s časem dějin. Ale tato vážná, světodějná chvíle je zároveň obrovskou a absurdní fraškou.

Tato fraška by Danielu Defoeovi byla nejspíš zcela cizí, tím víc by jí však rozuměl jiný anglický romanopisec osmnáctého století, Laurence Sterne. Dokonce by v Salmanu Rushdiem – stejně jako v Jamesu Joyceovi, Jorge Louisi Borgesovi, Garcíovi Márquezovi nebo například Milanu Kunderovi – viděl svého literárního syna.

Je velkým štěstím anglické či anglicky psané literatury, že realistický román v ní byl zparodován hned po svém zrodu. Jestliže Defoe je praotcem realistického románu, pak Sterne zplodil jeho travestii, a zároveň s ní i román moderní a postmoderní. Jeho román Život a názory blahorodného pana Tristrama Shandyho (1759-67) nezačíná Tristramovým narozením, ale jeho zplozením. Čtenář to na začátku jeho románu netuší, ale později se dozví, že pan Shandy odbýval jisté rodinné záležitosti jednou měsíčně a že vždy předtím natahoval hodiny. Proto je na samém počátku románu Tristramovo zplození osudově přerušeno nevinnou, dokonce starostlivou otázkou paní Shandyové: „´Prosím tě pěkně,´ řekla matka, ´nezapomněl jsi natáhnout pendlovky?´ - ´Kristepane!´ ulevil si otec výkřikem, ale tak, že přitom ztlumil hlas, - ´Jestlipak co svět světem stojí vytrhla nějaká ženská muže z práce takovou pitomou otázkou!´ Co to, prosím, říkal váš otec?- Nic.“)

Pendlovky pana Shandyho, pravda, ručičky nespínají a žádný stát se v tu chvíli nerodí, ale na první pohled je zřejmé, že Sterne a Rushdie mají jako vypravěči stejnou krevní skupinu. Rovněž jejich hrdinové Tristram Shandy a Salím Sináí sdílejí jeden výrazný společný rys: oba jsou pasivní obětí osudu spíše než aktéři svých příběhů, věci se jim dějí jaksi mimoděk a náhodou, dodejme nešťastnou či trapnou náhodou.

Podstatou jejich příběhů je trapné nedorozumění. Tristram se přece měl jmenovat Trismegistus.

Osudotvorná role nosu v Tristramu Shandym a v Dětech půlnoci by stála za samostatnou úvahu.

*

Slavné narození Salíma Sináího, které mělo takříkajíc státní význam a které zavdalo příčinu ke gratulačnímu dopisu samotného Néhrúa, bylo založeno na podvodu: sestra Mary Pereirová zamění v kritické chvíli dvě novorozeňata, která přišla na svět téměř současně.

Biologický syn Ahmada a Amíny žije někde v bombajských slumech a jmenuje se Šiva. Šiva je Salím a Salím je Šiva.

*

„Já jsem někdo jiný,“ napsal kdysi Rimbaud, a Salím Sináí jeho slova stvrzuje a dává jim obecnější, lze říci filozofický význam.

Salím Sináí je někdo jiný.

*

Položíme-li si zdánlivě jednoduchou otázku, kdo je vlastně Salím Sináí, dobereme se pozoruhodných věcí. Salím je Šiva. Ale i Šiva je někdo jiný. Není tím, čím se zdá být, to jest synem pouličního muzikanta Wee Willie Winkieho a Vanity.

Biologickým otcem Šivy je Angličan William Methwold. Salím Sináí je tedy, bráno věcně, plodem jisté pošetilosti, které se dopustila žena Wee Willie Winkieho s jistým Angličanem.

A proč se to stalo? Protože nemohla odolat úhledné pěšince ve vlasech elegantního pana Methwolda. Ale i Methwold je někdo jiný. Salman Rushdie svým čtenářům s potměšilým výsměchem i se smutnou ironií hodnou Čechova ve vhodnou chvíli sdělí, že vlasy pana Methwolda s neodolatelnou, téměř magickou pěšinkou jsou parukou. William Methwold je ve skutečnosti zcela holohlavý.

*

Kdo je tedy vlastně otcem Salíma Sináího? William Methwold, Wee Willie Winkie, anebo Ahmad Sináí? Anebo Nádir Chán? Odpověď, jediná možná odpověď na tuto otázku je, že Salím Sínáí nemá jednoho, ale čtyři otce.

Kdo je tedy vlastně Salím Sináí? Je víc Brit, muslim nebo hinduista?

Odpověď, jediná možná odpověď na tuto otázku je, že je tím vším dohromady a ještě něčím navíc: dítětem půlnoci, nemanželským dítětem indické nezávislosti.

*

Salman Rushdie a Salím Sináí. I Salman Rushdie je někdo jiný. V eseji V dobré víře (In Good Faith, Newsweek 12.1.1990) se výslovně prohlašuje za nemanželské dítě historie, za světoobčana obývajícího jak východní, tak západní svět.

Tato vyděděnost se stává podstatou jeho filozofie i jeho estetiky románu. Hájí román jako svobodný prostor lidských hlasů, jako proměnlivý, „nečistý“ či „zparchantělý“ literární žánr. Nejen Satanské verše, ale také Děti půlnoci či Hanba jsou psány z hlediska Rushdieho kulturního nomádství, jejich společným jmenovatelem je vykořeněnost a hybridnost, proteovská proměnlivost podob a tvarů, věčné metamorfózy lidské identity, neustálé míšení ras, kultur a náboženství.

*

Kulturní nomádství jako jev postmoderní? Jistě. Sám Rushdie neváhá používat tohoto termínu. Kulturní pluralita je neodmyslitelnou součástí postmoderní senzibility.

Salman Rushdie se hlásí i k dalším článkům postmoderní víry. Součástí jeho postmoderního světonázoru je zásadní nedůvěra k tomu, že Lyotard nazval „velkým vyprávěním“, to jest k jakémukoli totalizujícímu, úplnému a jedinému výkladu světa, ať už má podobu filozofickou, ideologickou či náboženskou. „Náboženská víra,“ píše Rushdie, „jakkoli je hluboká, musí zajisté zůstat soukromou záležitostí,“ a cituje známý výrok Luise Buñuela: „Dal bych život za člověka, který pravdu hledá, ale zabil bych člověka, který si myslí, že ji našel.“

Dalším postmoderním postojem Salmana Rushdieho je přesvědčení, zprostředkované Lyotardem, Foucaultem a Wittgensteinem stejně jako Joycem a Borgesem, že nejen morálka, ideologie či náboženství, ale celá skutečnost jsou konstrukcemi našeho jazyka.

*

V románu Hanba (Shame, 1983, česky v překladu Pavla Dominika 1990) se podobně jako v Dětech půlnoci prolíná rodinná historie s historií země, tentokrát Pákistánu. Stejně jako v Dětech půlnoci i v Hanbě se realita mísí s fikcí, politická kronika s magickým, pohádkovým příběhem. Na jednom místě přirovnává Rushdie svůj román k palimpsestu, ale hned dodává, že Pákistán sám je svým způsobem palimpsest. Postmoderní představa skutečnosti jako jazykového konstruktu nabývá v Hanbě téměř doslovného významu.

Není náhodné, že Rushdie věnuje tolik pozornosti pojmenování lidí i států. Pasáž o pojmenování státu Pákistán stojí za úplnou citaci: „Je dobře známo, že slovo Pákistán je akronym, který vymyslela v Anglii skupina muslimských intelektuálů. P jako Paňdžábci, A jako Afghánci, K jako Kašmířané, S jako Sindh, a to ´tan´ je tam prý místo Balúčistánu. (Jistě vám neuniklo, že nikde není ani zmínky o Východním křídle, na Bangladéš ve jméně místo jednoduše nevybylo, a proto se nakonec dovtípil a od odpadlíků se odtrhl. A teď si představte, co takové podvojné odpadlictví provede s lidmi!) – Bylo to tedy slovo zrozené v exilu, které se časem vypravilo na Východ, bylo převedeno neboli přeloženo a vnutilo se historii, byl to navrátilec, přivykající si v rozdělené zemi, pokrývající stránky minulosti palimpsestem. Palimpsest zastírá to, co se nachází vespod. Aby bylo možné vybudovat Pákistán, bylo nutné indické dějiny zaretušovat, popřít, že hned pod slupkou pákistánského úředního času leží indická staletí. Minulost byla přepsána, nic jiného nebylo třeba dělat.“ (Hanba, s. 101). A kousek dále Rushdie dodává: „Palimpsestová země mého příběhu – znovu opakuji – nemá žádné jméno. Milan Kundera, český spisovatel žijící v exilu, kdysi napsal: ´Jméno je kontinuita s minulostí a lidé, kteří nemají minulost, jsou lidé beze jména.“ Jenomže já se zaobírám minulostí, která nechce být potlačována, která se den co den sváří s přítomností, jsem tedy možná nemístně krutý, že své pohádkové zemi upírám jméno.“

Lidé beze jména. Lidé bez minulosti. Migrace slov. Migrace lidí. Lidé, kteří „nechali za sebou historii, paměť, čas“. Migrace slova „Pákistán“ z Británie na Východ. Migrace Salmana Rushdieho z Východu na Západ. Pákistán jako palimpsest. Rushdieho román jako palimpsest. Je Hanba palimpsest palimpsestu?

Postmoderní estetiku palimpsestu, kterou v současném evropském románu rozvíjí například Umberto Eco (jeho román Jméno růže problém pojmenování obsahuje již ve svém názvu) či Lawrence Durrell (v jeho tetralogii Alexandrijský kvartet je jeden text vpisován mezi řádky textu jiného) dovádí Salman Rushdie do pozoruhodných důsledků, politizuje ji a důrazně svým čtenářům připomíná, že zdaleka nejde jen o problém literární.

*

Ano, těžko si představit romány Salmana Rushdieho bez postmoderní filozofie a estetiky, bez Lyotarda, Foucaulta a Rortyho. Těžko si představit spisovatele Salmana Rushdieho bez jeho románových předchůdců, bez Laurence Sterna, bez Jamese Joyce, bez Becketta. Nelze si ho představit bez jeho literárních současníků, bez Garcíi Marquéze, bez Güntera Grasse, Itala Calvina či Milana Kundery.

Nezapomínejme však na jednu prostou věc, na okolnost, kterou zdůrazňuje Salman Rushdie sám ve všech svých poznámkách týkajících se románů Hanba či Děti půlnoci: spisovatel Salman Rushdie by nebyl myslitelný bez indických vypravěčů, bez indické literatury, bez indické kultury.

Kulturní pluralismus není výmyslem postmoderních teoretiků a není jevem jen a jen postmoderním.

Konec dvacátého století je mimo jiné koncem eurocentrického náhledu na svět, na literaturu a na kulturu.

*

Každá země, každé společenství mající historii je palimpsestem svého druhu, v němž jeden text překrývá druhý. I Evropu lze chápat jako soubor palimpsestů.

„Evropa se opakuje v Indii jako fraška,“ říká v Dětech půlnoci Salman Rushdie.

Evropa se opakuje, vlastně několikrát se zopakovala, na různých místech této planety. Například v Americe. Zdá se, že čím víc se dvacáté století chýlí ke svému konci, tím víc se Amerika opakuje v Evropě.

*

Literární metoda Salmana Rushdieho bývá často a právem označována termínem „magický realismus“.

Magický realismus příznačně není evropským fenoménem. O toto převratné obohacení současné literatury se postarala Latinská Amerika a jeho podstatou je opět kulturní pluralismus. Magický realismus není dítětem postmodernismu, ale vyrůstá z míšení různých tradic, náboženství a kultur, ať už to jsou tradice indiánské, severoafrické, západoafrické, indické, čínské či evropské.

Magický realismus Salmana Rushdieho nelze vysvětlit pouze vlivem Garcíi Marquéze a románu Sto roků samoty. Vyrůstá především z onoho obrovského amalgámu, jímž je indická historie a indická kultura. Neboť i Indie je, jak také jinak, palimpsest, větší a starší soubor palimpsestů než celá Evropa.

Rushdie pro indické prolínání jazyků, ras, náboženství i kultur vynalezl krásnou kulinární metaforu. Hlasy i sny jiných lidí se v hlavě Salíma Sináího slévají v jeden chaos, jedno velké „marinované čatní“.

Čatní (anglicky „chutney“) je směs bylinek, koření a ovoce, která je dnes neodmyslitelnou součástí britského jídelníčku.

Román Děti půlnoci je obrovskou marinovanou směsí „lidských bytostí, kultur, myšlenek, politiky, biografů a písní“, magickým mišmašem, strhujícím světem mnohohlasů. Apoštolové čistoty nemají v tomto marinovamém čatní příliš velkou šanci.

*

Indická kultura je antipuristická svou podstatou. Je založena na zmnoženosti, míšení, asimilaci a prolínání. O purismu mohou v Indii hovořit jen extrémisté, ať už muslimští, hinduističtí nebo jiní.

Bytostný pluralismus indické kultury nepochybně souvisí s povahou hinduismu. Jsou Děti půlnoci hinduistickým románem? Je snad náhodné, že dvojník Salíma Sináího se jmenuje Šiva? Jsou všechny obtíže, které má Salím Sináí s vlastní identitou, obdobou inkarnací či převtělováním boha Višnua?

Migrace slov, migrace lidí, migrace národů, migrace duší?

*

I když ponecháme stranou filozofickou a náboženskou podstatu hinduismu, jedna věc je pro evropského vnímatele, a Dětí půlnoci obzvláště, zásadní.

Hinduismus není redukcí světa na jeden princip či na dualitu dobra a zla. Je to náboženství vstřícné, zvoucí a tolerantní, náboženství, které do sebe dokázalo vstřebat jedno božstvo za druhým.

Sám Šiva, třetí hinduistické božstvo, je amalgámem árijského boha Rudry a tamilského boha Murugana.

Žádný prorok, žádný papež, žádná Svatá kniha. Na rozdíl od křesťanství i islámu žádná svatá válka.

Žádná administrativa, žádná byrokracie, žádný monopol na pravdu. Že by hinduismus byl už několik tisíc let bytostně postmoderní?

Nebo že by hinduisté, podobně jako Koestlerovy severojaponské opice, nebyli schopni jazykové abstrakce?

*

Děti půlnoci jsou všeobsáhlý román. Podobně jako Joyce v Odysseovi Rushdie v Dětech půlnoci chce podat summu indické zkušenosti. Pokouší se o nemožné. Jeho román se podobná černému kinetoskopu Lifáfy Dáse:

„Uvidíte celý svět, pojďte, a uvidíte všecko!“

*

Krásnou knihu Salmana Rushdieho v krásném překladu Pavla Dominika nelze jenom číst. Je třeba ji číst, podobně jako Joyceova Odyssea, znovu a znovu.

Už proto, že je to tak velké sousto. A že Rushdieho marinované čátní má tak nezvyklou sílu.

Je to vlastně všechno otázka polykání. Ne snad hadů, ale celých světů. Jak říká Salman Rushdie:

„Abyste pochopili jenom jeden život, musíte spolknout celý svět.“

*

Martin Hilský