Jméno Roalda Mandelštama(1932 - 1961) vyvolává v mnohých nedůvěru. Žil vůbec? Existoval básník stejného jména jako Osip Mandelštam? Ano, existoval a je stejně jako Osip spjat s Petrogradem (Leningradem). Jeho dílo se po čtyřiceti letech zapomnění vynořilo ze starých sešitů, s nimiž odjela báníkova sestra do americké emigrace a z paměti jeho tehdejších přátel.
Otec Roalda Mandelštama byl Američan, který přijel do mladého Sovětského svazu pomáhat budovat komunismus. Ve třicátých letech byl jedním z prvních, kdo putoval do lágru. Roald žil s maminkou a sestrou v Leningradě až do blokády v letech 1941-1942, kdy se jim podařilo z obleženého města odjet. Po válce se vrátili zpět a Roald tehdy získal neobyčejné bohatství – samostatný jednopokojový byt. Mohl si k sobě tudíž zvát přátele, mohl v bytě organizovat nejrůznější setkání. Byl duší kroužku, který si říkal „Salón zavržených“. Ženy měly zákaz vstupu, diskutovalo se o výtvarném umění, o estetice - panovala u něj téměř sektářská atmosféra. Stalinovi říkali „balzamovanec“ a Malenkova později nazvali „kyselincem vanilkovým“. Rádi chodili „laškovat do publika“ – nešlo o výtržnictví, ale popichování ‚dobrých mravů‘: objednávali si v knihovnách zakázané knížky a zdůvodňovali to: „Chtěli jsme se seznámit s literaturou, kterou není možné koupit v obchodech.“ A na obligátní otázku, zda jsou v komsomolu odpovídali: „Nemáme tu čest, být v komsomolu…“. Dnes se tohle ‚taškaření‘ zdá směšným. Na Roaldovi je však jedinečné to, že byl postavou podobného ražení v padesátých letech. Tedy v letech, kdy nikomu do neplech nebylo…
Bývá mu často přisuzován přívlastek „odinočka“ (osamocený) a „lunatik“ (náměsíčník). Vychází to z jeho postavení, které má v ruské literatuře. Nehlásil se k žádné tehdejší básnické vlně či kroužku, nikdo na něj zatím nenavázal a po své smrti se vůbec ztratil z literárního povědomí. Útlá knížka veršů mu vyšla až v devadesátých letech dvacátého století, do širšího povědomí se dostal skrze antologii neoficiální poezie Samizdat veka . Napsal za svůj krátký život (zemřel na tuberkulózu kostí ve třiceti letech) přes čtyři sta básní, z nichž dvě třetiny tvoří jeho vlastní variace. Jedná se tedy o celek neuspořádaný, nehotový, nedopsaný.
Jedno však všechny verše Roalda Mandelštama sjednocuje: nikdy se nedívá dopředu. V budoucnosti ho čekala jen rychlejší či pomalejší smrt. Východisko ze své společenské izolovanosti také neviděl. Změny neočekával nebo nevěřil, že se jich dožije. Ze své přítomnosti však přeci jen vystupuje, a to dvěma směry. Prvním z nich se mu stalo výtvarné umění. Na konci čtyřicátých let se seznámil s Alexandrem Arefjevem, pak s Šolomem Švarcem, Rodionem Gruzenkem, Richardem Vjazmem a dalšími umělci, kteří stáli na počátku obrody abstraktního umění v Sovětském svazu. Roald byl mezi nimi jediným básníkem. Své verše četl a psal pro výtvarníky, nepokoušel se nikde publikovat nebo číst na básnických večerech. Výtvarné vidění se stalo jádrem jeho básnické poetiky. Verše jsou naplněny plastickými obrazy a výraznými, jasnými barvami. Někdy se o něm proto píše jako o expresionistu, jindy jako o imažinistu. Nabízí se ještě jedno pojmenování - jeho expresivita byla psychedelická. Pohybující se a proplétající se stíny, světlo a postavy – vše se míchá do ploch barev a plovoucího vědomí. Toto jeho výrazové vyjádření bývá spojováno s morfiem, které často přijímal na tišení bolestí své těžké nemoci.
Roald Mandelštam je básníkem Leningradu, hlavně jedné její části – Novoj Golandiji. Píše čistě „městskou“ poezii: ulice, domy, náhodní chodci…, ne v romantických bílých nocích, ale v podzimních, chladných, větrných a deštivých nočních plískanicích. Hlavním aktérem jeho scény je měsíc - jeho svit, barva, chuť a doteky…
Druhým útěkem pro osamoceného básníka byla minuvší doba stříbrného věku ruské poezie. Verše Roalda Mandelštama jsou plné epigrafů, citací a vnitřních monologů s Nikolajem Gumiljevem, Alexandrem Blokem, Osipem Mandelštamem, Velemirem Chlebnikovem, či Valerijem Brjusovem. Na první pohled se dokonce zdá, že přepisuje jejich nejznámější díla (například Gumiljevovu Zbloudilou tramvaj pod svým názvem Nachová tramvaj). Roald Mandelštam ale zdaleka není tak přímočarý. Krouží antickou mytologií, píše slovy Bloka či Brjusova, ale téměř v každé básni dochází k bodu, který nejde obejít – ke kontrapunktu. Leningrad čtyřicátých a padesátých let se dere pod obrazy symbolismu, do tváří „krásných dam“, do měsíčního světla i do samotných rýmů. Básně se lámou, vlny stříbrného věku mizí za obzor, nesou s sebou své vysněné koráby a vzdalují se do nenávratna. Ve svých verších jako by se Roald Mandelštam ptal: A co mě teď dělat – s tím vaším symbolismem – v tomhle mém Petrohradě?