Je to knížka pestrá, v níž se úvahy o slovech, o jazyce rozbíhají do mnoha stran a nikde se nezdrží příliš dlouho. Je určená spíš čtenářům, kteří se profesionálně jazykovědou nezabývají. V rukou učitelů se může osvědčit jako prostředek ke zpestření výuky – českého jazyka, rétoriky, základů společenských věd. A pokud kdokoli jiný Jazyčník otevře, třeba jen pro trochu neobvyklý název či zlákán zajímavým formátem knihy, přístupně psané, nedlouhé komentáře jednotlivých jazykových jevů mají šanci ho zaujmout, pobavit, samozřejmě poučit.

Jazyčník obsahuje texty o slovech a souslovích. Někdy jsou pojaté jako výpravy za poznáním vzniku daného výrazu, jindy uvádějí na pravou míru jeho význam, leckdy však jde též o drobná kázání, směřující k vymýcení jazykových prohřešků, epidemií mylného či zbytečného užívání slov. Kniha se tedy věnuje napřeskáčku různým pohledům na rozličné výrazivo. Pokusíme se pro přehlednost vytvořit „pracovní skupiny“.

V několika případech se Jazyčník zabývá výkladem původu či významu slov. Bere si výrazy ukázkově zajímavé: antuka, bus, díky, groteska, miniautura, omšelý, papaláš, puk, touš, pofiderní … a také Čapkův robot. Dále se věnuje výrazům, které často uživateli působí potíže – bývají užíványnepatřičně, někdy se pletou se svými „dvojníky“. Často ale stačí jen se zamyslet a lehko odhalíme správnou variantu: důvod a příčina, vrcholný a vrcholový, katastrofický a katastrofální, komunikační a komunikativní, povědomí a podvědomí, tipovat a typovat, patálie a lapálie… Šlosarův návod k napravení mylného užití výrazu „trasa“ pro pražské metro (navrhuje správnější „trať“) ovšem těžko akceptovat, protože by se při nápravě muselo jít proti úzu doslova jak hlavou proti zdi.

Další okruh statí se věnuje výrazům, které i rodilým Čechům působí vrásky: jak skloňovat „rukojmí“, jak „hobby“, jak česká jména Petrů, Janů, Martinů, co si počít se jmény původu francouzského, maďarského, portugalského, rumunského, slovenského…? A jak se od zmíněných výrazů tvoří slova odvozená? Jde o případy, kdy se často utíkáme ke slovníku, k pravidlům pravopisu. A takto souhrnně si je uvědomit může být poučné.

Zajímavé informace pak Jazyčník přináší o slovech skansen, tis, divizna, dikobraz, Botič či Nisa, kde znalost etymologie usnadní či osvětlí zejména správnou výslovnost.

Poslední tematický okruh lze nazvat jazykovými hříchy. Jsou to známé prohřešky novinářského, úřednického, podnikatelského a sportovního stylu, často pranýřované, nicméně stále hojně se objevující: odrekreovat, stahovací kalhotky, notoricky známo, otevřít zasedání, mít na víc, nemít na to, sněhová kalamita…

V závěru knihy najdeme stručnou, ale cennou informaci o dalších zdrojích poučení o pravopisu, gramatice, výslovnosti, o slovnících spisovného jazyka nebo cizích slov, o příručkách etymologických. Rovněž i vysvětlení, co je Český národní korpus nebo jaká vycházejí periodika zabývající se českým jazykem.

Jazyčník zdaleka nemá záběr například Eisnerova Chrámu a tvrze, témata některých textů nejsou ani tak „objevná“, mají spíš hodnotu upozornění na možné chybování, případně pranýřují lajdácké zacházení s jazykem. Jen několik úvodních zamyšlení je věnováno vystopování původu určitých výrazů, a to pro čtenáře jazykovědou se nezabývajícího někdy až překvapivě detektivní technikou.

Za přehnané poučování, zbytečné mentorování bych považovala návod na rozlišení užívání „na shledanou“ a „nashle“. Článek Ty kucí politický připomene nedávný Grossův lapsus, jímž se bavil takřka celý národ. Předmětem kritiky je v Jazyčníku například též užívání výrazů „nesmírný“, „takže“, „trošku“ – což jsou všeobecně rozšířené hříchy (k nejaktuálnějším jistě patří v Jazyčníku nezmiňovaný tik, tzv. vata, „víš co“), módní výrazivo, jehož život stejně bude jepičí.

Jazyčník často supluje rychlý pohled do slovníku cizích slov, slovníku etymologického nebo do gramatiky českého jazyka (skloňování vlastních jmen cizího původu, odvozování), do pravopisných příruček. Ale nabízí i poučení o výrazech, frazeologismech, stylistických jevech, která se řadí mezi zbytečná klišé, a o dalších prohřešcích v užívání jazyka, a tím se stává knížkou užitečnou. Užitečnou zejména tehdy, dostane-li se do pravých rukou, k čtenáři zvídavému, jazyk již nestudujícímu, avšak bez ostychu hojně používajícímu.