„Měl čím dál větší pocit, že tahle cesta nikam nevede. Začalo to ztrácet smysl. Postupně mu docházelo, že se ztratil. Namísto nadšení z dobrodružství pocítil paniku. Toužil utéct, vrátit se zpět na hráz a na loď. Jenže nevěděl jak. Celé mi to připadalo jako nějaký náboženský rituál, prováděný vlídnými lidmi. On se ho účastní jen náhodou, stane se však plánovanou obětí. Na poslední chvíli narazí na dveře, otevře je a ocitne se zpět na hrázi, na místě, kam přijel. Bude zachráněn, vše bude tak, jak si to pamatoval. Až na jednu maličkost. Poutníkův život bude u konce.“ (Naipaul, V. S.: The Enigma od Arrival, s. 92)

Záhada příchodu (The Enigma of Arrival) –  už jen titul románu V. S. Naipaula z roku 1987 je sám o sobě hádankou. Autor si jej vypůjčil z názvu malby od Giogia de Chirica, znázorňujícího molo, část stěžně starobylé lodi a dvě postavy na zcela opuštěné ulici. Podle Naipaula z něj vyzařovala osamělost, ale zároveň i jistá dávka tajemství. Dlouhá léta nemohl Naipaul na tento obraz zapomenout, vnukl mu totiž námět pro příběh: poutník přistane na molu, odejde do města vyřídit si obchodní záležitosti, a když se vrátí, najde molo prázdné. Trvalo však mnoho let, než se autor k myšlence vrátil a zpracoval ji, tentokráte v poněkud jiné podobě. Pochopil, že motiv poutníka, opuštěného na jeho cestě a ponechaného na pospas v cizím městě je paralelou jeho vlastního osudu. V této chvíli se zamýšlený román proměnil v částečnou autobiografii.

Dílo V. S. Naipaula je pro většinu českých čtenářů téměř neznámé. Částečně je to dáno dobou vzniku většiny jeho prací (50. a 60. léta), částečně též jistou exotičností samotného autora a jeho děl. Bylo by velkou chybou posuzovat román Záhada příchodu jen podle těchto kritérií. Především jde o práci mnohem pozdější, dalo by se i říci bilanční. Neobsahuje onen ostře kritický tón a kontroverzní názory, kterými si Naipaul znepřátelil mnohé čtenáře i odborníky. Je knihou o cestě, zrání a hledání sebe sama. Také bychom v britské literatuře posledních 20 let jen těžko hledali podobně působivé impresionistické pasáže. Z pohledu čtenáře se může tempo vyprávění (především obou krajních částí) zdát velmi pomalé, až rozvleklé. Pokud však budeme brát knihu jako celek, tento dojem se vytratí. Ne nadarmo se překvapivě stala v roce svého vydání bestsellerem.

Kniha jako taková je rozdělena do tří částí, které na sebe volně navazují. Již první část může čtenáře velmi jednoduše odradit – poměrně pomalý běh událostí spojený s lyrickým způsobem podání nepředstavuje příliš „živý“ čtenářský zážitek, obzvláště když se pak autor k podobnému tématu a stylu vrací v závěrečné části triptychu. Obě tyto části zachycují – velmi zjednodušeně řečeno – život člověka indického původu, pocházejícího z Trinidadu a teď trvale žijícího na zcela atypickém místě – malé vesnici ve Wiltshire. Už výběr této lokality je nečekaný. Nikoho nepřekvapují romány imigrantských autorů z nejrůznějších částí světa odehrávající se ve velkých městských aglomeracích. Je však velmi nezvyklé setkat se v díle post-koloniálního autora s jímavými, emotivně působivými popisy něčeho tak tradičního ,jako je anglický venkov. Asi bychom jen těžko hledali kraj, který by byl více spjat s anglickou historií a literaturou – kraj historického Salisbury, prehistorických památek jako např. Stonehenge, ale především míst spojovaných s Thomasem Hardym a Williamem Wordsworthem. Málokdo by tedy očekával, že dalším spisovatelem v řadě, který podlehne kouzlu tohoto kraje, bude autor tak neanglického původu.

V úvodní části triptychu přijíždí autor středního věku na venkov a jeho prostřednictvím jsme svědky jeho sžívání se zcela odlišným způsobem života, se zcela odlišnou krajinou. Líčení není ani zdaleka idylické – pocity osamocení a izolace zcela převažují. Teprve až v závěrečné části, kdy se autor na stejná léta vrací po letech, je schopen novýma očima a plně objevit všechny skryté půvaby těchto míst.

Záhada příchodu je především románem o cestě. Ať již o cestě konkrétní, uskutečněné osmnáctiletým chlapcem do země jeho snů, nebo o cestě – zrání autora jako takového. Z hlediska historie post-koloniální literatury je nutné považovat centrální část triptychu za klíčový text, odhalující mnohá zásadní témata zpracovávaná později mnohými Naipaulovými následovníky. Pokud jde o styl, je to část nejtradičnější, zcela prosta lyrických pasáži. Zachycuje konkrétní autorovu zkušenost s odchodem z vlasti, jeho prvotní zážitky a pocity. Představuje hrdinu jako naivního mladíčka, který – podobně jako tisíce dalších krajanů – odchází do Evropy vyzbrojen znalostmi z děl klasiků (Shakespeare, Dickens) a dobře míněnými radami příbuzných, ale který je nepřipraven na zcela odlišnou realitu. Kontemplativní nádech úvodní části ustupuje až téměř pikaresknímu líčení strastí mladého hrdiny na cestě do země zaslíbené. Během své cesty potkává nejrůznější lidi – od Angličanů po přistěhovalce ze všech koutů světa, kteří prošli nejrůznějšími fázemi asimilace.

„(O černochovi, kterého potkal na letišti) Svět přestal být koloniální, alespoň pro mě. Všichni se změnili, dokonce i tenhle černoch. Patřil do Harlemu. Doma, mezi svými, před pouhými pár hodinami, by byl jen černochem, oblečeným do pískového saka, které mu kvůli jeho vypracovaným ramenům jen těžko padlo. Teď se tímhle sakem snažil všechny oblafnout, dávaje na odiv svou důvěryhodnost. Snažil se tvářit, že není jen pouhý černoch, že se vůbec nebojí letadla a bělochů v něm.“ (Naipaul, V.S.: The Enigma od Arrival, s.101)

Na své cestě je zcela osamělý, nikoho nezná, nemá dost peněz, aby si po přistání v New Yorku koupil něco pořádného k jídlu, a tak žvýká zbytky jídla, co mu na cestu připravili doma. I cesta lodí do Británie není tak poklidná, jak by si přál. Poprvé je v celé síle konfrontován s krutou realitou, že je a bude především cizincem přicházejícím do neznámé země. Zpočátku si například myslí, že kabina, kterou dostal sám pro sebe na samém dně lodi, je jakýsi projev úcty. Teprve až když je svědkem scény, kdy černoch odmítne lůžko v jedné kabině spolu s ním, zjistí trpkou pravdu. Jeho soukromé království nebylo nic jiného než izolace, jakési privilegium vlastního ghetta. Není tedy divu, že člověk, který do té doby znal svět pouze z děl klasiků a jehož celým světem byl malinký ostrůvek v moři a zároveň malinký ostrůvek indické komunity na něm žijící, musel nutně ujít velký kus cesty, než nalezl onen okouzlený a lyrický tón druhých dvou částí románu.

Za zmínku také stojí způsob zachycení každodenní reality anglického venkova. Ne vše v historickém okolí Wiltshire bylo tak idylické jako místní krajina a příroda. Pro autora vychovaného mýty o velkém impériu muselo být setkání s jeho upadající velikostí přinejmenším velmi překvapivé. Naipaul píše knihu o Anglii, o „jejich“ zemi, ale má výhodu nestranného pozorovatele, kdy vidí věci, kterých si ostatní nevšímají. Jeho venkovské útočiště sousedilo s kdysi velkým panstvím, a tak nebylo možné nevnímat jeho den ode dne větší zpustlost a chátrání. Naipaul si nemohl odpustit poznámky o zahradě, kterou kdysi opečovávalo 16 zahradníků a dnes si její majitel nemůže dovolit ani jednoho. Pro Naipaula, pocházejícího z koloniálního Port Saidu, kde místní bosí zahradníci šlechtili luxusní zahrady hotelů a vil, je tato skutečnost šokující. Není však kritický ani ironický. Za pomoci symbolů – zarostlé zahrady, majitele panství téměř nevycházejícího ven či starých závodních koní, kteří na panství dožívají, zaznamenává úpadek bývalého koloniálního impéria zevnitř. Uplatňuje zde mnohé ze zkušeností autora cestopisů – je cestovatelem pro Británii a zaznamenává to, co vidí.

Na druhou stranu si je také vědom, že některé věci – např. přístup Angličanů k cizincům – se hned tak nezmění. Přestože v kraji Wiltshire strávil dlouhý čas, byl vždy cizorodým prvkem, pro mnohé zajímavým, ale vymykajícím se. Majitel panství, který mu ku příkladu pronajal domek na svém pozemku, nikdy neumožnil osobní setkání a přijetí (byť je všeobecně známa jeho mladická slabost pro psaní poezie o Šivovi a Krišnovi). Pro něj hrdina zůstal jen přistěhovalcem, jakkoliv vzdělaným či naturalizovaným.

Je však diskutabilní, do jaké míry můžeme chápat Záhadu příchodu jako autobiografický román. Jde bezesporu o velmi osobní výpověď autora, ve které nalezneme mnoho shodných prvků s autorovým životem – odjezd z rodného Trinidadu, stipendium na Oxfordu, dlouhodobý ozdravný pobyt na anglickém venkově. Na druhé straně dílo postrádá mnohé rysy autobiografického románu – především chybí více zásadních informací o postavě hlavního hrdiny. Nenalezneme ani nejmenší náznak čehokoliv důvěrného – neexistuje rodina, žena, přátelé, vztahy, nevěry – vůbec nic. Hlavní hrdina prostě jen je, vnímáme okolí skrze jeho postřehy, pocity a především prostřednictvím jeho psaní. Tvůrčí proces je to, co hrdinu definuje, a dalo by se i říci, že zhmotňuje.