Vzhledem k tomu, že se na stránkách iliteratury dosud o hindské literatuře nepsalo, nastíníme v tomto příspěvku jednotlivé vývojové fáze této poměrně mladé literatury. Nejprve však uveďme základní informace o hindštině jako o jednom z indických jazyků. Hindština patří do skupiny novoindických jazyků a zároveň spolu s angličtinou je úředním jazykem Indické republiky. Hindština je indoevropským jazykem a řadí se do indoárijské skupiny indoevropské jazykové rodiny. Je mateřštinou více než 400 (některé zdroje uvádějí číslo 437) milionů lidí, tj. asi 40 % indické populace, ze severní a střední Indie. Píše se písmem dévanágarí podobně jako sanskrt.

Prakticky po celou dobu své existence se moderní hindská literatura vyvíjela v obdobích velkých politických a společenských změn, na které spisovatelé programově reagovali. Snažili se je ovlivnit, anebo naopak vyjadřovali svoji rezignaci a dávali najevo záměrný odstup. Jako příklad aktivního přístupu jmenujme vliv Mahátmy Gándhího na literaturu 20. let minulého století, jako příklad opačného přístupu romantický směr v poezii téhož období.

Pro Evropana má moderní hindská literatura zvláštní nádech a v porovnání s literaturou evropskou určité odlišné rysy. V utváření jejího osobitého charakteru se setkal myšlenkový svět tradiční Indie s Evropou. Hindská literatura je totiž poznamenána složitým střetáváním domácích a zahraničních vlivů. Formování románu a povídky jakožto nových žánrů v rámci hindského literárního prostředí je spjato s kulturním vlivem evropských koloniálních mocností, zejména s působením britské literární tradice.

Jakkoli moderní hindská literatura vznikala v prostředí silně ovlivněném západním pojetím vzdělanosti, je od jejích počátků zcela zřejmé, že pro její tematickou a myšlenkovou náplň jsou důležité tradiční filosofické a náboženské představy, které v Indii dosud tvoří součást každodenní skutečnosti. Díky všeobecné znalosti základních děl klasické slovesnosti, jako jsou eposy Rámájana a Mahábhárata, se obraz světa, který v těchto dílech nacházíme, stává přirozeným kulturním pozadím pro autory, kteří z hindsky mluvícího kulturního prostředí vzešli. Příběhy z těchto národních eposů měly a do značné míry stále mají velký vliv na indickou mentalitu a pro Indy běžně slouží jako vodítko pro zaujímání postojů v konkrétních životních situacích.

Periodizace současné hindské literatury

K periodizaci současné hindské literatury existuje více přístupů. Zde vycházíme z charakteristik jednotlivých etap, které berou v úvahu jak ideologické aspekty, tak styl tvorby. Základem periodizace jsou tradičně různá literární hnutí: andólan. S postupem k současnosti se trvání literárních hnutí či trendů, proudů a směrů krátilo, překrývaly se nebo probíhaly současně až v současnosti jako by téměř vymizely.

Literatura psaná v nářečí kharí bólí

Literatura psaná v nářečí blízkém dnešní podobě spisovné hindštiny kharí bólí je relativně velmi mladá. Začala vznikat v druhé polovině 19. století a za jejího velkého autora lze považovat Hariščandru zv. Bháraténdu - Luna Indie (1850-1885), který je též někdy označován jako “otec hindské literatury”. O rozvoj hindštiny se zasloužily lingvistické a literární společnosti, zejména Hindí Nágarí Pračáriní Sabhá - Společnost pro šíření nágarského písma založená r. 1893 v Banárasu. V r. 1899 Mahávír Prasád Dvivédí (1864-1938) založil časopis Sarasvatí, který vycházel v Prajágu (dnešní Iláhábád) jako měsíčník. Jazykový reformátor Dvivédí se zasloužil o upevnění gramatických pravidel hindštiny a hindskou tvorbu na stránkách svého časopisu soustavně podporoval.

Literatura psaná v bradžštině

Na přelomu 19. a 20. století se poezie na rozdíl od prózy dosud psala především v bradžštině, jednom ze středověkých literárních dialektů hindštiny. Převládaly tradiční formy a standardní náměty. Šlo převážně o poezii devocionální bhakti a formalistickou ríti. Druhá zmíněná stavěla na dokonalém zpracování starých motivů jako je klasifikace hrdinek nájiká bhéd, líčení ženských půvabů popisem od hlavy až po patu nakh šikh (dosl. od nehtu po temeno), líčení šesti ročních dob šatrtu varnan apod. Poezii tvořili zejména dvorští básníci.

Hindština

K dramatické změně v poezii došlo v prvních dvou desetiletích 20. století, tzv. éře Dvivédího, který prosazoval moderní hindštinu jako literární jazyk i pro poezii. Její charakter se také výrazně změnil v duchu didaktismu, nacionalismu a sociálního cítění. Pokud jde o prozodii, pro nedostatek domácích zdrojů se hindština uchýlila k čerpání inspirace z cizích zdrojů, a to též z jazyků, které nevyhovují přirozenému rytmu hindštiny. Byly to bengálština: tvorba Thákura i tradice potulných pěvců baulú, urdština: vliv muslimských mystiků súfiů, sanskrt a angličtina. Poezie se začala odklánět od formální poetiky též díky oblibě středověkého básníka Kabíra. Velkou roli v počátcích moderní hindské poezie sehrál Ajódhjásinh Upádhjáj (1865-1947) zv. Hariaudh a Maithilíšaran Gupta (1886-1964).

Prémčand, zakladatel moderní hindské literatury

Próza se před vznikem nezávislé Indie vyvíjela v těsné souvislosti s tvorbou tzv. zakladatele moderní hindské literatury Prémčanda. Prémčand, vlastním jménem Dhanpat Ráj (1880-1936) začal psát na samém počátku dvacátého století a dosud je nejznámějším hindským autorem. Napsal 11 románů a zhruba dvacet sbírek povídek. Jeho nejslavnější román Gódán (Oběť) z roku 1936 byl přeložen do češtiny.

Mezi základní požadavky, které Prémčand kladl na literaturu, patří psychologická pravdivost, emocionalita, dramatický spád děje, výrazová úspornost a přítomnost poučení vyplývajícího z textu. Příběh má sloužit k pozvednutí mysli čtenáře a jeho zušlechtění, zároveň však má být vystavěn na zkušenosti autora a jeho pozorování života. Ve svém tvůrčím vývoji Prémčand vystřídal vícero přístupů k literárnímu ztvárnění skutečnosti: romantický, idealistický, realistický i společensko kritický.

Hindský romantismus

Romantický (neoromantický) směr v poezii čhájávád (20. a 30. léta 20. stol.) patří ke směrům, které se programově odkláněly od společenského či politického dění a objektivních okolností. Básníci se uchýlili do světa kosmických rozměrů, mystické lásky, nenarušené harmonie a osobní svobody. Poprvé v hindské literatuře se pozornost soustřeďuje na subjektivní pocity a zkušenost jednotlivce. Nejvýznamnějšími představiteli tohoto směru byli Džaišankar Prasád (1889-1937), Nirála (1899-1961), Sumitránandan Pant (1900-1977) a Mahádéví Varmová (1907-1987).

V próze se hindský romantismus projevil již v prvních desetiletích dvacátého století. Jeho nápadným rysem byl sklon k idealismu. Častým motivem bývá napravení záporné postavy, tzv. přeměna srdce hridajparivartan. Tvorba často stojí na pomezí romantismu a realismu. V hindské literatuře se v této souvislosti hovoří o idealistickém realismu, v němž se mísí prvky romantismu, idealismu a realismu. Představitelem této tendence ve vývoji hindské literatury byl již zmíněný Džajšankar Prasád, který jevil ve svém díle větší a trvalejší sklon k romantismu než Prémčand.

Pragativád a prajógvád

Ve 30. až 50. letech 20. století převažoval v próze „progresivismus“, hindsky pragativád, jehož hlavním představitelem byl Jašpál (1903-1976). V padesátých letech ho proslavil zejména román Džhúthá sač (Prolhaná pravda). Někteří jej považují za jeden z nejlepších románů hindské literatury vůbec. Tento směr navázal na tradici kritického realismu pozdních Prémčandových děl. Prémčand sám stál při jeho zrodu na ustavující schůzi Svazu indických pokrokových spisovatelů (1936), kde přednesl úvodní řeč o poslání literatury. Pragativád stavěl na myšlence šíření sociálního soucítění a vlivu literární tvorby na celou společnost. K sociálnímu aspektu pak přistoupil politický a též vliv marxismu. Jako hnutí začal upadat v 50. letech 20. století, ale někteří jednotlivci s ním spjatí pokračovali v pokrokové tvorbě až do doby mnohem pozdější.

Duch vzpoury je základem dalšího hnutí na hindské literární scéně „experimentalismu“, prajógvádu. Uvedl se vydáním útlé sbírky básní Tár saptak (1943), v níž bylo zastoupeno sedm dosud nepublikujících básníků v čele s Agjéjem (1911-1987). Tito básníci se stali průkopníky „moderny“ v hindské poezii, již dále rozvinul poválečný směr „nová poezie“. Programově pojímali poezii jako experiment a jejich cílem bylo neustálé hledání pravé cesty.

Psychologická, existenciální próza

Proces ke zvnitřnění prózy započal v předválečné psychologické povídce a románu. V této introspektivní tvorbě nalezneme nové prvky jak po obsahové stránce, tak po stránce formální, jejichž cílem bylo zachytit prchavé záchvěvy lidské mysli. Vnější prostředí přitom hrálo určitou roli, ale hlavní důraz spočíval v analýze duševních a emocionálních stavů postav. K nejvýznamnějším představitelům tohoto směřování patřil Džainendrakumár Džain (1905-1988).

Agjéj jako prozaik dále rozvinul psychologickou prózu směrem k existenciálnímu ladění nebo intelektuálně filosofickému zaměření­. Nestavěl tolik na emotivní zkušenosti a jejím přenosu na čtenáře. Obracel se spíše k racionální stránce vnímání literatury. Džainéndra i Adžňéj zobrazovali rozporuplnost lidské mysli a oba přijali nové technické prvky vyprávění.

Osobní zkušenost mladých spisovatelů pocházejících ze středních vrstev společnosti a zejména městského prostředí silně ovlivnila vývoj hindské literatury v nezávislé Indii. Život těchto vrstev společnosti se ocitl pod tlakem rychlých společenských změn. Lidé se stávali nezávislejšími a více než dříve je ovlivňoval západní životní styl. Rodina velmi postupně, ale v padesátých letech přece jen znatelně, ztrácela svoji roli v určování postavení jedince ve společnosti. Ten se tak ocital před problémem hledání nové identity. Z této situace se rodily pocity odcizení a existenciálního strachu, které se následně odrážely v tvorbě.

Mladí spisovatelé kritizovali idealismus a nacionalismus, který byl příznačný pro tvorbu autorů předválečné generace. Oni sami se snažili zachytit sobě blízkou zkušenost lidí tápajících v hodnotově rozkolísaném prostředí moderního velkoměsta. Do jejich způsobu psaní tak pronikaly postupy umožňující přiblížit introspektivní hledání vlastní identity.

Povídka a "nepovídka"

Tak se postupně vytvářel nový způsob psaní, který vešel do dějin hindské literatury pod názvem „nová povídka“ naí kahání, i když v jeho rámci vznikaly i romány. Povídka zaujímá v dějinách hindské literatury 20. století klíčové místo a tvoří její nejproduktivnější součást. Poválečné literární směry a školy se vždy vymezovaly skrze povídku a právě povídka byla schopna nejrychleji reagovat na proměny společnosti.

Naí kahání spadá zhruba do období 50. a 60. let minulého století. Existují různé charakteristiky zmíněného hnutí a také díla psaná v padesátých letech se mnohdy značně odlišují od pozdějších. Dobré srovnání poskytnou do češtiny přeložené romány Sárá ákáš (Celé nebe) z pera Rádžéndry Jádava (1929) a Andhéré band kamré (Temné komnaty) od Móhana Rákéše (1925-1972). Oba spisovatelé patří vedle Nirmala Varmy (1929-2005), Kamléšvara (1932) a Mannú Bhandáríové (1931) k nejvýznačnějším představitelům „nové povídky“.

Povídky psané v duchu této literární školy nebývají založeny na ději či zápletce, spíše kladou důraz na celkovou atmosféru a vnitřní prožitek. Příznačné je rovněž jejich pesimistické ladění, pocity bezmoci a beznaděje. Pokud se v „nové povídce“ vyskytne sociální tématika, kritické postoje nebývají vyjádřeny explicitně. Skutečnost, že tento druh literatury nechce poučovat, předkládat hotové závěry a soudy, jej výrazně odlišuje od „tradičního“ způsobu psaní. Ke konci 60. let pesimismus a beznaděj zobrazený v literatuře dovedla do krajnosti „nepovídka“, akahání.

Poezie a "nepoezie"

„Novou povídku“ názvem, trváním, výše popsanými okolnostmi vzniku a tématem spletitosti a rozporuplnosti lidské existence ve světě „převráceném vzhůru nohama“ v poezii zastupuje směr naí kavitá „nová poezie“. Podobně je tomu u „nepovídky“ a „nepoezie“ akavitá. Po formální stránce se tato „moderní poezie“ vyznačuje volným veršem. Rým a verš byly nahrazeny rytmem. Náměty „nové poezie“ se vztahují ke každodennímu životu a jeho úskalím, ironii lidského údělu, sepjetí s přírodou, patriarchálnímu útlaku, sociální nespravedlnosti, filosofickým a existenciálním otázkám, lásce, odcizení a k mnoha dalším životním faktům a pocitům. Z básníků tohoto zaměření budeme jmenovat vedle Agjéje alespoň Muktibódha (1917-1964), Raghuvíra Saháje (1929-1990) a Sarvéšvara Dajála Saxénu (1927-1983).

Regionální (krajový) román

V 50. a 60. letech zároveň sehrál významnou roli „regionální román“, áňčalik, který přibližoval situaci indické vesnice. Jeho cílem také bylo zobrazit zvyklosti a způsob života lidí z různých, nejen hindsky mluvících, oblastí a též z oblastí tzv. okrajových, např. kmenových území. Česky vyšel román Rádžéndry Avasthího (1929) Džangal ke phúl (Květy džungle) z roku 1960. Áňčalik lze také překládat jako krajový román nebo krajová povídka.

Rozumná povídka

Nový literární trend označovaný jako „rozumná povídka“, sačétan kahání se začal prosazovat od poloviny 60. let. Do jisté míry vznikl jako protiváha pesimisticky laděných povídek oné doby. Odlišuje se od nich hlavně aktivnějším přístupem k životu. Již název směru sačétan (rozumný, racionální, vědomý) naznačuje, že klade důraz na vědomé stránky lidské psychiky. Za hlavního představitele směru je považován Mahíp Sinh (1933).

Povídka „paralela“

Povídka „paralela“, v dějinách hindské literatury známá pod názvem sámántar, patří k novému způsobu psaní v 70. letech dvacátého století. Teoretické požadavky na tvorbu v tomto období opět vycházejí z kritiky předchozích směrů, jež bývají obviňovány z odtrženosti od skutečného života a z toho plynoucí neautentičnosti. Spisovatelé z tohoto okruhu požadují návrat ke čtenáři v tom smyslu, aby byl schopen sledovat souvislosti tvorby s realitou skutečného života. Ve věrohodném zobrazování skutečného života je spatřována průkopnická role tohoto trendu. Zároveň je požadován paralelní vztah mezi způsobem myšlení a psaní. Mezi skutečností a tvorbou má existovat soulad, který je základním kamenem povídky paralely. Povídka nemá vycházet pouze z pocitů spisovatele, ale má se v ní odrážet současný život. I ten má být zobrazován tzv. paralelně, tj. se zájmem o jiné indické oblasti, kde je děj příběhů často situován. Jako představitelku uveďme Sudhu Arórovou (1946), již dříve tvořící v rámci akahání, nebo představitele hnutí nají kahání Kamléšvara a Mridulu Gargovou (1938).

V próze i poezii vznikalo v pozdějších desetiletích mnoho dalších literárních směrů. Už jejich veliké množství a krátkodobá existence navozují otázku, zda-li se jedná opravdu o samostatná literární hnutí. Případná délka seznamu těchto tzv. hnutí naznačuje absurditu nahlížet na nové vývojové tendence v hindské literatuře tímto způsobem. Proto je spíš chápeme jako celkově modernistickou tendenci ve vývoji hindské literatury. V tomto smyslu žije „nová poezie“ i „nová povídka“ v současné hindské literatuře stále. V próze s tou výhradou, že i nadále trvá tvorba opravdových „veteránů“ hindské literatury jako jsou např. Višnu Prabhákar (1912) a Bhíšam Sáhní (1915), píšících v “klasickém duchu”.

Bibliografie českých překladů moderní hindské literatury