„Ale notový zápis je dokonalým podkladem interpretace, kdežto slova jsou mnohoznačná, zrádná a těžko uchopitelná.“

Nevěru, „partituru pro obrazové médium“, jež v knižní podobě vyšla ve Stockholmu v roce 2000, věnuje autor „Leně a Liv“. Již hodnou řádku let vysloužilý režisér, avšak i nadále neobyčejně vitální literární mág Ingmar Bergman tak vzdává hold svým dvěma kolegyním, herečce Leně Endreové a režisérce Liv Ullmannové, které téhož roku v Cannes poprvé uvedly svou filmovou interpretaci jeho na míru ušité kompozice. Již tradičně se přední dámy švédského divadla a filmu a jejich spolupracovníci s převodem Bergmanova vysoce vizuálního textu v obraz zhostili vděčného, zajisté však nikterak snadného úkolu: vložit své umění cele do služeb detailně vykreslené autorovy představy a stát se tak, s oddaností náležitě pietní, v jeho promluvě ke světu spolehlivým médiem. Pod dohledem samotného Bergmana, který do textu tentokrát vepsal i sám sebe, a dovolil tak čtenáři prostřednictvím metafiktivního rámce nahlédnout do své tvůrčí kuchyně, zvládli tehdy před pěti lety všichni od režisérky až po kostyméry své předepsané role dokonale.

Na začátku však bylo slovo a bez něj by nebylo ani pečlivě zakulacené Bergmanovy představy ani jejího zhmotnění na filmovém pásu. Název knihy, v níž je švédský originál textu, do češtiny umně převedeného Zbyňkem Černíkem, spolu s dalšími dvěma scénáři otištěn, zní Föreställningar a vyznačuje se v rozporu s pedantsky jasnou kauzalitou příběhů (jejichž autor údajně právě pro svou posedlost jednoznačností - viz úvodní citát - kdysi jako režisér naprosto pohořel na ironické tvorbě Čechovově) jistou dvojakostí: může znamenat představení i představy.

V úvodu Nevěry vláká čtenáře do role diváka sám stárnoucí Bergman, když před sebou nechá kousek po kousku ztělesnět svou představu hlavní hrdinky (výše avízovaná tvůrčí kuchyně je v literární skutečnosti autorovou pracovnou), jejíž život pak před jeho a čtenářovýma očima postupně nabývá nejen čím dál jasnějších kontur, ale i čím dál větší samostatnosti. Bergman si pak od ní, od vlastního slova a vlastní myšlenky, nechává zpětně vyprávět příběh o její nevěře a následném rozkladu kdysi idylického manželství. Literární postava Bergmana jako kontaktního článku mezi čtenářem a nevěrnou ženou, která s sebou na cestě z nepravděpodobně bezstarostného života do hluboké existenční krize stahuje i své blízké, je postavou stvořitele, který se ihned po stvoření vzdává vší odpovědnosti za svět, který stvořil. Sám se pak nachází mimo všechen čas vyprávěného melodramatu a má proto možnost inscenovat pro čtenáře hrdinčin útržkovitý referát v podobě skutečných, zpřítomněných představení. Režisérův rozhovor („Uvědomuješ si, že manipuluješ sám se sebou i s jinými? ... Režíruješ ve volném čase.“) s oživlou představou a barvité scény z jejího manželského života i z toho, co přišlo po něm, jsou pak dále prokládány Bergmanovými osobními reflexemi, komentáři „soukromého charakteru“ a sólovými vstupy hrdinčiny dcerky. (Typický motiv moudrého dítěte tiše pozorujícího zvrácenosti života dospělých se zde po vrcholném ztvárnění ve Fanny a Alexanderovi vrací v nové podobě.) 

Literární Bergman se všemi prostředky snaží čtenáře přesvědčit, že se pro tentokrát vzdává úlohy všemohoucího, vševědoucího loutkovodiče a že - viz závěrečný citát - za nitky postav v jeho tragicky všedním rozvodovém příběhu tahá sama skutečnost. Všudypřítomná divadelní a filmová metaforika (postavy „disponují“ vlastnostmi i osudy, které vnímají „jako filmové záběry“ a v nichž hrají své „role“, dokud z nich nevypadnou atp.) však pod maskou rodičovsky pozorného, nevinného posluchače Bergmana i nadále prozrazuje shakespearovsky divadelní světonázor jeho tvůrce a jmenovce. Za pomoci klasicky retrospektivního pohledu zde Bergman literát opět využívá příležitosti konfrontovat citově vyhrocená, mnohdy velmi detailní představení s výpověďmi, které manželský příběh zevrubně intelektualizují. Hrdinčina analýza, při níž jí časový odstup umožňuje vyjadřovat se o bolestné životní zkušenosti Bergmanovsky formálním jazykem, blížícím se jako obvykle psychoterapeutickému žargonu, tak celý tenhle záviděníhodný dárek „Leně a Liv“ zaobluje do jeho dokonalého konečného tvaru. Každý obraz komplexního textu plní svou určenou funkci, a oddaně tak i nadále slouží přísnému literátovi Bergmanovi, jakkoliv se možná zmoudřelému Bergmanovi literárnímu příběh manželské Nevěry vymyká z rukou: 

„Kdysi jsem si myslel, že jsem pánem sedmi světů. Zvlášť když jsem byl malý. Ale teď už to tak není. Teď jsem starý muž. Smrtelně vážná skutečnost, kterou jsem zkoumal a které jsem se tak úspěšně vyhýbal, mne obdařila němotou.“