Černý tulipán
Mohu říct, že už se dnes pohybuji docela jistě. Bázeň před lidmi skoro necítím. Jenom občas, když se na mne někdo pozorně nebo zvědavě zadívá, zatají se mi dech a upadám do rozpaků.
Když vycházím, vlastně vyjíždím, zaparkuji vždycky tak, aby mi nikdo nemusel pomáhat přes obrubník. Chodím jen tam, kde jsou schody se zábradlím nebo výtah. Přestože takových míst není v mém městě mnoho, dosud jsem je všechna neprošel.
Rád chodím do kina. Stále na jedno místo. Znám tam terén. Vím například, že hned za prahem do sálu je vydutá podlaha a musím velmi pozorně zvednout pravou nohu, abych neklopýtl jako poprvé.
Vejdu, usednu do pohodlného, trochu nízkého křesla a ukryji ruce do kapes. Pokaždé je schovávám, ačkoliv si říkám, že to nemá význam. Ale několikrát se mi stalo, že ruce osvětlené září promítacího plátna pozoroval soused. Necítím se pak dobře a děj nám uniká oběma.
Opona se rozhrne, někde z útrob stěn a stropu zazní reproduktory. Na širokoúhlé plátno se vyhoupne barevný mladý Alan Delone v přiléhavých černých nohavicích, s křížkem na opálené hrudi.
Zatímco mé nemotorné, lehce plnoštíhlé tělo spočívá na křesle, spojím se se svaly mladého hrdiny. Vnímám tlak bambitky za opaskem, odhodlanou bradu a něžně dobyvačný pohled v přítomnosti žen. Nechávám se strhnout moderním převtělováním.
Děj uplyne. Světla přitlačí pološero k hnědému táflování stěn a pleskajícími žábrami ventilátorů proudí chladný vzduch pozdního večera.
Odcházím vždy tak, abych nebyl příliš nápadný. Netlačím se ani v hlavním proudu, ani nekráčím pomalu jako poslední.
Dnes se však proplétám úplně sám mezi opuštěnými sedadly a s úzkostí pozoruju, jak pod jasně červeným slovem VÝCHOD procházejí poslední diváci – uhrovitý voják a hrozně hubená obrýlená dívka. Na okamžik mi prolétne hlavou slabé uspokojení, že jsem ve tváři určitě pohlednější, ale pak je potlačí vědomí ostatního zbytku mé postavy.
Cítím, jak se za mými zády šustivě přibližují biletáři. Sem tam vrzne do ticha dodatečně zvednuté sedadlo a to mne nutí k ještě nervóznějšímu spěchu. Starší pán polohlasně láteří, shýbá se s hekáním pro papírky. Je mi v něčem blízký. Nevím, snad je to nejistota, se kterou se pohybuje.
Konečně vcházím do uličky. Z prostoru za mnou, někde z prostředku sálu, se pojednou ozývá upřímně rozzlobený dívčí hlas: ti lidé jsou opravdu čuňata. V hlase dívky je něco tak opravdového, skutečného, že se dychtivě otáčím. Uličkou schází rusovláska. Vlasy spoutané jen tak do ohonu přes rameno, jako když přijde mladá žena domů a začíná s úklidem. Nesmírně milý, v tom okamžiku však přísný obličej.
Zakymácím se, sejdu o stupeň níž. Při pravé straně schodiště mi ztuhlá kyčle připraví obvykle nějaké překvapení, a tak si jen úpěnlivě přeji, abych nezachytil špičkou boty za lesklý pásek, kterým jsou pobity hrany dřevěných schodů. Dívka mě míjí, dokončuje obchůzku. Zaujímám neutrální postoj, neboť nechci provokovat pomoc. Potom pokračuji: pravý loket opřít o dřevěné obložení, levá noha kupředu, nahmatat špičkou další schodek, zakolébání, toporné došlápnutí a opět o překážku méně.
„Nepotřebujete, abych vám pomohla?“ uslyším, a dívka běží vzhůru.
Čekal jsem na to. Vždycky, když jsem v úzkých, na takovou nabídku čekám, abych ji pak, když mi to situace přece jen dovolí, mohl důstojně odmítnout. Nevšímá-li si mě však nikdo, zlobím se, že jsou lidé lhostejní.
Z dívky nečiší ta falešná vydrezúrovaná pozornost, s níž se mnozí lidé ke mně přibližují. Vychází to z ní zevnitř jako přirozená spontánní věc. Nečeká na můj souhlas. Dívá se mi pozorně pod nohy a pevně mě vzpírá opálenou paží. Cítím převahu a ochotně se podrobuju. Táhne mi nechtěně rukáv vzhůru. V bezprostřední blízkosti jejích usměvavých modrých očí se objevuje moje ruka – kopýtko. Bezmocně rudnu a vyráží na mně pot, jako bych to byl já, kdo vleče těžké břemeno. Její dech mi několikrát lehýnce přeběhne po zápěstí a já si zmateně uvědomuji, že se nechávám podpírat docela rád. Poprvé v životě se vedu s dívkou!
Poslední stupeň zůstane za námi. Vyškubnu se.
„Na rovince už nemusíte, děkuji.“ Suchým tónem, jakým vyprovázím vyplacené zaměstnance z účtárny, dodávám: „Nashledanou.“
Ještě s pocitem hebkého doteku její ruky procházím východem. Hezká. Ne. Krásná!