Třeba holka ještě vydělá pár šestáků, až některý sedlák bude potřebovat převézt na druhý břeh.
Zešeřilo se a louky zahalila lezavá mlha.
Sedláci s pacholky se obraceli jeden po druhém k domovu, ale žádný nepotřeboval převézt. Dcerka se už už vzdala naděje na výdělek, když tu vidí ve vzrostlém rákosí podivnou postavu, která jako by jí kynula.
Pustila se k protějšímu břehu, ale když byla v polovině, s úžasem zjistila, že mátoha se vydala z rákosí na pochod a blíží se k ní dlouhými kroky po vodě.
Zůstala, jako když do ní uhodí, veslo napůl vytažené z vody, ale pak ho se žbluňknutím zanořila a vší silou veslovala pryč. Když se odvážila ohlédnout, viděla, že strašidlo kráčí za ní.
Rozechvělá hrůzou a zbrocená potem dorazila do Eernewoude. Otec se hněval, že nechala vrše bez dozoru, a jejímu vyprávění nevěřil. Poslal s ní kluka ze vsi a musela se vrátit.
Ale děvče přestálý strach neuneslo. Za dva dny bylo po ní.

Jednou večer zakotvil lodník cestou do Eernewoude u východního břehu kanálu Langesloot, že tam přenocuje. Pomocník mu to rozmlouval, ale měli za sebou těžký den a lodník, co se strašidel týče nevěřící Tomáš, na varování jen mávnul rukou. Hned po večeři si zalezli do kójí.
Nazítří byla hustá mlha. Lodník vstal už před svítáním a chtěl vyskočit na břeh, že uvolní lana. Ale skočil rovnýma nohama do vody a utopil se.
V noci totiž strašidlo převezlo loď k protějšímu břehu a bez obracení ji upoutalo.

Jednou v zimě, byl už večer, ale měsíček krásně svítil, se po kanálu Langesloot vydal bruslař. Jel z Eernewoude do Warteny.
Ohlédne se, a za sebou vidí strašidlo. Přidá, ale černá mátoha je mu pořád v patách. Ve smrtelné hrůze muž po ledě jen letěl. Sem tam se ohlédl přes rameno. Vzdálenost mezi ním a pronásledovatelem je pořád stejná, ale tohle tempo dlouho nevydrží.
Když se před bruslařem náhle objevila díra v ledu, všiml si jí pozdě. Zajel závratnou rychlostí do vody a narazil tak prudce krkem o ostrou ledovou kru, až mu hlava ulítla jak uťatá. Trup podplaval pod krou, hlava sklouzla po ledě; na druhé straně se zase spojily a hlava vmžiku přimrzla.
Stalo se to tak rychle, že si toho muž ani nevšiml. Vyškrábal se z vody na led, ohlédl se, s úlevou zjistil, že strašidlo už ho nehoní, a bruslil dál, až dorazil k prvním wartenským domkům. Tam s cvakajícími zuby vylezl na břeh a zaklepal u pekaře, že se u pece usuší a zahřeje.
Jak tak vykládá pekařovi, co se mu přihodilo, hlava nepozorovaně roztála. Když dovyprávěl, vytáhl kapesník, že se vysmrká. Chytil se za nos, s užaslým výrazem držel chvíli hlavu v hrsti, a když srdce dotlouklo, upustil ji bezvládně do truhlíku se žhavými uhlíky.

Jak se pečou koblížky
Byl jeden král a ten měl dceru. Esli byla tak šeredná, nebo měla nějakou jinou vadu, to teda nevim, ale vdavek měla plnou hlavu, a vo ženicha ne a ne zavadit. Až ji to nazlobilo a povídá tátovi: “Tak dej oznámení do novin.”
Tak jo. Teda, moc odpovědí nepřišlo, protože fešáci měli na vybranou jinde.
Ale nakonec se jeden našel, takový švícko mladý hrbatý, a povídá: tak já bysem to třeba zkusil.
A tradá ke králi. Teďkon ale cestou potká vopici, tohohlenctoho orangutána, jak se řiká. A ten má v tlapě hřebík, tak von mu ho vytáhnul. Kousek dál vidí vlka: uvíznul prackou ve spáře vykotlanýho stromu a vyje bolestí.
“Já ti pomůžu, brachu,” povídá, a vlka vyprostil.
Tak přišel ke králi.
Ten když zmerčil ten hrb, přešla ho chuť a povídá: “Uvidíme zejtra, brachu.”
A sloužícím povídá: “Odveďte ho, kam patří.”
Strčili ho do chlívku k pořádnýmu medvědovi.
Jenže von než šel z domu – to jsem zapomněl říct –, vzal si pevnej špagát a pytel koblížků a pytlík oblázků.
Když v chlívku zmerčil medvěda, pomyslel si: tak to teda bude horší. No, však už ho nějak uchlácholím. A hodí medvědovi koblížek, a další. Nakonec si tím huňáče tak udobřil, že se dal se švíckem do řeči.
“Vodkaď to máš?” povídá medvěd.
“Nejsou kupovaný,” povídá, “peču je sám.”
“Aha,” na to medvěd, “a jak se to dělá?”
“Tak víš co,” povídá, “já tě to naučím. Lehni si tuhle.”
Medvěd si lehnul a von mu svázal pracky špagátem a začal mu oblázkama valchovat kožuch, až krev stříkala.
“Dost, dost,” volá medvěd, “už vím jak.”
Na druhej den se šli na ševce podívat, co a jak, a nevěřili vočím: sedí tam živej a zdravej.
“Tak pojď, brachu,” povídá slouha a vede ho ke králi.
Tak to mi teda nevyšlo, pomyslel si král, ale počkej, však já tě dostanu, a holce povídá: “Běž se s ním projít do zahrady, já nechám vypustit divou zvěř. Tobě neublížej, ale po něm se vrhnou.”
Taky jo. Nejdřív potkali vlka, ale ten mu neublížil. Pak potkali vopici, ale ta mu taky neublížila, a pak si spolu sedli na lavičku.
No a von ji hubičkuje, že jo, hejčká, a nakonec vám ji tak pěkně muchluje, až se jí to zalíbilo. Inu, jak už to tak u našinců chodí, zašpásovali si spolu.
V nejlepšim přišel ten medvěd. Jak je zmerčil, mete to pryč, sotva dechu popadá.
“Co je?” ptá se ho vlk.
“Ále,” povídá, “ten chlápek ze včerejška.”
“Co teda?” ptá se opice: “Toho jsme taky viděli, to je dobrej chlap.”
“Vo to nic,” povídá medvěd, “ale von teď jistě bude péct koblížky.”
„Na mou věru,“ na to vlk, „tak to jsem zahlíd tu škvíru, co jsem v ní uvíznul.“
„Ba,“ povídá opice, „a já jsem viděla ten hřebík, co mi vězel v tlapě.“
Co vám mám povídat, byla z toho veselka.

Jan Lof (Zuiderwoude) 1911