Igor Cholin
Básník a prozaik tzv. Lianozovské školy, Igor Cholin.
Igor Cholin se narodil v roce 1920. Jeho otec – důstojník carské armády – zemřel po občanské válce na tyfus. Cholin zůstal sám s matkou, jejíž příjmení si vzal, a třemi sourozenci. V devíti letech ho matka poslala do dětského domova. Vystřídal jich několik. Ze všech pokaždé utekl, takže ani nestihl získat základní vzdělání. V době hladomoru, v třicátém třetím roce, si ho k sobě konečně vzala jeho sestra, která právě dosáhla plnoletosti. Následovalo armádní učiliště v Charkově, kde se Cholin naučil hrát na trubku; jeho vojenská kariéra tak skončila v dechovém orchestru. V roce 1940 musel narukovat. Světovou válku si s Rudou armádou prošel od začátku do konce a dostal se až do Prahy. Na konci 40. a na začátku 50. let byl vězněn v táboře ve vsi Dolgoprudnyj. Nikoli z politických důvodů, ale za rvačku. Na stará kolena se proto raději přihlásil do kurzů boxu.
Když byl Cholin propuštěn, zůstal v táboře jako vězeňská ochrana. Nekonečné hodiny, které musel trávit na strážní věži, si krátil skládáním veršíků. Čas od času navštívil i místní knihovnu, kde pracovala žena básníka a výtvarníka tzv. Lianozovské školy Jevgenie Leonidoviče Kropivnického, Olga Potapovová. Když si u ní jednou Cholin vyžádal verše Alexandra Bloka, zavedla ho raději rovnou za svým mužem. Tak se Igor Cholin seznámil s Jevgeniem Leonidovičem a zůstal v Dolgoprudném, kde čekal na ostatní žáky Kropivnického, kteří se postupně vraceli z války. V padesátém druhém se ze služby na Urale vrátil Genrich Sapgir. Konečně nadešel den dlouho očekávaného shledání. Nerozlučná dvojice Cholin-Sapgir začala obrážet moskevské literární podniky, četla verše kde se dalo. Mezitím skupinka umělců přesídlila do nedalekého Lianozova, které je dnes součástí Moskvy. Tam, v dlouhých prkenných stavbách, neboli „barácích“, ne nepodobných těm lágrovým, rozdělených příčkami na jednotlivé místnosti se společnou umývárnou a kuchyní, vznikala tzv. „baráčnická poezie“. „Baráčnická poezie“ – básně očištěné od všeho přebytečného, pouhá kostra, protokolový záznam o životě obyvatel baráků, o situacích, které jsou k vidění na ulicích, o každodenních tragédiích.
První básnická sbírka Cholinovi vyšla až v roce 1989, když jejímu autorovi bylo 69 let; jmenovala se příznačně – Obyvatelé baráku. Takže na živobytí si Cholin vydělával tu jako číšník, tu jako obchodník s džínami ze západu. Kromě toho byl vždy oficiálním dětským básníkem. Na konci života zavrhl knihu jako medium četby, propadl „moderním“ technologiím a své spisy roznášel výhradně na disketách. Zemřel v roce 1999.