Příběh lékařky židovského původu, která se provdá za nežidovského kolegu, v roce 1942 je mužem opuštěna a v roce 1944 zavražděna v Osvětimi, silně oslovil nejen laické čtenáře, ale byl probírán i na kulturních stránkách německých novin. Významní recenzenti knihu srovnávali s deníky Anny Frankové a Victora Klemperera. Na základě britského vydání - kniha byla mezitím přeložena do několika jazyků - zinscenovala stanice BBC dokonce poslechovou hru. Českému čtenáři se tedy díky nakladatelství Prostor dostává do rukou jedno ze svědectví, která, jak němečtí fejetonisté shledali, neustále doplňují celkový obraz o průběhu holocaustu. 

Doerry, vnuk Lilli Jahnové, s příbuznými probíral pozůstalost svého strýce, Gerharda Jahna, který za vlády Willyho Brandta působil jako ministr spravedlnosti. Jeho matka a tři tety tehdy našly mnoho dopisů, které považovaly za dávno ztracené: dopisy, jež v letech 1943/44 posílaly mamince do pracovně-výchovného tábora Breitenau. Doerry se nabídl, jak píše v předmluvě, že shromáždí všechny listy, které se zatím nacházely u příbuzných, a přepíše je na stroji: později z nich vznikla kniha o jeho babičce.

Lilli Jahnová se narodila v roce 1900 jako starší dcera asimilované židovské rodiny. Rodiče podporovali její vzdělání, Lilli studovala medicínu a chtěla si později otevřít v Halle vlastní praxi. Během studií poznala Ernsta Jahna, svého kolegu. Ernst byl v mnohém ohledu přesný protiklad Lilli: evangelík, sirotek, ale především věčný pochybovač a nejistý člověk. Lilli se do Ernsta zamilovala a po celé roky ho podporovala: hlavně psychicky, později také finančně. Její dopisy z doby seznámení a zásnub tvoří první těžiště knihy. Vztah, o kterém vypovídají, je z dnešního pohledu stěží uvěřitelný: silná, milující, vysoce vzdělaná a absolutně nesobecká žena musí na jednu stranu respektovat konvence doby a nesmí tedy převzít iniciativu v namlouvání a následném uzavření manželství (Erst je totiž silně konzervativní), na druhou stranu je Lilli hybnou silou vztahu, ona je tou, která ho vytváří a udržuje. Musí proto bojovat na dvou frontách: nejen Ernst váhá, i rodiče jsou skeptičtí vůči svazku s nezámožným člověkem nežidovského původu. Lilli však při tom všem zůstává idealistkou a neztrácí vřelost: chce si Ernsta vzít, protože věří v jejich vztah. Ernst a Lilli se vezmou, narodí se jim pět dětí. Ernst si společně s Lilli otevře praxi na hesenském maloměstě Immenhausen, blízko Kasselu. Lilli do roku 1933 pracuje jako pediatrička, po převzetí moci nacisty je nucena stáhnout se z profesionálního života a věnuje se domácnosti s dětmi. Její rodiče a sestra emigrují do Velké Británie. Ernst emigraci odmítá, stejně jako předtím odmítl společnou praxi v Halle, kde by Lilli měla lepší pracovní možnosti. Lilli postupně mizí z veřejného života: na dovolené si musí rodina narychlo najít nové ubytování, jakmile se v penzionu zjistí, že Lilli je Židovka.

V té době se Ernst seznámí se svou křesťanskou kolegyní Ritou, která se stane jeho milenkou. V roce 1942 se jí narodí dcera, měsíc nato se Ernst nechá s Lilli rozvést a ožení se s Ritou. Všech devět lidí žije v jedné domácnosti. Krátce nato se musí Lilli na naléhání starosty města a dalších funkcionářů odstěhovat do Kasselu. Děti se stěhují s ní. Lilli by bývala byla ušetřena deportace do té doby, dokud by s ní v domácnosti žily děti do 16 let. Na základě nicotného neuposlechnutí příkazu je však přes tuto skutečnost v září 1943 zatčena a deportována do “pracovně-výchovného” tábora Breitenau u Kasselu. Životní podmínky v táboře jsou tvrdé, Lilli hladoví, přijde o zub. V dopisech se o tom dětem téměř nezmiňuje. Může korespondovat jen jednou měsíčně, najde však příležitost psát dětem neoficiálně častěji a mimo cenzuru. Děti jí píší skoro denně, posílají balíky a neustále se ptají, kdy se vrátí domů. Druhá nejstarší dcera, Ilse, ve 14 letech převezme roli matky a stará se o malé sourozence, syn Gerhard pracuje u protiletadlových děl a bydlí mimo domov. Ernst nepodniká nic, aby své děti vzal zpátky k sobě, nezbývá mu ale nic jiného, když o dva měsíce později dům v Kasselu při spojeneckém náletu do základů vyhoří. Společný život je problematický, Ernst musí navíc narukovat k wehrmachtu jako lékař. Lilli je v březnu 1944 deportována do Osvětimi-Birkenau. O tři měsíce později umírá.

Druhé a vlastní těžistě knihy tvoří bezpochyby korespondence z doby Lillina uvěznění. Její dopisy jsou plné něhy, snaží se před dětmi zamlčet žalostné podmínky života v táboře, na druhou stranu ví, že děti jsou její jedinou nadějí na propuštění. Nikdo z jejích bývalých známých netuší, jaké nebezpečí jí hrozí. Dokonce jí vytýkají, že svými dopisy uvádí děti do nebezpečí. Nejsilněji ovšem působí dopisy dětí: jsou kronikou autarkie uprostřed válečného hospodářství, postupující izolace dětí jako „míšenců“ a bombového teroru, který nečiní rozdílu. Ilse (Doerryho matka), která se o všechny stará, popisuje, jak se postupně zhoršují její výsledky ve škole, protože je prostě příliš unavená (dnešní čtenář se ptá, nakolik mohl hrát roli její položidovský původ). Děti chápou dopisy mamince jako projekční plochu pro všechno, čeho se nedostává, pro všechno nenormální. Vyslovují hrdost nad tím, jak samy všechno zvládají („nedělej si starosti“), ale neustále naléhají („abys už byla brzo u nás“).

Hlavními hrdiny se zde, ve druhé části knihy, stávají Lilliny děti. Čtenář přejímá jejich perspektivu. To je důvod, proč se kniha stala tak úspěšnou: perspektiva mladých, neovlivněných lidí, kterým je bezdůvodně ubližováno a kteří překonávají neznáze běžného života, nejsou to žádní odbojáři. To je vzorec, se kterým se čtenář může ztotožnit. Souhlasím s názorem, že Mé zraněné srdce je v osobní rovině skutečně svědectvím o pronásledování Židů nacisty („osobní katastrofa uprostřed politické“, jak ji popisuje Eva Menasseová ve FAZ, 10.8.02). Ukazuje neúčast, prospěchářství, závist a antisemismus jako součást každodenního života, maloměstské předsudky a zbabělost.

Kniha ale není svědectvím o holocaustu. Lilli Jahnová nezpravuje o Birkenau: nebyla by byla mohla, byla by tyto hrůzy dětem zamlčela. Proto by se kniha Martina Doerryho neměla zaměňovat se svědectvími Gondy Redlicha (Zítra jedeme, synu, pojedeme transportem. Deník Egona Redlicha z Terezína 1.1.1942 - 22.10.1944, vydal Miroslav Kryl, Brno 1995) či Davida Sierakowiaka (přeložil Gabriel Laub, Deníky dětí. Deníky a zápisky z koncentračních táborů, vydal Jaromír Hořec, Praha 1961, str. 159-202).

Překladatelka se musela zhostit nevděčné úlohy, kterou zvládla pouze částečně. Kniha je již v originále silně emocionální, překlad dopisů ale místy sklouzává do sentimentality, což v konečném výsledku ruší. Protože životní podmínky během války a především ke konci v Říši a na území tzv. protektorátu byly podstatně rozdílné, nejsem si jistá, jestli tato kniha jako jediný dokument o tragédii smíšeného manželství nebude pro českého čtenáře spíše zavádějící. Mohl by vzniknout dojem, že podobné katastrofy se u nás neodehrávaly. Odehrávaly se, ale se svou českou specifikou. Jsou to právě tragédie smíšených manželství, které názorně ukazují, co se odehrávalo na rozhraní mezi „ještě přijatelnými“ nežidovskými a jejich partnery, židovskými párii: židovští partneři byli ve smíšeném manželství chránění a mohli přežít, zatímco veškeré jejich příbuzenstvo bylo posláno na smrt. To je mimochodem aspekt, který Chava Pressburgerová-Ginzová v denících svého bratra Petra Ginze, které nedávno vyšly (Chava Pressburger, Deník mého bratra. Zápisky Petra Ginze z let 1941-1942, Praha 2005), zcela přehlíží. Židovští partneři ve smíšených byli vydáni na milost svému křesťanskému okolí, které je mohlo šikanovat, udat za drobné či vymyšlené prohřešky. Zároveň byli židé ze smíšených manželství ( a jejich děti) poslední spojovací můstky mezi svými příbuznými, kteří byli deportováni, a „normálním“ světem: posílali jim balíčky a dopisy do Terezína, někdy, pokud se jim podařilo uprchnout, tak je první dobu skrývali.

Bylo by proto žádoucí, aby se z mnoha dokumentů, které o pronásledování Židů v „protektorátu“ a specifice smíšených manželství máme, uveřejnily alespoň nějaké. Bylo by na čase předvést českému publiku příklady z vlastní historie: denuncianti jako starosta Immenhausenu existovali totiž i v Písku.