Na jaře tohoto roku se na knižních pultech objevilo druhé vydání českého překladu básní italského básníka 20. století Giuseppa Ungarettiho s názvem Cítění času. První vydání vyšlo roku 1961 u nakladatelství SNKLHU Praha, pro toto druhé vydání byly básně, jak uvádí nakladatel na poslední stránce knihy, přepracovány a doplněny (jedná se zejména o drobné úpravy vedoucí ke zjednodušení a pročištění výrazu) a výběr doplněn o ukázky ze sbírky Starcův zápisník. To, co zde naopak ve srovnání s prvním vydáním chybí, je překladatelův velmi cenný doslov pojednávající o tvorbě Ungarettiho.

Zdařile graficky provedená knížka roztomile malého formátu přináší reprezentativní výběr z celého autorova díla. Představuje čtenáři básně ze všech zásadních Ungarettiho sbírek (Veselí, Cítění času, Bolest, Zaslíbená země, Výkřik a krajiny, Starcův zápisník). První skupina básní ze sbírky Veselí (1914-1919) představuje experimentálnější polohu Ungarettiho tvorby. Metrika se vyznačuje rozbitím tradičního verše a jeho nahrazením krátkými veršíky, často složenými z jediného slova (není výjimkou, že verš je složen pouze z předložky či spojky, jako je tomu například v básních Pořád noc, Červen nebo Sen). Takovou izolací slov, pečlivě volených a revidovaných v dlouholetém přepracovávání básní, autor dosahuje žádoucího efektu: posiluje expresivní náboj jednotlivých slov. Dalším charakteristickým rysem této sbírky je nepřítomnost interpunkce, prvek, ve kterém se projevil vliv Apollinaira a obecně francouzského avantgardního prostředí, v němž se Ungaretti pohyboval v době svých studií na pařížské Sorbonně.

Tematicky tato sbírka z velké části reflektuje básníkovu přímou válečnou zkušenost. V básních vybraných pro české vydání je možné rozpoznat vedle těchto zážitků z fronty některé další autobiografické prvky: jsou to vzpomínky na smrt arabského kamaráda Šeaba, na dětství prožité v Africe a rodné básníkovo město Alexandrii. V básni Řeky vzpomíná na březích řeky Soči na všechny toky, které nějak souvisely s jeho životem (italské Serchio, odkud pocházeli jeho předci, egyptský Nil, u jehož břehů strávil dětství, pařížská Seina z dob univerzitních studií). Z válečných zážitků můžeme v básních z českého vydání prožívat s Ungarettim jeho bolest ze ztráty kamarádů padlých na frontě, hrůzu ze smrti přítomné všude kolem, na druhé straně ale také pocit bratrství a sounáležitosti druhů ve zbrani (název básně Bratři je dostatečně výmluvný), ale také touhu po návratu k počátku života představujícímu ještě období nevinnosti.

Následující básně jsou ze sbírky Cítění času (1919-1935), která dala i název českému selektivnímu vydání. Znatelný je zde odklon od revoluční metriky první sbírky a návrat k tradiční metrice. Sám Ungaretti prohlašuje za své vzory Petrarku a Leopardiho. Používá tradiční verš, také styl je oproti předchozí sbírce odlišný: slovník básní je vznešenější, z hlediska syntaktického už báseň není tvořena izolovanými slovy, ale větami a souvětími, a interpunkce opět zaujímá své místo v nich. Tematicky se tato sbírka vzdaluje autobiografickým rysům a spíše se vyznačuje motivy z antické a pohanské mytologie, pohádkovými prvky, ale i přítomností erosu na straně jedné, a přítomností náboženského cítění na straně druhé. V českém vydání je tato sbírka zastoupena spolu s Veselím nejhojněji: přináší básně, v nichž vystupuje příroda, víly, ale také Bůh (náboženského ladění je tu například báseň Soucit).

Básně dalších sbírek Bolest, Výkřik a krajiny a Zaslíbená země vznikaly ve stejném období, tj. od druhé poloviny třicátých let do začátku let padesátých a přinášejí některá společná témata, úzce související s Ungarettiho osobním životem. Nejintenzivnější z nich je smrt syna Antonietta, který zemřel během pobytu Ungarettiových v Brazílii v pouhých devíti letech.

Ze sbírky Bolest (1937-1946) přináší český výběr hned několik básní vyjadřujících bolest nad jeho smrtí, která také dala této sbírce titulní název: Všechno jsem ztratil, Hořký souzvuk, Rozbil ses či Den ze dne, kde jsou velmi intenzívně vyjádřena muka, která básník prožívá při vzpomínce na rodinné neštěstí. Vedle této tematiky, obsažené hlavně v první části sbírky, jsou v její druhé části zastoupeny básně reflektující obraz válečného Říma, trpícího pod tíhou nacistické okupace, v němž Ungaretti od druhé světové války žil. Básníkova osobní bolest se tak v knize spojuje s bolestí a tragédií kolektivní. V českém vydání je toto druhé téma zastoupena třeba básní Nekřičte pořád.

Sbírka Výkřik a krajiny (1939-1952) se tematicky prolíná s předchozí sbírkou v básni Křičel jsi: Dusím se, v níž se autor velice detailním popisem vrací k okamžiku synovy smrti a zakouší hořký pocit toho, že léta, během nichž sám stárne, ukradl synovi. Vedle této básně je pak sbírka v našem vydání zastoupena pouze další skladbou Malý monolog, jež je ve skutečnosti několik stránek okupujícím jakýmsi autobiografickým zamyšlením starého básníka nad místy a událostmi, které má spojené s únorovým měsícem. Ze zlomkovitého díla Zaslíbená země (1935-1953), které mělo být podle autorova původního a nikdy nerealizovaného plánu komplexním vyprávěním inspirovaným dobrodružstvím bájného hrdiny Aeney, přináší český překlad několik ukázek, na které navazují i skladby Poslední chóry pro Zaslíbenou zemi, pocházející ze sbírky Starcův zápisník (1952-1960). V autorově poznámce k Posledním chórům Ungaretti přibližuje podněty, které daly těmto skladbám vzniknout: byly to hlavně cesty do dalekých zemí, které básník „na stará kolena“ ještě podnikl do Egypta či na Dálný Východ.

Chóry jsou tečkou za exkurzí do celoživotní tvorby básníka majícího své pevné postavení v dějinách italské moderní poezie, při níž si český čtenář mohl ve zdařilém překladu Jana Vladislava vychutnat již léty prověřenou kvalitu Ungarettiho básní a díky výběrovému charakteru tohoto vydání zvolit tu polohu autora, která mu vyhovuje více; jistě si tu najdou své oblíbené básně jak zastánci klasiky, tak přívrženci novátorštější poezie.