V úterý 26. dubna zemřel ve věku nedožitých 88 let nejvýznamnější paraguayský spisovatel Augusto Roa Bastos.

Narodil se v Asunciónu v roce 1917. Své dětství trávil v Iturbe, malé vesničce oblasti Guairá, v místě, kam situoval děj svých prvních povídek. Když mu bylo pouhých 15 let, utekl z gymnázia, aby se jako dobrovolný ošetřovatel účastnil války s Bolívií (1932 – 1935). Po návratu začal studovat filologii a filozofii, ale studia nedokončil. Brzy začal pracovat jako novinář a v roce 1945 vycestoval do Británie a Francie jako šéfredaktor paraguayského deníku El País. Krátce po návratu byl jmenován kulturním atašé v Buenos Aires, ale v roce 1947 jej paraguayská vojenská diktatura přinutila stát se exulantem. Zůstal v Argentině, kde vystřídal různá zaměstnání, z nichž nejvíce se mu zamlouvala profese pošťáka. Později pracoval jako filmový scénárista, novinář, začal psát své první divadelní hry a přednášet na různých univerzitách Latinské Ameriky, v 60. letech pak na univerzitě v Córdobě.

V roce 1953 vydal svou první knihu El trueno entre las hojas (Hřmění mezi listím) obsahující sedmnáct povídek, jejichž hlavními tématy je politická represe, tragický střet kultur, boj o přežití ve válce. Již zde autor reprodukuje svou zkušenost v rovině symbolické a mytické vymykající se realistické tradici. Kritikou byl později řazen do proudu sociálně zaměřené podoby tzv. „magického realismu“. Jeho levicová orientace se projevovala slabostí pro kubánský Castrův režim, což je typické pro většinu jihoamerických intelektuálů, kteří prožili hrůzy pravicových vojenských diktatur. Téma diktátora se stalo hlavní tematickou osou pozdějších děl, která jej proslavila po celém světě: Hijo del hombre (1960, Syn člověka, česky 1965) a Yo, el supremo (1974, Já nejvyšší, česky 1982). Posledně jmenovanou knihou se definitivně zařadil mezi nejvýznamnější jména tzv. „boomu“ latinskoamerickém literatury. Autor zde umělecky zpracovává osobnost paraguayského diktátora José Gaspara Rodrígueze de Francia z období první poloviny 19. století. Prvním impulsem k napsání knihy bylo pozvání Maria Vargase Llosy a Carlose Fuentese k účasti na projektu, jehož cílem bylo zpracovat portréty latinskoamerických diktátorů, které měly být publikovány pod ironickým názvem Los padres de la patria (Otcové vlasti). Z projektu sešlo, dal však vzniknou světově proslulému románu, který sice navenek působí stroze a vědecky, je však vrcholem experimentálního románu hispanoamerické avantgardy typickém polyfonií vypravěčských hlasů nebo složitostí časových rovin. Autorovi byl literárním vzorem především William Faulkner, z dalších například Hemingway, Hawthorne nebo Melville. Pro mnoho čtenářů román Já nejvyšší znamenal kritiku režimu paraguayského diktátora Alfreda Stroessnera (1954 – 1989), proto byl zařazen na seznam zakázaných knih.

Vojenský puč v roce 1976 v Argentině Roa Bastose opět přinutil emigrovat. Tentokrát utekl do Francie, kde začal přednášet na univerzitě v Toulouse. V roce 1982 krátce navštívil svou zemi, byl však vyhoštěn a zbaven paraguayského občanství, o rok později získal občanství španělské. Největší pocty se autorovi dostalo v roce 1989, kdy mu byla udělena Cervantesova cena, nevýznamnější literární ocenění hispánského světa. Z dalších děl jmenujme například sbírku básní Sonetos del destierro (1960, Žhnoucí pomerančový háj), povídky El baldío (1966, Úhor), Moriencia (1967, Umírání zaživa), eseje El génesis de los Apopakuva-Guaraní (1971, Vznik Apopakuva-Guaraníjců).