Na břehu zamrzlé řeky Moskvy stojí Ústřední dům výtvarných umělců. Lidé mu říkají krabička na mýdlo a mají pravdu, taková Guliverova krabička na mýdlo. Venku řádí metelice, našinec je z té zimy celý špatný, je to pro silnější nátury, táhnout se někam takovým nečasem. Řeka je zamrzlá, na hladině vyrostly malé kry, které připomínají model nějaké špinavé antarktidy. V domě výtvarníků je fůra lidí, přišli na Non fiction, největší knižní veletrh za celý rok, zkrátka mumraj. Ruská literatura by měla být velká, alespoň se to říká, říkají to v Americe i v Čechách, ale někteří Rusové si správně myslí, že je to dnes literatura jako každá jiná. Obecně se ale v Rusku slovo literatura nebere na lehkou váhu – pro lidi je to nostalgická vzpomínka spojená s velikány klasického období, je to domácí recitace Evžena Oněgina a sen o tom, že se v Rusku zase narodí Puškin. Tomu našinec moc nerozumí, jenom vidí, že knih je všude spousta, tak jak to na veletrhu bývá, a že to dneska vypadá hlavně na pořádný kšeft. Slova jdou totiž v Rusku na dračku, je to tu jeden velký jarmark a na něm je kniha obchodní artykl jako každý jiný. Prodává se ve velkém, takže když se to vezme koleme kolem, literatura má nakonec opravdu váhu - sto kilo Pelevina, sto Sorokina, padesát Solženicyna, po dvacíti Taťána Tolstá, Ludmila Ulická, ještě Dubina, Dina nebo Irina, to jsou zase muší váhy.

U jednoho stánku se tísní dav lidí, něco se děje, literatura v akci, to má v Rusku tradici, už futuristi hodili Puškina přes palubu současnosti a chodili zmalovaní jako aboriginci. Stojí tam zavalitý fousatý chlapík, asi čtyřicetiletý, je zarostlý až hanba, samé vousy samé vlasy, oči má velké a černé, takový smutný klaun. Jmenuje se German Lukomnikov, básník, dříve si říkal Bonifác, byl to největší vejlupek moskevské bohémy, vymýšlel nejkrkolomnější básnické experimenty, čítal verše sprosté tak, až se děvčátka červenala, čítal sám náhodným kolemjdoucím u památníku Majakovského. Ale Bonifác zavřel krám. Sprosťárny vyčpěly, palindromy se přejedly, skandály utichly. Dnes už je to zase jenom German. Představuje svoji novou knihu. Na tom by nic nebylo. Knih je všude okolo spousta. V každém stánku vám nějakou zabalí, k mání jsou staré knihy, amplióny zase vyhlašují nové knihy. V každé staré knize je tolik slov, kolik se jich o každé nové napovídá. Snad proto se Germanova poslední kniha jmenuje jednoduše Slova. Drží ji v ruce, je podlouhlá, čistě bílá, je na ní jednoduše vyvedený nápis Slova Germana Lukomnikova.

Dav napjatě čeká, co bude, ale dlouho se nic neděje, klaun mlčí, knihu má otevřenou, poulí oči. První v pořadí je slovo „beran“, je natištěné pěkně uprostřed stránky. German ho dlouho přemílá na jazyku a přemýšlí. Sám je totiž beran umíněná, vydávat knížku kde je na každé stránce všeho všudy jedno slovo, to může opravdu jenom hlava skopová. A to s tím ještě vylezl na veřejnost. Že by si naběhl? Dav bývá nebezpečný. Dobře si pamatuje, jak to vypadá, když takového berana podřezávají. Kolikrát na to narazil, když se jako malý kluk flákal po arménské čtvrti v Baku, a klátil klackem lepkavé plody moruše. Publikum čeká. Beran German teď zase vypadá spíš jako beránek boží, nebo jako nějaký fousatý zákoník, kolem kterého se srotil dav v očekávání slova seslaného shůry. Dá to pořádně zabrat přečíst takové slovo jak se patří, aby se z něj nic nevynechalo, člověk si musí v duchu leccos připomenout. Lidi koukají, jsou celí napjatí až klaun nakonec to slovo z první stránky přečte-nepřečte, vysloví-nevysloví, tedy jeho ústa ho jakoby vysloví, ale nevydají přitom žádný zvuk. Je ticho. German otočí stránku na další slovo, přejede ho očima, dlouze přemýšlí, šklíbí se, nějak se usmívá, cosi si v duchu přemílá a nakonec je přečte stejně mlčky jako to první. Následuje třetí, čtvrté... v knize jich může být tak 60-70. Vyjde to na půl hodiny naprostého ticha. A dav stojí a zírá, jako by ho někdo zhypnotizoval.

Nějaký chlapík to nevydrží a polohlasem se zeptá: „To mlčí nebo se mi to jenom zdá?“ „To se ti jenom zdá“, uklidňuje ho jiný vedle. Ke stánku se nachomítne náhodný návštěvník veletrhu. Chvilku zírá do toho ticha a pak si pro sebe prohodí: „Aha, tady se recitujou verše, tak to jo, to jo“, a odejde. Nějaká starší dáma chce zjednat nápravu a hartusí: „Nedělejte že tomu rozumíte. Pitomci. Dělaj že tomu rozuměj, ničemu nerozuměj. Pitomci pitomý. Idioti.“

Po půl hodině ticha se Lukomnikov ukloní. Lidé zatleskají a dav se rozejde. Doprovázíme Lukomnikova na metro, je rád, že mohl zmizet, literatura je literatura, skandál skandál, ale on je to ve skutečnosti dost stydlivý chlapík, takže rád sbalí fidlátka a vypadne. Venku pořád mrzne až praští, člověk si nakonec zvykne na všechno, jenom kdyby v pět odpoledne nebyla taková tma, jenomže to by Moskva nesměla být stejně na sever jako Oslo.