Nobelova cena za literaturu 2005
Nobelovu cenu za literaturu za rok 2005 získal anglický dramatik, básník, prozaik, esejista, scénárista, herec a režisér Harold Pinter.
Nobelovu cenu za literaturu za rok 2005 získal britský dramatik, básník, prozaik, esejista, scénárista, herec a režisér Harold Pinter (1930). 13. října to oznámila Švédská akademie – stalo se tak jen několik dní poté, co Pinter oslavil 10. října své pětasedmdesáté narozeniny. Ve zdůvodnění akademie se praví, že autor ve svých hrách „odhaluje hloubku prázdnoty skryté za každodenním tlacháním a vynucuje si vstup do uzavřených prostor úzkosti“.
Pinter se narodil v londýnské čtvrti Hackney (East End) v židovské rodině dámského krejčího. V roce 1948 získal stipendium na studia herectví na Royal Academy of Dramatic Art. Studia však přerušil a věnoval se herectví a psaní. Ve studiích pak pokračoval na Central School of Speech and Drama. V letech 1951-53 byl v Irsku členem herecké Společnosti Anewa McMastera; v té době hrál řadu důležitých rolí, mj. titulního Hamleta a Jaga v Othellovi. V letech 1952-56 vznikl jeho autobiografický román Trpaslíci (The Dwarfs), který byl však publikován až v roce 1990. Po návratu do Anglie se stává hercem ve Společnosti Donalda Wolfita, opět hraje nejrůznější role od Shakespeara až po detektivky (vystupuje pod uměleckým jménem David Baron) a stále intenzivně píše (verše, krátké prózy, monology, skeče). Naváže celoživotní přátelství s dramatikem a scénáristou Ronaldem Harwoodem (pozdějším autorem slavného Garderobiéra /předobrazem postavy Sira v této hře byl zřejmě právě Donald Wolfit/ a držitelem Oscara za scénář k Polanského Pianistovi). Seznámí se s tvorbou Samuela Becketta a je ohromen jeho Čekáním na Godota.
Jeho první hra Pokoj (The Room) byla inscenována v roce 1957. Rychle za sebou pak následovaly hry, které dnes patří k mezníkům moderního (nejen anglického a nejen absurdního) divadla. Slavné tituly, vzniklé v letech 1957-1965, se dodnes hrají na jevištích celého světa: Narozeniny, Mechanický číšník, Správce, Celou noc venku, Trpaslíci (podle vlastního zatím nepublikovaného románu), Přehlídka, Milenec, Čajový dýchánek, Návrat domů a další. Pinter v nich zjevně navazuje na Becketta a absurdní divadlo (ale také na Ionesca a Geneta či na Franze Kafku, jehož velmi obdivuje), zároveň však jeho postupy rozvíjí a vnáší do něj vlastní originální prvky.
Jeho tzv. komedie hrozby (comedies of menace) jsou vystavěny na modelových situacích, v nichž dominuje uzavřený prostor a vetřelec, přinášející násilí a zkázu ze světa venku, jemuž není možno uniknout. Prostor uvnitř, plný bezduchého tlachání, ne-dialogů, mlčení, strachu, pocitů viny, výčitek a nenaplněné touhy, je tak vždy násilně narušen něčím často nepojmenovatelným zvenčí, co není možno zastavit, zničit nebo ovládnout. Nadčasovost a jakási obecná platnost těchto her je tak zřejmá a hodnocení Švédské akademie velmi přiléhavé. Pinter odhaluje věčnou lidskou prázdnotu a úzkosti a únik do uzavřenosti; únik, který je přesto nesmyslný a tedy absurdní. Komunikace a porozumění mezi postavami jsou nemožné; postavy se utíkají k zámlkám a prázdným gestům a násilím nahrazují skrytou a potlačovanou citlivost a touhy.
Jeho další hry naznačují nové směry: jsou poetičtější, ale stále stejně pesimistické, autor se také více zabývá mezilidskými a milostnými vztahy. Mezi nejznámější hry, vzniklé od konce 60. let, patří Krajina, Ticho, Staré časy, Země nikoho, Zrada, Jiná místa, Party Time nebo …a v prach se obrátíš.
Pinter napsal doposud 33 her (některé z nich jsou původně televizní či rozhlasové) a získal za ně řadu britských i amerických ocenění (např. Tony Award 1967, Cena Kruhu newyorských divadelních kritiků 1967 a 1980, Shakespearova cena 1970, Cena Britské divadelní asociace 1983 a 1985). V podstatě všechny nejdůležitější Pinterovy hry byly přeloženy do češtiny (většina z nich však vyšla pouze v informativní edici Dilia) a hrály se na našich jevištích. V současné době se např. hraje Správce v pražském Činoherním klubu.
Vedle dramat a zmíněného autobiografického románu je Pinter také básníkem a esejistou a v posledních letech se věnuje právě zejména poezii. Je hercem (občas se objevil i ve filmech), ale též významným divadelním režisérem a zejména velmi plodným a úspěšným filmovým scénáristou. Spolupracoval např. s režisérem Josephem Loseyem na filmech Sluha (The Servant, 1963; za scénář získal Stříbrného medvěda na festivalu v Berlíně), Nehoda (The Accident, 1967; oceněno Cenou poroty na festivalu v Cannes) a Posel (The Go-Between, 1971; film byl oceněn Zlatou palmou na festivalu v Cannes).
V roce 1977 byl knižně publikován rozsáhlý scénář k nikdy nerealizovanému filmovému přepisu Proustova Hledání ztraceného času, který plánoval opět Losey. Pinter pak proslul právě jako skvělý adaptátor literárních děl: napsal např. scénář k přepisu Fowlesova románu Francouzova milenka (The French Lieutenant’s Woman, 1981, rež. Karel Reisz), který mu vynesl nominaci na Oscara, z dalších: Příběh Služebnice (The Handmaid’s Tale, 1990, rež. Volker Schlöndorff) podle Margaret Atwoodové, Podivná pohostinnost (The Comfort of Strangers, 1990, rež. Paul Schrader) podle Iana McEwana (román u nás vyšel pod názvem Cizinci ve městě) nebo Proces (The Trial, 1993, rež. David Jones) podle Franze Kafky.
Přehled divadelních her (v závorce je datum vzniku, nikoli publikace či první inscenace):
The Room (1957; Pokoj)
The Birthday Party (1957; Narozeniny, č. 1966 in: Anglické absurdní divadlo)
The Dumb Waiter (1957; Mechanický číšník, č. 1987)
A Slight Ache (1958; Mírná bolest)
The Hothouse (1958; Pařeniště)
The Caretaker (1959; Správce, č. 1964)
A Night Out (1959; Celou noc venku, č. čas. 1969)
Night School (1960; Večerní škola)
The Dwarfs (1960; Trpaslíci)
The Collection (1961; Přehlídka, č. 1965, 1987)
The Lover (1962; Milenec, č. 1965, 1987, 1998)
Tea Party (1964; Čajový dýchánek)
The Homecoming (1964; Návrat domů, č. 1966 in: Anglické absurdní divadlo)
The Basement (1966; Suterén)
Landscape (1967; Krajina, č. 1987)
Silence (1968; Ticho, č. 1987)
Night (1969; Noc, č. 1987)
Old Times (1970; Staré časy)
Monologue (1972; Monolog)
No Man’s Land (1974; Země nikoho)
Betrayal (1978; Zrada, č. 1992 – nevydáno)
Family Voices (1980; Rodinné hlasy, č. 1984)
Other Places (1982; Jiná místa, č. 1984)
A Kind of Alaska (1982; Jakoby na Aljašce, č. 1984)
Victoria Station (1982; Nádraží Victoria, č. 1984)
One for the Road (1984; Jedna na cestu, slov. Pohárik na cestu, 1990)
Mountain Language (1988; Horáčtina, č. 1989 – nevydáno, slov. Horský jazyk, 1990)
The New World Order (1991; Nové uspořádání světa)
Party Time (1991; Party Time, č. čas. 1992)
Moonlight (1993; Měsíční svit, č. 1994 – nevydáno)
Ashes to Ashes (1996; …a v prach se obrátíš, č. 1998)
Celebration (1999; Oslava)
Remembrance of Things Past (2000; Vzpomínky na minulost)
Jiná díla (výběr):
The Proust Screenplay: A la recherche du temps perdu (1977; Scénář podle Prousta)
Poems and Prose 1949-1977 (1978; Básně a prózy)
The Dwarfs: A Novel (1990; Trpaslíci, román)
Various Voices: Poetry, Prose, Politics, 1948-1998 (1998; Různé hlasy)
Collected Screenplays 1-3 (2000; Sebrané scénáře, 3 svazky)
The Disappeared and Other Poems (2002; Zmizelý a jiné básně)
Press Conference (2002; Tisková konference)
War: Eight Poems and One Speech (2003; Válka: Osm básní a přednáška)