Šmuel Josef Agnon (1888-1970) se narodil jako Šmuel Josef Czaczkes v haličské Buczaczi roku 1888. Do tehdejší Palestiny odešel ve věku dvaceti let a na poli literárním debutoval povídkou Spoutané (Agunot) v roce 1908. Odtud pochází i Agnonovo umělecké jméno, které se posléze stalo i jménem občanským.

Do širokého čtenářského povědomí se zapsal románem Uvedení nevěsty (Hachnasat kala, 1931). Za své celoživotní dílo byl odměněn v roce 1966 Nobelovou cenou za literaturu. Šmuel Josef Agnon zemřel v Jeruzalémě roku 1970.

Šmuel Josef Agnon se od raného mládí se zajímal o literaturu ( především o spisy židovských osvícenců - maskilim) a velice brzy se začala jeho tvorba objevovat v periodikách v hebrejštině a jidiš. Ve svých dvaceti letech se odstěhoval do Izraele, v té době ještě pod osmanskou nadvládou. Tato změna na něj velice zapůsobila, intenzita prožitku však vedla k dočasnému odklonu od židovské tradice, jež v něm – především zásluhou jeho otce – zapustila silné kořeny. Díky matčině péči se seznámil i s dobovými trendy v německé literatuře a tento zájem můžeme sledovat i nadále, neboť část Agnonovy tvorby byla zásadně ovlivněna symbolismem a existencialismem (především díla vzniklá ve třicátých letech).

První dílko, které bylo vydáno na izraelské půdě, byla povídka Agunot („Spoutané“; jde v podstatě o terminus technicus tradičně užívaný pro ženy, které se nemohou znovu provdat, protože manžel nesvolil k rozvodu či neexistuje doklad o jeho skonu) z roku 1908, kterou vydal pod pseudonymem odvozeným od názvu povídky. Toto původně umělecké jméno se později stalo i jménem občanským.

Léta 1913-1924 strávil v Německu, kde založil rodinu a začal spolupracovat se Salmanem Schockenem, bohatým mecenášem a vlastníkem stejnojmenného vydavatelství, které působí v Izraeli dodnes. Během svého pobytu v Německu se setkal rovněž s filosofem a spisovatelem Martinem Buberem, s nímž ho pojila sběratelská vášeň zaměřená na chasidské příběhy.

Románem Hachnasat kala („Uvedení nevěsty“, 1931) se stal přední postavou moderní hebrejské literatury. Za své životní dílo byl odměněn v roce 1966 Nobelovou cenou za literaturu (v tomtéž roce ji získala i básnířka Nelly Sachsová).

O tom, že Agnon byl celou izraelskou společností považován za velkého znalce židovské tradice a hebrejštiny ve všech jejích vývojových vrstvách, svědčí také fakt, že byl rabínskými autoritami požádán o spolupráci při sestavení modlitby za Stát Izrael. Respekt k Agnonovu tvůrčímu duchu můžeme ilustrovat i následující historkou: Agnon bydlel ve velice rušné části Jeruzaléma a často si stěžoval, že se kvůli hluku nemůže soustředit na psaní. Radnice velice rychle zareagovala a znemožnila průjezd ulicí, v níž umělec žil, značkou „Zákaz vjezdu – spisovatel při práci“.

Děj Agnonových povídek, novel a románů je zčásti zasazen do tradičního prostředí polských Židů, ale velká část se odehrává i na půdě Země zaslíbené. Všechna jeho díla se vyznačují jazykovou vytříbeností, svědčící, jak již bylo výše řečeno, o hlubokých znalostech a mistrném ovládání hebrejštiny. Dnešní izraelský čtenář může mít z četby podobný pocit jaký zažívá český čtenář nad tvorbou kupříkladu generace májovců.

Do své smrti, v roce 1970, pobýval Agnon už jen v Jeruzalémě, posmrtně pak jeho díla vydávala jeho dcera Emuna Jaron.

Výběrová bibliografie
Novely
Křivé se stane rovným (Ve Haja He-akov Le-mišor), 1912.
Legenda o písaři (Agadat Ha-sofer), 1912.

Romány
Prostý příběh (Sipur Pašut), 1935.
Noční host (Oreach Nata Lalun), 1939.
Dávné časy (Tmol Šilšom), 1945.
Šira (Šira), 1971.

Povídky
V klidu a v pokoji (Be-šuva Uve-nachat), 1935.
Úvody (Pitchej dvarim), 1977.
Kniha, spisovatel a příběh (Sefer, Sofer Ve-sipur), 1978.