Rozhovor s Jicchakem Bar-Josefem se uskutečnil u příležitosti jeho nedávné návštěvy Prahy. Sešli jsme se na knižním veletrhu v kavárně ještě před odpoledním čtení úryvků z překladu jedné z jeho nejúspěšnějších knih - autobiografický román nazvaný Mazkeret Ahava by se měl v dohledné době objevit na českých knižních pultech pod titulem Dárek z lásky. Jicchak Bar-Josef se na stránkách této poměrně útlé knížky vrací ke smrti svého otce, renomovaného izraelského spisovatele Jehošuy Bar-Josefa, ale také ke vzpomínkám na matku a dětství. Čtenář postupně odkrývá poměrně složitý vztah Jicchakových rodičů, který je nahlížen jak dětskýma očima, tak i očima dospělého muže. Dětská nechápavost se tak prolíná s pozdější reflexí událostí a snahou vysvětlit, co se vlastně přihodilo mezi jeho bohémským otcem a matkou, která zůstala věrná víře. Příznačná je citová ambivalence ve vztahu k oběma rodičům a barvité líčení životních osudů všech členů rodiny, jež se z Jeruzaléma stěhuje do Tel Avivu a posléze do Haify. Čtenáře velmi rychle vtáhne do děje.

- Jak byste hodnotil současnou situaci na izraelské literární scéně?
- Především je nutno říci, že současná izraelská literatura žije velmi aktivním životem. Nadále pravidelně publikuje řada spisovatelů starší generace, a to nejen ti nejvýznamnější, jako Amos Oz či A. B. Jehošua, ale i další méně známí autoři. Dnes je knižní produkce daleko bohatší než kdysi, a přestože hebrejsky hovořící čtenářská obec není zvlášť početná, poptávka po knihách a zájem je veliký. Dá se říci, že každý měsíc se objevuje několik nových knih od izraelských spisovatelů, vycházejí kritiky v novinách, v rádiu, knižním novinkám je věnován i televizní pořad. Samozřejmě ne všechny knihy dosahují stejné kvality, ale aktivita na literárním poli je úctyhodná. V poslední době se na literární scéně prosazují stále intenzivněji také ženské autorky, a nemusí jít pouze o spisovatelky z povolání či ženy, které by se věnovaly příbuzným oborům, jako například novinařině.

- Zapojení ženských autorek tedy vítáte?
- Je skvělé, že dnes tvoří a publikují i ženy – ačkoli i v minulosti u nás působily výtečné spisovatelky, jako třeba na počátku století Dvora Baron. Dnešní autorky představují široké spektrum: některé se psaní věnují takříkajíc „na plný úvazek“, další na literární scénu vstupují z jiných oblastí, například Aviram HaGolan, novinářka a redaktorka televizních literárních pořadů, která vydala velmi zajímavou knížku, a mnoho jiných se nebojí vyjít s kůží na trh. Samozřejmě tu nechybí ani známá a osvědčená jména jako třeba Šifra Horn. Každopádně jsou dnes ženy na literárním poli mnohem činorodější a také mají na psaní mnohem více času, než tomu bylo v minulosti. To samozřejmě neznamená, že by tehdy ženy nepsaly vůbec, jen to pro ně bylo těžší.

- Na moderní scéně se pohybuje také značné množství nových mladých autorů, jejichž počet rok od roku roste. Jde podle vás spíše o módní fenomén, kdy mladí využívají možnosti publikovat, anebo se skutečně ve většině případů jedná o nadějné začínající spisovatele?
- Z první knihy je často obtížné něco vysoudit. Stává se, že prvotina není nijak výjimečná a autorovy kvality se projeví až postupně, když vydá další dvě tři knihy. Nicméně knižní trh v Izraeli uživí velké množství spisovatelů a pro začínajícího autora není obtížné vydat knížku. Naopak, často je to pro něj paradoxně jednodušší, než pro nás starší: lidé se zajímají o nové tváře, nové objevy, prvotiny se dobře prodávají. Přispívá k tomu i fakt, že v nakladatelstvích dnes převažují mladí redaktoři, které jejich tvorba oslovuje více než knihy starších, již zavedených autorů.

- Jaká jsou vlastně základní témata této „mladé“ literatury? Liší se nějak od autorů starší a střední generace, je tu patrný nějaký posun?
- Část těchto spisovatelů se samozřejmě věnuje životu a problémům mladých Izraelců. Většinou se soustředí na městské prostředí – důležitým a velmi aktivním centrem, kde také podstatná část mladých tvůrců žije, je například Tel Aviv. Vedle toho pochopitelně působí celá řada vynikajících autorů v regionech. Současná scéna je také bohatší i o arabské autory píšící hebrejsky, velmi úspěšný je například Said Kašua.

- A co například tematika náboženství – zabývají se jím nějak mladí autoři, vymezují se vůči němu nějak?
- Jistě, s úspěchem u nás publikuje hned několik autorů, kteří jsou nějak spjati s náboženskými komunitami, někteří z nich působí jako učitelé v ješivách. Velmi zajímavý je například Dov Elbaum, spisovatel a novinář, který nedávno vydal zdařilý román „Čas elulu“, kde vypráví příběh mladého studenta ješivy. Podobně jako on i mnozí další novináři píší knihy, a to nejen publicistického, ale i beletristického rázu, a vnášejí do literatury svůj náhled, svou praktickou životní zkušenost.
Co je ovšem obecně důležité, knižní trh v Izraeli je velmi aktivní, stále se v něm něco děje, objevují se nová jména, nové knihy – jak překlady z různých jazyků, tak původní hebrejská tvorba. Žádné významnější nakladatelství si nemůže dovolit izraelské autory nevydávat.

- Vraťme se ještě k oblasti náboženství v „mladé“ literatuře. Zajímalo by nás, nakolik je důležité pro sekulární autory. Považují za nutné nějak se k náboženství vyjádřit, je to pro ně téma, které se tak nějak samozřejmě nabízí?
- Myslím, že vždy záleží na konkrétních životních osudech toho kterého spisovatele. Například Jisrael Segal, známý novinář působící v televizi, pochází z ortodoxní rodiny, která mu nikdy neodpustila, že odpadl od víry. Jeho starší bratr je v ortodoxním prostředí velmi uznávanou osobností, je to takový „cadik“ s velmi radikálními, až fanatickými názory. Když umíral jejich otec, prosil tohoto bratra, aby mladšího Jisraele zavolal k jeho smrtelné posteli, ale bratr odmítl jeho prosbu splnit, a otec zemřel, aniž by měl možnost svého druhého syna ještě vidět. Tenhle zážitek byl pro Segala impulsem pro knihu, která vyšla nedávno. Obecně platí, že o ortodoxním náboženském prostředí více méně píší jen lidé, kteří jej znají z vlastní zkušenosti, nikoli autoři zvenku, nejčastěji právě ti, kteří v něm žijí či žili a posléze je opustili. Ne, nemyslím si, že náboženství představuje nějaké zásadní téma dnešní izraelské literatury, je to vždy záležitost osobní. Kdo má kořeny ve světě ortodoxní komunity, píše o ní, stejně jako člověk, jehož rodinné zázemí je spjaté s traumatem šoa, píše o holocaustu. A to samé platí i o dalších tématech.

- Pojďme se nyní věnovat vaší tvorbě. Knížka „Dárek z lásky“, jejíž české vydání se v současné době připravuje, je autobiografickou vzpomínkou na vaše dětství, na otce a matku. Jak je to u vašich ostatních knih, vycházíte nějak z vlastních zkušeností, píšete o skutečných osobách, nebo konstruujete vymyšlené příběhy?
- Kdysi jsem četl pěkný výrok Jamese Joyce, který říká, že my spisovatelé tvoříme příběhy z různých věcí, které nacházíme a schováváme si je do kapsy: tu střípek skla, tam zase myší ocásek, staré hodinky… Takhle píšu i já, i když jiní spisovatelé třeba tvoří jen z vlastní fantazie. Neustále si sbírám a shromažďuji různé lidské osudy, vzpomínky, zážitky a pak z nich sestavuji příběh. Například v povídce Šimon, kterou znáte jako divadelní inscenaci, je základem skutečná postava, s níž jsem se setkal. Když zemřel dědeček, zdědil jsem po něm pár kusů starého nábytku a potřeboval jsem na něm nechat udělat polituru. Poptával jsem se po někom, kdo ještě provozuje tohle staré řemeslo, až jsem nakonec našel jednoho starého pána, který pořád mluvil a mluvil. Ten tvoří základ postavy Šimona. Ale třeba to, že má nemocného chlapce, jsem si vypůjčil odjinud: Kdysi jsem psal článek o mladíkovi, který trpěl fibrosou plic, prodělal transplantaci a nakonec se dal na závodní plavání. Takže jsem vzal tyhle dva příběhy a spoustu dalších osobních vzpomínek a zakomponoval je do sebe, až utvořily povídku. Před časem mi zase někdo vyprávěl o jedné dívce a jejím otci, až z toho nakonec vznikl námět jiné mé povídky. Byla o ženě, která bere na výlet svého starého, nemohoucího otce, který už téměř ztratil řeč, a najednou s ním začne mluvit a říká mu všechno, co se mu neodvážila říci po celý život. Ta postava – to jsem vlastně já, vždyť i já jsem našel odvahu takto oslovit své rodiče až teď, v Dárku z lásky, když už jsou oba po smrti, stejně jako tato žena mluví ke svému otci, který jí nemůže odpovědět. Takhle tedy píšu, vlastně se ani nesnažím nějak propojit a pospojovat k sobě jednotlivé příběhy: najednou do sebe zapadnou a samy vytvoří celek.

- A vaše kniha Dárek z lásky je čistě autobiografická, nebo jste si ji také dotvářel tímto způsobem?
- Ne, tahle knížka je čistě autobiografická, je velmi osobní. Samozřejmě obsahuje některé fantastické prvky, například leccos z toho, co se týká strýce Jechezkela, naše výpravy na střechu, zlaté myši… Ale jinak jde o skutečný příběh, všechno, co tam popisuji, se opravdu stalo.

- A konečně poslední otázka. Jaký vztah máte vy osobně k české literatuře a které české knihy jsou v Izraeli známé nebo dosáhly úspěchu? Myslíte si, že česká literatura má k izraelské nějaký specifický vztah?
- Nevím, jestli se dá hovořit přímo o nějakém vlivu nebo vztahu, ale jistá díla pronikla hluboko do izraelské kultury. Například Haškův Dobrý voják Švejk je u nás velmi populární, také díky velice úspěšnému divadelnímu představení z šedesátých let, kde ztvárnil hlavní roli Meir Margalit, ten u nás postavu Švejka proslavil. Tak u nás zdomácněly výroky, jako „Sejdeme se v šest po válce“, nebo „Poslušně hlásím, že jsem byl úředně prohlášen za blba“, i když ne všichni knihu četli – ale to představení znal každý. Známých českých autorů je u nás víc, Kundera, Hrabal, Havel, pak pochopitelně česká kinematografie – Miloš Forman je třeba velmi oblíbený. Česká literatura nemá sice takové postavení a takový vliv jako větší světové literatury: ruští klasikové devatenáctého století, američtí spisovatelé, francouzská literatura. Přesto si česká literatura u nás získala dobré jméno. Má svůj specifický charakter, zvláštní humor spojený s lidskostí, který je mně osobně velmi blízký, mám teď na mysli právě autory jako Hrabal nebo Hašek. Sám jsem velikým ctitelem Hrabala a tady v Praze jsem s přáteli navštívil několik míst, která jsou spojená s jeho životem. Líbila se mi Libeň, čtvrť s kouzelnou atmosférou, trochu zanedbaná a bez turistů. Už kvůli téhle atmosféře se do Prahy rád vracím.

Rozhovor vedly Tereza Černá a Magdalena Křížová