Krátký výlet tedy vyšel časopisecky, trochu okousaný, ale vyšel. I já jsem ze všeho vyšel trochu otrhaný, ale nějak jsme to zvládli a pokračovali. Upřímně řečeno, neviditelným, ale ostražitým kritikům jsme neutekli (Matković právě v té době odjel do Ameriky, a tak čísla Fora, ve kterých vycházel Krátký výlet, podepisoval jako redaktor Ivo Frangeš, který tak musel na svých bedrech nést hlavní tíhu stranické kritiky). Ani jeden ze záhřebských nakladatelů neprojevil ani nejmenší náznak zájmu o vydání románu v knižní podobě – ani ti, kterých jsem to nabízel, ani nikdo z ostatních. Časy byly nečekaně těžké pro takovou malou knížku, ne větší než sbírka básní. Vědělo se, že moje jméno není populární. Vědělo se, že s knížkou není něco v pořádku. Všichni jako by se trochu styděli, a já s nimi, že vůbec existuje! A jako by ta kaňka nějak ulpěla na Krátkém výletu i do budoucna – ač byla kniha vydána jinde, byla přeložena do řady cizích jazyků – stále se pro ni v Záhřebu nenašel vydavatel. 

Ale Krátký výlet stejně přežil (a já s ním). 

Následující léto jsem v Rovinji (což je možná pro knihu, která se odehrává v istrijském prostředí, symbolické) u kavárenského stolku hovořil o osudu svého románu, načež mi Antonije Isaković, který byl v té době ředitelem bělehradského nakladatelství Prosveta (Osvěta – J.O.), z kolegiality nabídl, že ho vydá. Řekl, že má právě nějakou mezeru ve vydavatelském plánu, že zrovna potřebuje nějakého chorvatského spisovatele do své edice Jugoslávská próza. Nepotřeboval mě samozřejmě jako autora, ale jako jednoho chorvatského autora (a navíc, jak někdo dodal, narozeného „pro každý případ“ v Bělehradu), aby ukázal své široké jugoslávství. Byl v té době také politickým funkcionářem, a tak ho ideologická stránka té věci nezajímala: když politici rozhodují, tak se vždycky nějaká díra v ideologii najde. 

Když navíc existovala možnost, že knížka vyjde velmi rychle, musel jsem mu dát rukopis co nejdříve, ale já měl u sebe jenom čísla Fora, poslal jsem tedy do Bělehradu tento text s tím, že Epilog a další doplňky dodám o něco později. To jsem také udělal, a tak knížka vyšla i s Epilogem, ale opravy se někde po cestě ztratily. Nedělal jsem z toho ale problém. Byl jsem šťastný, že kniha vychází – v tehdejších záhřebských podmínkách už sám fakt, že kniha vychází v Bělehradu, znamenal pro ni i pro mě legitimaci politické vhodnosti. A tím více, že ji bělehradská kritika, Politika, Borba (Boj – J.O.) a NIN, podle svých možností a ze stejných důvodů jako nakladatel, přijala velmi blahosklonně. V záhřebských novinách nevyšlo nic. Sotva se o knížce vědělo. Ale hlavní bylo, že román, ač trochu ostýchavě, přežil. 

Postupně s léty, možná právě proto, že ho málokdo opravdu četl, se román stal ideálním cílem ideologů: mohli ho interpretovat, jak se komu zachtělo, a zároveň mu touto reklamou nezvedali náklad. Pro některé byl román něco jako ukázkový portrét celé naší generace, jako její špatná politická „charakteristika“ (takoví jsou oni!), pro jiné nepřátelský pamflet, povadlá alegorie na osud naší cesty k socialismu (takoví jsme my!). Ale nejvíce se mezi ideology hovořilo o nihilismu. Nihilismus byl, zdá se mi, pro stranické ideology všechno, co nebylo chvalozpěvem na naší jedinou správnou cestu do budoucnosti, cestu, která není ani trochu nějakým krátkodobým potraceným výletem, ale neomylné, chiliastické kráčení do dějin. V tom smyslu mi Vjeran Zuppa, který se u nás snažil z pozice jakéhosi eurolevičáctví najít shodnou linii mezi stranickými rádoby liberály a našimi rádoby disidenty, což jsem byl i já, jednou položil v Telegramu otázku na „nihilismus“ Krátkého výletu, na kterou jsem mu odpověděl malým fejetonem, později převzatým do Zanovijetanja iz zamke (Hubování z pasti – J.O.). Zuppova otázka, ač dobře myšlená, nebyla vůbec bezelstná – „jestli socialismus nějak garantuje“, že nás dějiny ve svém vývoji „zbaví nicoty“? Otázka a má naivní odpověď byly uveřejněny, jak příznačné, v posledním čísle starého Telegramu. Telegram zesnul a otázka o nihilismu zůstala nad Krátkým výletem viset jako Damoklův meč. Že to v sobě neustále neslo skrytá ostří, bylo vidět pár let později v oné ještě více přihlouplé Šuvarevově ideologické kampani a v reinterpretaci jeho mediálních figurek, když celá jedna série útoků, citujíc mě, nesla název Strašná tvář nicoty. Nešlo tu samozřejmě o nějakou filozofickou kritiku, ale o obyčejné nalepování politicky dobře známých nálepek. Ale i o hodně let později, když už se nikdo z nás nestaral o nihilismus či chiliasmus, když už nám zůstalo jen to, abychom se snažili nějak přežít do zítřka, se jedna malá studie s názvem Věčné bílé nic věnuje opět, ač možná myšleno v dobrém, ne tak banální prázdnotě cesty, po které jsme společně šli, ale otázce mého nihilismu. 

V hloubi duše věřím, že člověk už kvůli své konstituci nemůže popsat či předpovědět žádný skutečný nihilismus. Ale informovaný člověk ví, že se musí mít na pozoru, protože nihilismus je jedna vymyšlená póza, před kterou se nesmějí zavírat oči a proti které nebyly dodnes nalezeny uvěřitelné či prověřitelné argumenty. Což ale neznamená, že tu pózu není třeba zkoumat a že není potřeba argumenty dále hledat. Každý z nás, když se v životě či při psaní střetne s touto pózou, to tak i instinktivně dělá. Ovšem, po troše filozofování, obžaloba z nihilismu měla v tom čase bezprostřední a praktický dopad: Krátký výlet nemohl vyjít. 

Chorvatské vydání se tedy ještě dlouhou dobu nechystalo, ač mezitím už román vyšel v pěti šesti překladech do cizích jazyků, mimo jiné i do bulharštiny. Ale co jsou pro nás Bulhaři! Prokletí Krátkého výletu trvalo v Záhřebu třicet let. Ještě i Zlatko Crnković, schopný a svědomitý redaktor v záhřebském nakladatelství Znanje (Poznání – J.O.), kterého bylo možno jen těžko obvinit z nedostatku dobré vůle a statečnosti a který následně vydal mé další romány, když založil edici Evergreen, měl pocit, že je třeba se náležitě poradit o zařazení Krátkého výletu do této edice. Nakonec ho nevydal i přes tvrzení (i když možná právě proto), že ho román, takříkajíc in absentia, podloženě či nepodloženě, uchvátil. Poprvé tak Krátký výlet vychází v mých sebraných spisech v edici Pet stoljeća hrvatske književnosti (Pět století chorvatské literatury – J.O.) v roce 1987.

Ale ani v Německu neměl Krátký výlet štěstí. Tehdy byly všude v Evropě v módě levičáci, „frankfurtři“, chystal se rok 1968. Nechci nikomu křivdit tím, že řeknu, že překladatel i redaktor byli právě z těchto kruhů. Možná jen žili v oparu takovýchto idejí a jako lidé od módy věděli, co je šik. Vyhodili nejen Epilog, ale i poslední kapitolu románu, ve které hlavní hrdina putuje podzemní cestou a končí v prázdnotě. Tak se stal Krátký výlet ještě kratším: vypadal úplně jako nějaké rozloučení s minulostí, hlavně ohledně víry, a končil optimistickým vzkazem: „není cesty zpět, jdeme dál!“ 

Úplně mě dostali, nečekal jsem to od Západu – měl jsem dost ideologických okrajovačů na Východě. 

Vždycky mi vzkypí krev, když si vzpomenu na tu dvojici opálených, uhlazených kabaretních blíženců, v tmavě modrých sakách, v kovově šedých kalhotách, ve stejných černých mokasínách, se stejnými college kravatami – anglická univerzitní móda v oblékání šla ruku v ruce s levičáckou módou v myšlení – jak mi v Městském sklípku objasňují, co je to nalevo. Chtěl jsem jim říci: o tom jsme už jednou diskutovali, u nás se ukazatele točí jako korouhvičky. Pochopil jsem, že oni mě vydají ne jako autora, ale jako autora z jedné levicové země, aby dokázali své levičáctví. Velice se divili, že je nepodporuji v jejich očekávání a že se kniha neshoduje s jejich zájmy. Co jsem mohl dělat, když jsem dostal knihu do rukou? Obžalovat Hansen Verlag? Chtít, aby doplnili opravy? Měl jsem ale dost starostí a vážnějších oprav doma. Sotva jsem si omočil nos na zahraničním trhu, už bych měl dělat skandál! Ale já jsem tehdy opravdu nemyslel, že je to tak důležité. Myslel jsem si: ono to přijde, času je dost. Ale Jugoslávie přestala být na Západě novum a domácí levičáci tam tak zavládli, že neměli příliš velký zájem o zahraniční tak zvané pravičáky. 

Krátký výlet se poté překládal a vydával hlavně ve východoevropských zemích, kde alegoriím lépe rozuměli (první překlad vůbec vydal slovenský překladatel Branislav Choma, který se zasloužil o mnoho překladů chorvatských knih v bratislavské Revue svetovej literatúry v roce 1967). Ale smůla, která ho pronásledovala od začátku (ten východní hřích původu), se za ním táhla i nadále. Všechny tyhle východní překlady byly samozřejmě z bělehradského vydání a hlavně, než autor zaregistroval, že se chystá vydání, byla kniha už venku, a tak nějaké opravování by bylo jen prázdným žvaněním. 

Zvlášť zajímavý byl český příběh. Výborný český překladatel a přítel chorvatské literatury, Dušan Karpatský, přeložil Krátký výlet do češtiny. Mezitím, zčásti asi i kvůli tomuto svému přátelství, sám upadl do nemilosti po udušení Pražského jara a jeho překlad nemohl vyjít v nakladatelství Odeon, pro které ho objednala taktéž věrná a cenná přítelkyně naší literatury, Irena Wenigová. Aby se přece jen zachránilo, co se zachránit dá, Karpatského překlad byl podepsán jménem Viktor Kudělka a sám Karpatský musel svůj překlad upravovat a, jak sám říká, trochu kazit, aby nějaký ostražitý a pedantní čistič v podniku neodhalil, že se jedná o ten samý text, který byl již jednou odmítnut kvůli nevhodnosti překladatele. Tak mi tedy jednoho dne přišel Krátký výlet, malý oranžový svazeček, který ochraňuji se zvláštní sentimentalitou: připomíná mi to, jak taková malá knížka, přes osud, který mu určily sudičky při zrození, přes všechny proměny textu, navzdory tomu, že ho smůla pronásleduje, i když se změní jazyk a prostředí, jako by měl nějakou vestavěnou tvrdohlavou schopnost přežití. 

Když jsem všechny věci vracel na své místo pro vydání v edici Pět století chorvatské literatury podle svého zažloutlého rukopisu, kterému jsem byl v průběhu času tak nevěrný, ani já sám jsem nevěděl a nemohl ověřit, co všechno byly cenzorské či autocenzorské zásahy, co způsobila tiskařská svoboda a co jsem chtěl opravovat sám. Nechám to na některém z budoucích badatelů, pokud si bude myslet, že nad tím má cenu bádat. Bude to velmi těžké rozkrývání a ještě těžší bude z toho něco vyvodit. Ale já si stejně nemyslím, že je to nějak zvlášť důležité. Dějiny jsou v tomto smyslu velkým zjednodušitelem, je to jako u Shakespeara: neví se, co přesně napsal on, co herci, co sazeči, ani co sám zkazil a opravil nebo opravil a tím zhoršil, kdoví, hlavní je, že to dohromady má nějakou cenu. Dílo nakonec není historickým dokumentem, ale je to příběh ke čtení, a pokud čtenáře baví, dotyčný si nemusí zatěžovat hlavu, jak vypadal výchozí text a jakými proměnami prošel. Taktéž tuto poznámku o knize nepřináším proto, aby o něčem svědčila, ale aby tebe, hypocrite lecteur, jako anekdota pobavila.