Nakladatelství Rizzoli ve své ediční řade BUR vydalo minulý měsíc pozoruhodnou publikaci, téměř devítisetstránkovou antologii italské poezie od šedesátých let dodnes. Z mnoha důvodů se jedná o mimořádný titul, který jistě zaujme nejen domácí italskou čtenářkou obec a kritiku, ale může se stát i základním zdrojem poznání pro zahraniční italianisty, pro které je italská poezie často velmi nepřehledná.

Editor svazku, milánský literární kritik a básník Daniele Piccini, se musel rozhodnout k drastickému kroku vybrat reprezentativní básnické texty ze scény, která je pro běžného, byť intelektuálního čtenáře zahalena tajemstvím a která je téměř neobsáhnutelná i odborníkovi. Piccini z výběru nejdříve vyřadil pozdní dílo klasiků a omezil se pouze na básníky, kteří se prosadili na začátku šedesátých let a později. K poezii, která zapadla do takto zvoleného rámce, byl Piccini neméně razantní – aby se vyhnul povrchnosti a disperzi, vybral pouze devatenáct básníků a básnířek, jimiž jsou Luciano Erba, Elio Pagliarani, Edoardo Sanguineti, Antonio Porta, Albino Pierro, Amelia Rosselli, Giovanni Giudici, Giovanni Raboni, Umberto Piersanti, Franco Scataglini, Franco Loi, Raffaello Baldini, Maurizio Cucchi, Milo de Angelis, Valerio Magrelli, Vivian Lamarque, Roberto Mussapi, Alessandro Ceni a Davide Rondoni. Výběr autorů si může čtenář zdůvodnit ve světle Picciniho úvodu, ve kterém poskytuje svoji vizi současné italské básnické scény – na první pohled je znát respekt k dialektální scéně.

Vybraným autorům se Piccini věnuje s příkladnou pečlivostí. Každý autor je představen více než desetistránkovým esejem shrnujícím jeho dosavadní tvorbu. Následuje rozsáhlý výběr básní, které jsou opatřeny vysvětlivkami. Impozantně působí asi stoosmdesátistránková bibliografie, pečlivě shromažďující vše dostupné, od monografií po recenze a noticky z regionálního tisku. Je věnována nejprve kritickým a historiografickým problémům a pak jednotlivým autorům. Poněkud nezvyklé je uspořádání titulů v chronologickém sledu, nikoli podle příjmení autorů.

V oblasti současné italské poezie je Picciniho antologie mimořádným dílem co do rozsahu i co do způsobu zpracování. Je to dílo vyhraněné svou pozicí, dílo které se ve znamení imperativu kompletnosti nehoní za kdejakým poetou. Autorův kritický záběr o mnoho převyšuje „běžné“ antologie, které čas od času v různých nakladatelstvích vycházejí. Zejména v případě některých méně kriticky zpracovaných autorů (Ceni, Rondoni) je Picciniho hermeneutický přínos (v úvodních studiích a v komentáři) velmi výrazný. Skvělá bibliografie by mohla být vydána i jako samostatný svazek. Pokud někdo neví, jak se začít seznamovat se současnou italskou poezií, ecce Piccini.