Nedávno se na trhu objevila zajímavá dvojjazyčná knížka Jakápak smůla?/What Bad Luck? Na první pohled zaujme svojí grafickou stránkou – obálka je sytě žlutá s černými písmeny, celá kniha je tištěna na křídovém papíře a doprovázena perokresbami, netradičně uspořádaná na šířku. Zřejmě kvůli podélným ilustracím a dvojjazyčnému textu, který máme příjemně vedle sebe.

Autor příběhu Jiří Weinberger není zdaleka nováčkem na literárním poli; již jsme měli možnost ocenit jeho vtipné až tragikomické básně, a to i ve zhudebněné podobě. Jakápak smůla?/What Bad Luck? je jeho prozaickou prvotinou. Samozřejmě se ihned nabízí srovnání s autorovými básněmi, jež si získaly mnohé příznivce, posluchače i diváky (v případě divadelního zpracování). Ale nejdříve se podívejme na příběh samotný. Autor nám originálním způsobem přibližuje Stromovku, největší pražský park, nedaleko něhož dlouhá léta žije. Na začátku se tedy seznamujeme s prostředím, a to ze všech světových stran. Ilustrace se nabízejí téměř jako omalovánky. Následují „čtyři Stromovky“, neboli čtyři roční období, kdy se park velice proměňuje. A už je tu samotná zápletka: letní Stromovkou projíždí na kole kluk Franta a uhání na tenis, jenže naráží na „ubrečenou holku“ s rodiči, která hledá svého ztraceného kokra, taky Frantu. Prosí kluka Frantu, aby jí ho pomohl najít. Jenže on přeci spěchá! Nakonec se pouští ho hledání, projíždí tedy jednotlivými kouty Stromovky, přemýšlí, kde by mohl pes být, představuje si, jak ho chytí, setká se s upovídanou starou dámou, která by nejraději všechny psy uvázala na řetěz, spěchá dál a dál, potkává Honzu, kamaráda, s nímž měl hrát tenis, a hledají společně. Máme krásnou možnost nenásilnou formou poznat archetypální postavy, jež ve Stromovce vždycky najdeme. Pes se nakonec najde, ale úplně jinde.

Příběh je jakousi mikroprózou, minithrillerem, kde neteče krev, ale letí čas. Čte se velice lehce a jedním dechem. Ilustrace, napůl komiksového typu, jen umocňují zkratkovitý děj. Knihu lze doporučit všem – těm, kdo pražskou Stromovku znají, i těm, kdo o ní nikdy neslyšeli. A co se týče srovnání s básnickou tvorbou Jiřího Weinbergera, snad by stálo za to si počkat na další prózu. Já osobně dávám přednost jeho básnickému umění. Tam se dle mého soudu nachází skutečná autorova „síla slova“.