Přinášíme ukázku z doslovu ke sbírce Veselí, ve kterém Jiří Pelán vynikajícím způsobem charakterizuje Ungarettiho básnický jazyk. 

Poetika, již Ungaretti fixoval v Pohřbeném přístavu, se především zásadně rozcházela s tradiční lyrickou rétorikou pevných strof a uzavřených metrických útvarů, jak byla v Itálii pěstována od Petrarky k D’Annunziovi. Ungaretti odmítl předzjednaný mélos a obrátil se znovu k základnímu stavebnímu prvku každé výpovědi, ke slovu. Tento důraz na slovo vytkli i Ungarettiho první kritici, když konstatovali, že vrací slovům jejich někdejší „panictví“ (Gargiulo) či že je u něho slovo „nahé a osamělé“ (De Robertis). Ungaretti usiloval o esenciální, a proto redukoval a koncentroval: a právě této tendenci měla posloužit i izolace slova, jemuž bylo často ukládáno, aby vyplnilo celý prostor verše. Ungarettiho zásadním objevem bylo zjištění, že je toho slovo schopno: izolováno tímto zpusobem, získávalo na jedné straně pádnost a jednoznačnost, a na druhé straně vysílalo - do prázdného prostoru, do mlčení bílého okraje, jímž bylo obklopeno - veškeré konotace, které dokázalo evokovat. Nefungovalo navíc pouze jako signifikát, ale i jako signifikant: i zvuková podoba takto exponovaného, takto „obnaženého“ slova se mohla druhotně sémantizovat či indukovat širokou škálu potenciálních paronomázií. Ve slově se tak koncentrovala nová síla, znělo prapůvodním hlasem; byť stokrát slyšené, zářilo nyní čerstvou ražbou.

Ungarettiho rezignaci na hotové mélické struktury dobová kritika ocenila jako velké novum: Pancrazi se o Ungarettim pochvalně vyjádřil jako o básníku, který konečně „nezpívá, ale mluví“. Sám Ungaretti si byl vědom toho, že vyšel vstříc jisté modernistické tendenci, na niž odpověděli kladně už krepuskolární básníci: tendenci sblížení verše s prózou. Učinil to nicméně zpusobem, v němž bylo možno identifikovat dvojí pohyb: od verše k próze a od prózy znovu k verši. Každá sekvence slov (věta) je u něho budována jako individuální řada, která si neklade za cíl vyhovět předem dané metrické struktuře; a v tom smyslu jsou tyto sekvence skutečně próze blízké. Stačí však přepsat takovouto sekvenci do běžného prozaického řádku, abychom zjistili, že jsme text markantním zpusobem poškodili a to, co nám zbylo v rukou, je chudé, vybledlé a často nesrozumitelné. Není to jen tím, že jsme zbavili izolovaná slova možnosti vyzařovat významy do prostoru bílé stránky, ale také tím, že Ungarettiho lyrická sekvence sice rezignuje na metrická schémata, ale nerezignuje na možnost rytmické organizace, již právě důrazně připomíná veršová segmentace. Rytmus těchto řad je ve skutečnosti v důsledku této fragmentarizace mimořádně zřetelný a působivý. Ungaretti navíc systematicky využívá i eufonie, kterou nesou slova v sobě. Na rozdíl od prózy nesděluje, ale sugeruje: a to nejen obrazným potenciálem slov, ale i jejich zvukovými a rytmickými kvalitami. V poslední instanci je sporné, zda nás více oslovuje to, co označují slova, nebo to nezvažitelné a magické, co před sebou hrne - v každé básni jiná - melodická vlna.