Případ nepotřebného pána
„S tím naším pánem už to není možný,“ povzdechl si při obědě německý ovčák Max. „Od rána do večera klimbá v křesle, zapomíná, jak se jmenujou štěňata, žrát nám pořádně nedává...“
„Já ti pořád říkám,“ utrhla se ostře fena, „že ten člověk nedává děckám žádný příklad. Ale ty že ne, žes u něho vyrostl od štěněte a že je ti ho líto. Podívej se ale na děti. Pán se drbe od rána do večera, ještě to štěňata chytí.“
„Taky jsem na to myslel,“ přištěkl Max zádumčivě, „ale slyšel jsem, jak sousedce vysvětluje, že to má ekzém z povolání.“
„A víš, že to není přenosný na psy?“
„To nevím,“ přiznal Max.
„Tak s tím něco udělej, já si odpovědnost na krk nevezmu.“
Max se zvedl od misky a zamířil do pánova pokoje. Zavrtěl ocasem a štěkl: „Nepůjdeme se vyvenčit, dědo?“
Pán postavil pod stůl prázdnou láhev od piva a neochotně vstal.
„Ale jo.“
Vyšli před dům a Max otevřel dvířka svého vozu. Ukázal dozadu na sedadlo přikryté starou psí dečkou a zavrčel:
„Sedni si na to, mám vyčištěný čalounění.“
Pán poslechl, ale pak se udiveně zeptal:
„Proč jedeme autem?“
„Máš hin průdušky a slabý srdce, ve městě to přece není žádný vzduch. Zajedeme si do hlubokýho jehličnatýho lesa, tam je pořádný ozón,“ vysvětlil Max a vycenil zuby v šelmovském úsměvu.
Zatímco se kolem míhaly domy a domky posledních ulic velkoměsta, sbíral Max v duchu odvahu k dalšímu konání. Když si spočítá, kolik stojí chov vlastního člověka, to znamená poplatek za to, že má člověka v městském bytě, kolik ho stojí cigarety a pivo, suchary pro lidi, návštěvy v úpravně lidské srsti, tak zjišťuje, že je to moc drahý špás. Štěňata se už pána dávno nabažila, a když si občas pán ucvrkne na záchodě mimo mísu, nechce to po něm nikdo utírat…
„To je krása!“ zaradoval se pán, když vjeli do rozlehlého údolí, v němž jasně zelené zvlněné louky přecházely do temně zeleného smíšeného lesa s bujným a hustým podrostem. Rozčilením nebo silným vzduchem začal kašlat, až ho rozbolelo u srdce, a zanaříkal.
„Jen klid,“ napomenul ho Max. „Vezmi si svůj lék na srdíčko.“
„Vezmu,“ zasípěl pán a vylovil tubu z kapsy.
„Ukaž,“ řekl starostlivě Max, „ještě si to rozsedneš, a kdo zase poletí pro recept na středisko.“ Natáhl pracku k pánovi, s lehkým rozechvěním přijal léky a zastrčil je do kapsy dvířek. Pán polkl tabletku nitroglycerinu a spokojeně se rozvaloval na zadním sedadle. Záchvat ho přešel.
Vjeli do lesa. Max stáhl okénko a zhluboka se nadechl.
„Pohádka, co?“
„Uhm,“ přisvědčil člověk a hledal špacírku, že vystoupí. „Ještě ne,“ zastavil ho Max, „znám jednu pěknou paseku, kde nejhlubší je les, tam spolu vždycky šťastni jsou pán i jeho věrný pes,“ zaveršoval.
„Ty rošťáku,“ rozveselil se pán a poškrabal Maxe za ušima, až mu přeběhlo po hřbetě slastné zamrazení. Jen žádné emoce, napomenul se Max a neochotně přijal pánovo laskání. Na takové detaily se nesmí ohlížet, to by na to brzy doplatil on i celá rodina.
Max několikrát prudce změnil směr a sjel na lesní cestu. Zakličkoval mezi stromy k mýtině, kterou spatřil za hustými křovisky.
Zabrzdil a vypnul motor.
„Tak a jsme na místě,“ zahlaholil s nenucenou bodrostí. Pán se hrnul dychtivě ven. „Božínku, to je vzdoušek!“ pochvaloval si a rozběhl se na palouk. Max vzal klíček od auta prozíravě k sobě a obešel auto. Sotva odbočil, zastavil se, jako by padl na čerstvou stopu vysoké: v neproniknutelném houští se něco bělalo. Spustil se na všechny čtyři a protáhl se hbitě mlázím.
Nemýlil se! U stromu byla uvázána lidská kostra menší postavy, u nohou oblečených v rozpadlých texaskách ležel tranzistorák se zrezivělou anténou. Max odhadl stáří kostry na osmnáct, dvacet let. Chlupy se na něm zježily a div nezavyl. Překonal v sobě záchvěv pudu a ani nevzal s sebou štěňatům na hryzání žádnou kost.
„Maxi, kde jsi?“ Uslyšel pánovo zavolání a vzpamatoval se. Ovšem. Dělají to přece všichni městští psi, proč by se neodvážil on. A pak, Max sem přece nevede žádné schopné lidské mládě, ale nepotřebného starého pána. Cestou na paseku si sundal kožené vodítko.
„Vidíš,“ pochvaloval si pán, když se uvelebil na pařezu vedle Maxe a rozhlédl se kolem po živě zelené trávě a křovinách, „to nás mohlo napadnout už dávno. Člověk sedí pořád doma jako pes u boudy.“
„Vyjedem si častějc,“ přisvědčil Max. Pohrával si s vodítkem a s nevolí polykal pánovo přirovnání. Pak skokem vstal a utrousil:
„Proběhnu se kolem, hned se vrátím.“
„Ale jo, chlapče,“ usmál se pán, „zatím si trochu zdřímnu.“
Max zmizel v houštině a začal obíhat paseku ve stále menších a menších kruzích. Když běžel kolem auta, přesvědčil se, že ujeli přes padesát kilometrů, z toho nejmíň deset v hlubokém lese. Odtud netrefí ani poštovní holub. Konečně se dostal k místu, kde zanechal pána.
Pán spal zády opřený o strom. Ta poloha byla víc než vhodná.
Max vyšel po špičkách zadních nohou před pána a hbitě ho připoutal ke kmeni stromu. Druhým koncem řemínku spojil obě pánovy ruce a řemínek připevnil ke smyčce za kmenem. Když mu dával ruce k sobě, pán otevřel oči.
„Co mi to děláš, Maxi?“
„Hrajeme takovou hru, jako že tě přepadli a oloupili. Pamatuješ, taky to někdy hrávají lidé se psy. Pes si buď pouta přehryže, nebo umře hlady a žízní.“
Pán se uklidnil. „Já už vím, Maxi, ty odjedeš domů a mne tu necháš, že?“
Maxovi klesly pracky. „Ale to, to, to ne!“ koktal a začal pána rozvazovat.
„Nesahej na mě, Maxi!“ poručil pán. „Nekaz hru a pořádně mě svaž, já vím, že pošleš štěňata, aby mě osvobodila, že?“
Max se konečně vzpamatoval a horlivě přikyvoval:
„Uhodls, přesně tak to chystám,“ a utáhl znovu pevně uzel.
Potom zamířil bez ohlédnutí k autu. Když nastartoval, slyšel jak připoutaný člověk volá:
„A přijeďte brzy, řemínek moc řeže!“
Max šlápl na plyn a vyřítil se na lesní cestu vedoucí k silnici. V zatáčce mu vypadla z kapsy dvířek pánova tuba s léky. Aniž sundal pracku z plynu, spustil sklo a tubu pustil ven.
Večer musí vzít pán další tabletu, už ji však určitě nebude potřebovat.