Protipólem k nedávno vydanému almanachu komiksu Inseminátor je sborník O (ne)mrtvých jen dobré, který se sice také honosí označením almanach, ale na toto označení je příliš obrácen do komiksové fanouškovské obce. Zatímco Inseminátor už svým provedením hlásá: Já jsem český komiks, O (ne)mrtvých jen dobré je záměrem editora Tomáše Hibiho Matějíčka opatřeno pouze měkkými deskami. Dle svých slov se snažil o co nejlidovější provedení a chtěl mu dodat jistý „pulpový“ punc. Není zcela jisté, zda se to striktně černobílou obálkou, vytvořenou Jiřím Grusem, doopravdy povedlo.

Koncept ale není nezajímavý. Řada českých začínajících komiksových kreslířů dostala stejný scénář a měla jej dle svého zpracovat. Nutno poznamenat, že scénář mohl být vybrán podstatně lépe. Také editorova začátečnická nejistota a jakási nedůvěra k vlastní práci bohužel dýchá nejen z jeho doslovu, ale i také z celkového vyznění sborníku, jenž až na výjimky nepřekročil hranici nadšeného „fan-artu“.

Ale možná právě proto je O (ne)mrtvých jen dobré skvělým průřezem rodící se scény se všemi jejími nedostatky a potížemi.

K jedné z nich patří neautenticita a snaha o napodobování zahraničních vzorů, na těchto stránkách konkrétně Mika Mignoly (Hellboy) jmenovitě u Tomáše Profanta a Tomáše Jirků. Na první pohled zaujmou snad jen dva kreslíři, a to Petr Včelka, jehož expresívní kresba v zachycení architektury příjemně asociuje Eddieho Campbella (Z pekla), ale který jde přesto ve svých jedenadvaceti letech osobitou a zajímavou cestou.

Hvězdou publikace je ale bez jakýchkoli pochyb zcela nová tvář v komiksu – Jan Jiříček, posluchač AVU (ateliér klasické malby Zdeňka Berana), jenž se úkolu zhostil až nadrealistickou kresbou a jeho cit pro téměř filmovou režii a střih výrazně převyšuje ostatní autory. Nezbývá než doufat, že se bude komiksu věnovat i nadále. Přesto i na jeho práci je vidět, že s tímto druhem umění nemá dostatek zkušeností (jedná se o jeho komiksovou prvotinu) a i on má co vylepšovat.

I přes stylovou nedokonalost je však zajímavé sledovat autorskou práci s daným tématem i s jednotlivými motivy. Někteří se příběhu chopili velmi invenčně, ale přesto přesně, jiní se předlohy drželi volněji. Také hodnota textu se v jednotlivých případech proměňuje. Pokud dal někdo důraz především na vizuální stránku, jiný zase určil za ústřední motiv etudy text. Ale to je přesně moment, který dělá z komiksu komiks - rozpětí vztahů mezi textem a obrazem, jehož palety je sborník skvělým příkladem.

Velký dík v tomto případě určitě patří nakladateli Jiřímu Buchalovi, který se projektu ujal a mecenášsky jej zaštítil. Znalec české scény může vzpomenout na starší opusy publikovaných autorů a díky této publikaci sledovat nesporná zlepšení v technice. Přesto potrvá ještě dlouho, než se naše malá scéna dočká vlastních Franků Millerů (Sin City) a Geneů Ha (Top 10), oproti světu máme třicet let zpoždění, ale kreslíři jako Jiří Grus a Jan Jiříček jsou důkazem, že dobrý kreslíř se může narodit i v naší zemi. Větší problém bude najít dobré scénáristy, příběhy u nás bývají ještě stupínek pod úrovní kreseb, což dokazují obě zmíněné publikace. Rozhodně bude něco pravdy na tom, že najít dobrého komiksového scénáristu je úkol daleko těžší, než najít dobrého kreslíře, protože napsat scénář pro komiks je práce zcela odlišná od jakékoli jiné scénáristiky a u nás podobné zkušenosti z prostého důvodu absence domácího komiksu na trhu chybí. Česká komiksová škola se pomalu ale jistě, a to především díky nejmladší generaci, odlepuje ode dna, ale na kvalitní scénáře si asi budeme muset ještě nějaký čas počkat.

Obě nedávno vydané knihy jsou ale dostatečným dokladem toho, že s komiksem u nás se musí v budoucnu počítat, protože onen hlad po „mluvících obrázcích“, jenž byl uměle potlačován celých čtyřicet let, není stále ještě ukojen. Všechno ale půjde velmi pomalu, neboť se nemění nic na tom, že i když zájem je na první dojem velký, neplatí to samé o našem trhu. Náklady na vydání originálního komiksového alba jsou vysoké a natolik schopných kreslířů, kteří by tak rozsáhlou práci zvládli, je málo, šance na vrácení nákladů jsou minimální. Proto oběma nakladatelstvím patří velký obdiv, že se pustily do tak nejistých obchodů, jako tyto sborníky bezesporu jsou, a to nejen z důvodu, že největší hodnota obou svazků je sběratelská. Jedinou možnost pro českou školu skýtá uplatnění na západním komiksovém trhu, ale to se prozatím povedlo pouze Jiřímu Grusovi a pouze s jednou povídkou. Největší úspěch ale je, že dnes už můžeme mluvit o české komiksové škole, což je trend zcela nový a jeho vývoj je neodhadnutelný. Nezbývá proto než sledovat, jak si český komiks povede dál.

Tomáš Hibi Matějíček (ed.): O (ne)mrtvých jen dobré, BB art, 2004