- O čem je Selam Berlin?
- Selam Berlin je berlínský román, odehrávající se v době pádu berlínské zdi. Jeho hrdinou je devatenáctiletý mladík, který se jmenuje Hasan Kazan. Narodil se v Berlíně a zčásti tam taky vyrůstal. Mnoho let ale pendloval mezi Istanbulem a Berlínem a když 9. listopadu padne zeď, rozhodne se Istanbul definitivně opustit a usadit se v Berlíně. A tím celý román začíná.

- A jak jste prožívala pád zdi vy osobně? Například Ingo Schulze spal...
- Zeď padla 9. listopadu večer, byl to čtvrtek… já jsem seděla doma a dívala se televizní zprávy. A najednou se objevila černá obrazovka, nebylo vidět nic, a najednou se objevil bílý proužek, ve kterém se psalo, že kolem berlínské zdi dochází k nepokojům. Něco takového jsem v německé televizi ještě nikdy nezažila, protože německá televize je taková přesná… a najednou tam běžel pruh se strohou informací… a já si myslela, že jde jen o nějaké pozdvižení a pak to pokračovalo pořád dál, najednou bylo vidět, jak lidé v trabantech překračují hranice západního Berlína a spousta lidí brečela… zavolala jsem své kamarádce a ta mi řekla, že její přítel už běžel ke zdi, a já si říkala… to se zase uklidní a když jsem se na druhý den probudila a vydala se do města, nebe bylo modré a všechno zářilo, zářili i ti vždycky zachmuření Berlíňané, a v tu chvíli jsem si řekla, že se muselo změnit něco základního. A pak jsem se pochopitelně taky vydala ke zdi, abych si to všechno pořádně prohlédla. Ale v první chvíli mě vůbec nenapadlo, že by zeď mohla padnout.

- A kdy jste se poprvé dostala do východního Berlína?
- Jako dítě. V polovině sedmdesátých let..

- A vzpomenete si, jak na vás zapůsobil?
- Nesměli jsme s lidmi na ulici mluvit, to bylo divné… Tenkrát u nás byl na návštěvě strýček a spolu s ním a s rodiči jsme se vydali do východního Berlína. Ale NDR jsem znala jako dítě, protože jsem pravidelně sledovala východoněmeckou televizi DDR 1 a DDR 2, kde jsem sledovala všechny kreslené trikové filmy pro děti, jako například Lolka a Bolka, Spejbla a Hurvínka, a protože jsem to znala z televize, nebylo pro NDR úplně nové. Ale že jsme nesměli na ulici s nikým mluvit, to mi opravdu připadalo divné. A navíc mi východní Berlín připadal poněkud staromódní, podobně jako po válce.

- Jak to myslíte?
- Když jsem tam byla poprvé, bylo léto, ale když jsem se pak jako starší a sama vydala do východního Berlína v zimě, připadal mi třeba Prenzlauer Berg jako západoněmecký Kreuzberg v šedesátých nebo sedmdesátých letech. Přesně tak… jako Kreuzberg za starých časů: s kachlovými kamny, červenými nebo šedivými domy, ulice s dlažebními kostkami, byl to úplně jiný svět.

- Kdy vás napadlo napsat román Selam Berlin?
- Selam Berlin vznikl v Hongkongu, kde jsem nějakou dobu pracovala, a první kapitolu jsem napsala na jeden zátah v kavárně. Nejdřív jsem si myslela, že z toho budou krátké povídky, ale postupně se to rozvíjelo a rozrůstalo, tak jsem se rozhodla napsat román.

- Jaký je Berlín viděný tureckýma očima?
- V Berlíně je to v současné době tak, že nejen Turci patří k tomuto městu. Vytvářejí nový obraz Berlína. A jsou jeho součástí. Pokud bychom se podívali na knihy Kurta Tucholskyho, tak se to tam hemží samým Frantíka a podobně… v jeho textech jde o lidi, kteří do Berlína přišli z Bratislavy, tedy z východní provincie nebo z Horního Slezska, a kteří se časem stávají Berlíňany. A teď to jsou lidé Turci, Vietnamci, Ukrajinci, kteří se pomalu stávají Berlíňany. To je ale pochopitelně proces, dnes je Berlín Kurta Tucholskyho dávno pryč, dvacátá léta jsou pryč, žijeme v jiné době, v jiném Berlínu. Berlín je dnes multikulturnější, rozmanitější, a proto se starý obraz Berlína musí v hlavách mnoha Němců změnit. Řada z nich stále žije v Berlínu dvacátých let, kde se po ulicích toulal malý Frantík. Dnes je to ale malý Ali a Vladimírek… jak jsem již říkala, jde o určitý proces, který má řada měst už dávno za sebou, například Londýn, kde žije v současné době už třetí nebo dokonce čtvrtá generace Indů, přistěhovalců z Karibiku. Anebo když pojedete do New Yorku, tak po dvou letech života v tomhle městě jste zkrátka Newyorčan a basta, tedy žádný cizinec. Tady je to ale jinak. Tady je potřeba delší doba. Říká se, že Německo je ve vývoji multikulturality deset let za Anglií.

- Žila jste v mnoha světových metropolích, NewYorku, Hongkongu, Istanbulu, Londýně. Co pro vás osobně znamená Berlín?
- Berlín je chudý, má 18 procent nezaměstnaných. Věděl jste to? 18 procent. To je na velkoměsto opravdu hodně. Pokud by zde nebyla tak vysoká nezaměstnanost a nepanovala ta děsivá hospodářská krize, v níž se Berlín ocitl, pak bych Berlínu dala šanci. Ale momentálně vypadají hospodářská čísla pro toto město velmi špatně. Je to nejchudší město v Evropě. To je fakt.

- Proč se vám Berlín líbí?
- Města se skládají z mnoha malých biotopů, v zásadě se nedá říci TADY je centrum Berlína, je tady mnoho malých, zajímavých kulturních biotopů, které utvářejí Berlín jako celek, nemůžu ukázat prstem někam na mapu a říct, že to je to. Na Berlínu je právě krásné, že když půjdete po hlavní nákupní ulici, můžete tam potkat starou babičku se psem. Ale běžte se projít centrem Londýna… tam staré lidi nikdy nepotkáte. Nikdy, protože byli všichni vytlačeni na okraj města.

- Slyšel jsem, že máte ráda Haškova Švejka…
- Miluju Švejka. Tématem jedné z mých zkoušek na vysoké škole byl právě Švejk. A proč ho mám tak ráda? Protože jsem už jako dítě viděla ten černobílý film o Švejkovi ze dvacátých či třicátých let. A po válce vznikl ještě další film s Hansem Rühmennem jako protiválečný film. Znám obě filmové verze a obě se mi velice líbí. Haškově knize vládne určitá lehkost, hra se systémy a autoritami, jako dítě jsem tomu všemu samozřejmě nerozuměla, ale líbil se mi ten Švejkův postoj, a když jsem později nastoupila na univerzitu a měla možnost zabývat se tímto tématem akademicky, okamžitě jsem po té příležitosti skočila, je to takový pohodový postoj vůči autoritám a systémům, který nám podle mého čas od času chybí. A který mě velmi přitahoval.

- Četla jste i jiné Haškovy knihy?
- Ano, začala jsem číst nějakou knihu, už ani nevím, jak se jmenovala, ale zanedlouho jsem toho nechala, protože se mi už tak nelíbila. O to více jsem se soustředila právě na Švejka. Ostatně, Hašek měl velmi smutný životní osud, že? A Haška jsem četla právě v době, kdy v Berlíně padala zeď a moc se mi to líbilo. Já jsem byla vychovávaná v tom, že zeď tady bude navždy, nikdy, ani na jediný moment bych si nemyslela, že by mohla padnout. Myslela jsem, že tady zůstane navždy.

- Proč jste si vybrala kavárnu Am Steinplatz pro náš rozhovor?
- Tohle je starý Berlín, starý západní Berlín. Než padla zeď, byla kavárna Stein, kde právě sedíme, centrem berlínského filmového festivalu, kam všichni lidé po představení chodívali. Filmový festival probíhal v kině u Zoologické zahrady. Podíváte-li se naproti, uvidíte univerzitu a akademii umění, dřív to byl hezký, aktivní západní Berlín. Nedaleko je Savignyho náměstí, které bylo v osmdesátých letech absolutně in. V polovině osmdesátých let hip, ale po pádu zdi se pochopitelně všechno změnilo a všechno se přesunulo na východ.